Vít Slíva se narodil 11. ledna 1951 v Hradci u Opavy (dnes Hradec nad Moravicí). V letech 1969–1974 vystudoval na Filozofické fakultě UJEP v Brně (dnes MU) obor čeština–latina. Od září 1975 do června 1998 působil na Gymnáziu Slovanské náměstí v Brně-Králově Poli. Po šestiletém intermezzu, kdy žil v Opavě a učil na základní škole v nedalekém Mladecku, se do Brna vrátil a od září 2004 pracuje na zdejším Biskupském gymnáziu. Vydal sbírky veršů Nepokoj hodin (1984), Černé písmo (1990), Volské oko (1997), Tanec v pochované base (1998), Na zdech stíny osik (1999), Grave (2001), Bubnování na sudy (2002) a Rodný hrob (2004). Za sbírku Bubnování na sudy obdržel cenu Magnesia Litera za poezii a výroční Cenu Nadace Český literární fond. Výbor Boudní muzika (2006) vyšel ve Velké řadě Edice poesie Host, sbírka Souvrať (2007) se stala prvním svazkem nové edice ReX téhož nakladatelství. Leporelo Koloběžka (2008), ilustrované Miloslavem Sonnym Halasem, vydal Weles.

V doslovu k výboru Boudní muzika píše Jiří Trávníček o básnících narozených kolem roku 1950 jako o generaci-negeneraci a zmiňuje termín Petra A. Bílka „generace osamělých běžců“. Má pro vás kategorie „generace“ vůbec nějaký význam?

Jako byste mi četla myšlenky: nemá. Kdykoli jsem se nad touto otázkou zamýšlel, vždycky se mi ten pojem začal rozplývat, až se ztratil úplně. Připadal mi jako něco uměle naroubovaného na živý literární kmen. A tak zastávám radikální názor: co básník, to generace. Pro mě je důležité, jestli patřím do holanovské genealogie, k takovému rodokmenu, a ne, jestli patřím k nějaké generaci. Jsem rád, že nejsem s žádnou generací spojován.

Zdá se, že jste se vztahoval vždy k básníkům starším, zejména Vladimíru Holanovi a také Ludvíku Kunderovi, anebo zase mladším – svým žákům, k okruhu časopisu Weles. I když – lépe řečeno – oni se vztahují k vám a přes vás k Holanovi i Kunderovi. Jste navíc učitel, středoškolský profesor, a tak mě napadá, že jste mj. jakýmsi mostem, prostředníkem, médiem. Pomohu si termíny z teorie médií. Morris Janowitz říká objektivnímu, neutrálnímu žurnalistovi „gatekeeper“, tedy dveřník, ten, kdo informace jen pouští ze dveří. Naproti tomu žurnalistu účastného, angažovaného, zabývajícího se problémovými záležitostmi pojmenoval „advokát“. Cítíte se při výkladu literatury anebo i při hospodských debatách o poezii spíš dveřníkem, nebo advokátem?

Bez váhání : advokátem a občas taky, řekl bych, žalobcem. Snad by moji studenti potvrdili, že vykládám literaturu vášnivě. Ale snad ne tak zaslepeně jako dříve. Teď už dovedu podat i Rimbauda, pro kterého jsem kdysi bezmezně horoval, kriticky. Dokonce i Holana, i když jsem ten holanovský dogmatik… Narazil jsem u něho na hluchá, vychtěná místa a připisoval k nim – přiznávám, při vodce –: „Kecy!“ Možná je to čoklovské štěkání malého na velké, nevím… A naopak zase myslím dovedu přiznat i autorům nelibým, jako byl S. K. Neumann, toho jsem vždycky učil nerad, dobré pasáže. Anebo i u té harcovnické generace normalizační, tam taky, ačkoliv mám důvody nevražit.

Vaše poezie svědčí o tom, že je pro vás mimořádně důležitá kontinuita. Nejen kulturní, ale prostě kontinuita lidského rodu. Pro každého člověka jsou otec s matkou důležití, ale vy jste ty svoje ctil vždy obzvlášť silně. Měl jste tak skvělé rodiče?

Měl. Jejich soužití bylo ovšem velmi dramatické, až tragické, ale sami o sobě byli vynikající. A myslím, že mi taky dali něco, z čeho potom mohla vznikat poezie. Tatínek byl jazykář – uměl německy, rusky – to se naučil sám –, latinsky a řecky – absolvent klasického gymnázia. Vyznačoval se slovním tvůrcovstvím, rád si se slovy pohrával, dělal vtipné přesmyčky, slovní kotrmelce, dá se vlastně mluvit o svérázném jazykovém folklóru. To mám myslím po něm, doufám. – Dovolte historku z minulé neděle. Byli jsme – já, moji dva synové a tři vnoučata – na výletě v Blansku. A když jsme projížděli Adamovem, říkám svému vnuku Adamovi: „Ty bys tady to město měl nazývat Jáov a my bychom měli říkat Tyov nebo Onov.“ A můj syn, když tohle slyšel, se zasmál a řekl: „Bohumínskej dědeček!“ – A maminka, ta mi zase dala dar z nejcennějších, vážnou hudbu. Jsem jí vděčen, že mě nutila hrát na klavír, když se mi nechtělo, když jsem chodil za školu a všelijak se tomu hraní vyhýbal. A kupovala desky, vážnou hudbu, a díky tomu jsem si ji už v dospívání zamiloval. Literární semináře pravidelně zakončuju poslechem hudby, klasické i rockové. Přitom prohlašuju: „Kdo nedovede hluboce prožít vážnou hudbu, přichází o jednu z nejvyšších potěch lidského života!“ A stane se někdy, že si někteří studenti přijdou nějaké cédéčko půjčit… Rád tu maminčinu štafetu předávám!

Co vás vlastně přivedlo k tomu, vyjadřovat se právě prostřednictvím poezie?

Koneckonců je to poezie. Ale když jsem byl na obecné škole, věštilo se, že budu malíř. Tehdy jsem zuřivě obkresloval, pořád znova a znova, donekonečna, perokresby Mikoláše Alše nebo zase Milady Marešové. Ta mě jako ilustrátorka přímo uhranula, mám to v sobě hluboko vpáleno, jednou ilustrací v nějaké čítance pro obecnou školu. Zimní scenérie hrajících si dětí. Tak nevím, možná mám zimu rád i díky Miladě Marešové! – Snad ještě jedna historka: Asi tak v páté třídě jsem do STM, „Soutěže tvořivosti mládeže“, odevzdal velký obraz husitského bojovníka, jistěže à la Mikoláš Aleš. Tempera to byla. A nebyl jsem oceněn, protože porota nevěřila, že jsem to maloval já. To potom uhaslo, na střední škole jsem zase toužil být skladatelem. Možná hrálo roli i to, že Hradec u Opavy, kde jsem se narodil, má genia loci Beethovenova, dvakrát tam pobýval. Když jsem byl malý kluk, představoval jsem si ho, jak se prochází v zámeckém parku a v hlavě mu bouří orchestr nebo zní klavír… Na střední škole jsem doslova zbožňoval Sukovu Píseň lásky. A Janáčka, Po zarostlém chodníčku, to jsem zkoušel hrát. A když jsem přišel na vysokou do Brna, věnoval jsem své budoucí ženě Janě svou skladbu Janačce… No ale to taky uhaslo. Ale myslím si, že i to obrazné, i to hudební nějak přešlo do veršů.

Literární kritici poukazují na „vybroušenost“ vaší poezie, sevřenost, na to, že dokážete psát „bez výrazového plevele“. Jak dlouho každou báseň „brousíte“?

To je různé. Zcela vzácně se stane, že něco napíšu „z první ruky“ a už to tak zůstane. Většinou se k textu, který vznikne řekněme v noci, to dost často, vracím druhý den ráno, někdy ještě v tomtéž stavu, někdy střízliv, a přepracovávám ho. Trvá to často několik dní. No a jsou případy, kdy se text upravuje doslova po roce nebo po letech. Třeba báseň Annaperk z Grave, z té maminčiny knížky, vznikla na Boudě a rok nato, další prázdniny, jsem ji zkrátil a zhutnil a myslím, že jí to prospělo. Zvláštní případ je Pater noster z Bubnování na sudy. Původně jsem napsal báseň Tichá, ta měla několik částí jako mše: Kyrie, Gloria a tak dál. No a zůstal jenom Pater noster, a to ještě v torzu.

Odvážil byste se tipovat, která slova by byla ve frekvenčním slovníku vaší poezie na prvních místech?

Pěkná baudelairovská otázka… Zřejmě tam budou univerzálie jako noc, hvězdy, měsíc, na druhé straně slunce, světlo. Ale potom už možná specifičtější výrazy – oblíbená oblaka, případně mračna. Oblíbený, co: milovaný sníh! No a s ním spojený mráz, zima, ticho a podobně. Do toho rez, popel, to mám z dětství, když se sypával popel na sníh pod našimi okny. A vrzání a skřípání, to mám hodně rád. A potom skokem řekněme hudba, je tam celá řada hudebních pojmů. A potom pochopitelně smrt, hrob na jedné straně, láska, žena na druhé. Čas, motiv, který recenzenti často zdůrazňují. Byla by to možná i příslovce, takové ještě a už, to se mi vnucuje pořád. Znamená to asi tu úzkost, že čas běží rychleji, než by si člověk přál. No a potom samozřejmě Bůh a k tomu řekněme otec, maminka, bratři, děti. Nebo potom nějaké sadařské nebo sadové motivy, stromy – často se objevují ty druhy ovocných stromů, které skutečně děda kdysi zasadil, třešně, švestky, jabloň je myslím nejčastější. A ptáci – milí havrani, sýkorky a tak dále.

Teď chvíli uvažujme geograficky. Která místa se vám nejvíce pojí s utrpením a která s radostí?

Já bych radši začal tou radostí. Jsou to všechna místa, kde jsem pobýval s rodiči, bratry, dětmi, ženami, přáteli, studenty. Toho by bylo hodně, to nemůžu vyjmenovat. Jsou to místa motocyklových závodů, na které jsme jezdili s tatínkem. Je jich celá řada, ale na prvním místě bych asi jmenoval Opavu, tam jsme byli v šedesátém druhém poprvé. Svatý Kopeček, k němu mám obzvlášť něžný vztah. No a Brno. Brno mám rád, vesničky okolo staré trati a z nich nejvíc Žebětín. Ten se v mých knížkách objevuje několikrát. A pak možná místa, kudy jsem procházel s Marií na vandrech. Především Fulnek. Tam jsme 3. srpna 1992 zahajovali první vandr. A protože jsme s sebou neměli mapu, druhého dne jsme se tam vrátili, v domnění, že přicházíme do dalšího města… Bylo to jakési předznamenání toho, že jsme se pak do krásně barokního Fulneku rok co rok vraceli. Výsadní postavení má gymnázium na Slovanském náměstí, osudové místo, učil jsem tam třiadvacet let. To když jdu kolem, a už tam neučím, srdce se opravdu svírá. No a včera jsem byl na základní škole v Mladecku u Opavy, tam jsem učil šest let. Bylo dojemné, jak jsou děti vděčné, věrné… Hodně radosti přinesla střední škola, ale včera se mi v Mladecku chtělo brečet.

No a místa spojená s utrpením… V knížce Grave je básnička Pionýrské koncentrační tábory. Beskydský Nýdek mám spojený skutečně s krajním utrpením, když jsem byl jako malé dítě poprvé odtržený od maminky a brečel a brečel. A vyřešil jsem si to tak, že jsem se zamiloval do soudružky vedoucí. Měla já nevím kolik… dvacet, dvacet jedna? A já těch dvanáct možná… To bylo utrpení, když byl potom člověk o prázdninách bez ní! No a samozřejmě vojna, Čáslav, odtamtud mám taky dost palčivou vzpomínku, na jedno nedělní odpoledne. Já jsem na vycházky nechodíval, to mě tehdy nelákalo. Viděl jsem oknem z roty rodinku: maminka, tatínek, kočárek… A já jsem tehdy měl už tři děti a malý Vojta měl sotva pár měsíců. To jsem myslel, že mi pukne srdce. – O to blaženější potom bylo sobotní dopoledne, když jsem přijel z vojny vlakem na královopolské nádraží a zpitý pivem, slunkem a svobodou šel po Božetěchově a Poděbradově domů… A ve vratech mě přivítala žena s Vojtou v náručí… Jedna z nejšťastnějších chvil mého života!

S vaším působením na brněnském gymnáziu na Slovanském náměstí souvisí i další místo: legendární hospoda U Hloušků, kde vzniklo podhoubí Welesu. Jak se to stalo?

Počátek všeho je v roce 1981, to jsem se začal scházet se svými studenty, bývalými a pak i některými stávajícími, v královopolské restauraci Bajkal. Slavná to éra! Trvala více než deset let, literatura a hudba se přetřásaly často, v červnu 1984 se tam zapíjela má první knížka – rovnou stovkou piv… Po převratu Bajkal změnil majitele a my jsme museli hledat nové útočiště. Nakonec jsme zakotvili u Hloušků, v hospůdce milé i tím, že kluci Hlouškovi kdysi hrávali s mými kluky na plácku poblíž Královopolské fotbal… To už se naše „stolní společnost“ protříbila, její jádro tvořili – kromě mě – absolventi gymnázia na Slovanském náměstí a zároveň moji bývalí studenti, básníci Petr Hrbáč, Norbert Holub – v jeho třídě jsem jenom suploval a pak ještě svědčil u maturity –, Robert Fajkus a nějaký čas Věra Rosí, k nim se přidal Ondřej Slabý – tehdy student gymnázia na Vídeňské – a na podzim v devadesátém pátém brněnští vysokoškoláci z těšínského Slezska Bogdan Trojak a Vojta Kučera. Ti právě zakládali časopis Weles a požádali nás o spolupráci. Mylně se někdy uvádí, že jsem byl iniciátorem nebo snad „duchem“ toho časopisu; můj je pouze nápad s písmenem „W“: mělo název zabarvit polsky, když Bogdan i Vojta pocházejí z česko-polského pomezí a mají s polskou kulturou těsné kontakty; no a Bogdan maturoval na polském gymnáziu v Českém Těšíně… Ludvík Kundera později nazval naše uskupení „slezská škola básnická“. To je samozřejmě velká nadsázka, začalo se spíš používat názvu „královopolský okruh“. S jinou nadsázkou, groteskní, vylíčil naše setkávání u Hloušků Bogdan v knížce Brněnské metro. Jak se říká, „zvěčnil“ tu hospodu. Podle náčrtku na předsádce měla u ní být jedna z konečných stanic toho fiktivního metra… Před pár lety Hloušky – věčnost nevěčnost – zbourali, kvůli stavbě tunelu. Chodím kolem toho staveniště a věřte nebo ne, pár kroků od ústí tunelu a od planýrky po Hloušcích vídám firemní auta s nápisem – Metrostav! Tak se má imaginace k realitě!

Výbor z vaší poezie, který vyšel v nakladatelství Host, se jmenuje Boudní muzika. Kde je ta vaše bouda, kde píšete a kde – slovy jedné vaší básně z loňského léta – „boudníček si vede svou“?

Je to v mém rodišti Hradci nad Moravicí nedaleko Opavy, nad údolím. Ta bouda stojí v dneska už velmi zpustlém sadě, založeném někdy na počátku padesátých let dědou – hospodským, který tam vysázel ovocné stromy na kompoty a na kořalky. Ta bouda nemá vodu ani elektřinu. To se mi na ní právě líbí. Mám na ni vzpomínky z dětství, ale důležitý je rok 1980, kdy mě zčistajasna napadlo pozvat tam svou třídu, která v tom roce maturovala. To je nezapomenutelný zážitek. Potom nastoupila druhá třída, maturanti z roku 1985, a po letech dokonce ti mí bývalí deváťáci z Mladecka. Krásné vzpomínky mám i na chlapecká léta svých synů, na to, jak jsme tam cvičili karate. Oni tehdy začínali velmi usilovně. Tak trochu romanticky snad, jsme cvičili v noci u svíčky, podle legendy, že na Okinawě se v době japonské okupace karate cvičilo potajmu. No a byly tam nějaké ženy a jezdí tam moji literární přátelé z Brna a píšu tam a píšu tam.

V titulu vaší zatím poslední sbírky se objevuje slovo „souvrať“. Čím je v názvu knížky – a co představuje v tradici české poezie?

Dodatečně mě překvapilo, že je to slovo zřejmě velice exkluzivní. Když jsem si ověřoval, co si pod ním kdo představuje, nenarazil jsem snad na nikoho, kdo by jeho význam znal. Sám jsem se s ním setkal asi tak v osmé třídě, v hodinách češtiny s panem učitelem Štverkou. Četli jsme Sládkovu erbovní báseň Velké, širé rodné lány a tam v první sloce souvrať zaznívá hned dvakrát: „Velké, širé rodné lány, / jak jste krásny na vše strany, / od souvratě ku souvrati / jak vás dnes to slunko zlatí!“ To slovo jsem si uložil do paměti a ono se pak ještě ozvláštnilo hudebně v době mých středoškolských studií, kdy tatínek jako zpěvák ve sboru Slezských učitelů kupoval desky tohoto žánru a taky jednu s Moravskými učiteli, kde zpívají Foersterův sbor na tento Sládkův text. – V titulu sbírky se to slovo objevilo spontánně nebo intuitivně, nad tím jsem moc nešpekuloval. Zdálo se mi podstatné i tím, že ta knížka je vlastně první po mém návratu z Opavy do Brna, pár textů je tam ještě z doby opavské, je to tedy knížka ve znamení návratu, životního obratu, obratu i niterného. Mezi Slezsko a Moravu nebo mezi Opavu a Brno jsem jaksi rozepnut, rozdvojen, nebo jsem v nich zdvojen… Když jsem žil v Opavě, tak jsem – jak se říká – brečel po Brně a tady po Brně chodil, když jsem se sem dostal, jako ve snách. A teď je to zase naopak.

Co bylo příčinou vašeho opavského intermezza?

Hm… „Cherchez la femme“… Marie.

„Nekonečné noční zpěvy“ Souvrati (řečeno slovy motta knížky) jsou nejspíš z posledních dvou tří let vaší tvorby. Úvodní básně ohlížející se za smrtí matky netvoří samostatný oddíl, neboť sbírka není rozčleněna do oddílů. Nakolik tato vaše zkušenost, zkouška (cituji: „Dobře mě, Bože, zkoušíš!“) ovlivnila v období, o kterém mluvíme, také vaše prožívání dalších životních skutečností – i jejich formulování jazykem básně, volbu slov?

Vybavují se mi jenom takové banální dennodenní situace, jako třeba že jsem se po maminčině smrti skoro každou noc hrabal ve starých fotkách a lepil si je do deníku Dnění, a když jsem si šel od počítače do kuchyně zakouřit, tak – i když máme popelníků plný barák – jedině do toho po mamince… A když jsem se pak vracel k počítači, stála tam soška krojovaného pastýře se dvěma ovečkami u nohou, taky po mamince… Anebo když váhám, co si pustit z vážné hudby, často si nakonec vyberu klavírní koncert, že mě na klavír učila maminka… – Připomněla jste také verš „Dobře mě, Bože, zkoušíš!“. Jeden z mých nejpozoruhodnějších studentů, Josef Valenta – duch dobrý, velký, varhaník –, pobýval rok na studiích v Americe. Prožíval tam zřejmě i nelehké chvíle, soudě podle mailu, který mi poslal. Zněl: „Mám dobrou zbraň – tu modlitbu, kterou jste mě naučil Vy: Dobře mě, Bože, zkoušíš…“ Nevím, co si přát od poezie víc…

Jak se vztahujete k básním, které klasikové české poezie věnovali svým matkám? Tady je asi těžké se vyhnout sentimentu – a je to vůbec třeba?

Z českých básníků jsou to pro mě Neruda, Seifert a Holan. Seifert, ten je mi vzdálený, Nerudův cyklus Matičce mám velice rád, rád ho učím, a Holan, to je svět sám pro sebe. K otázce sentimentu: Ve své recenzi Souvrati použila Milena Marešová obratu „přehnaný sentimentalismus“. Neměla asi na mysli básně věnované mamince, ale ty, ve kterých jsem si troufl použít zdrobnělin – myslím, že jde o báseň Taje, kde je dokonce v rýmu dvojice zdrobnělin: „ptáčků“ a „na zobáčku“. Tady paní Marešová napsala, že báseň je rýmována v nezvykle senilních zdrobnělinách. A pak jde o báseň Na Vánoce, v ní se píše o vrabčím srdéčku světa a o tom, že Ježíšek ve vločkách létá. Tu báseň považuje paní Marešová za „trapné nedopatření“. Nepřekvapí, že zase jiní, třeba Pavel Šrut v Salónu Práva, Martin Reiner na svém webu, Josef Chuchma v Mladé frontě nebo Jana Klusáková v Knihovničce Radiožurnálu, tutéž báseň zařadili do svého výběru ze sbírky; tak to bývá – naštěstí… Jiří Zizler cítí „Ježíška“ a „ptáčky“ podobně jako Milena Marešová a píše o sentimentálním plesání a rozměklosti. Nevím, jestli ta shoda mezi nimi je pro mě důvod, abych zpozorněl, abych byl příště opatrnější… – K tomu ještě dva dodatky: Michal Jareš ve své recenzi knížky Petra Hrušky Auta vjíždějí do lodí píše, že Hruška se snaží zůstat nesentimentální. Skoro mi to připadá, jako by v české poezii obcházelo „strašidlo sentimentalismu“ – řečeno po marxovsku. Druhý dodatek je humorný. Zajásal jsem, když jsem v minulém čísle Tvaru narazil na citát ze Stanislava Komárka: „Jsou rostliny sentimentální? Jsou, některé zcela nesnesitelným způsobem. Když vidím nyvě povislá poupata řekněme bodláku nicího, nakopl bych ho, kdyby nebyl tak otrněn.“ Doufám, že jsem otrněn.

Poměřovat Slívu Slívou – to může znamenat přiložení toho nejautentičtějšího měřítka: měřítka vnitřních, specifických možností rozvoje a zrání daného tvůrce. Na druhé straně to může být zrádné: chceme po básníkovi, aby byl, kým je, ale zároveň máme sklon vyčítat mu, že se opakuje. Cítíte respektování své vlastní poetiky, nezaměnitelného rukopisu jako něco zavazujícího, nebo dokonce svazujícího?

Neuvědomuju si nějaký ohled na svou literární totožnost. A pokud jde o „rozpoznatelnost“ a „opakování“… Každý je přece rozpoznatelný podle toho, že se opakuje! Hlavně se nevychylovat ze svého těžiště jenom proto, aby mě nikdo nemohl obvinit z neschopnosti obnovovat se, jenom abych se někomu neomrzel. – Vzdáleně mi to připomíná jednu mimořádnou hodinu češtiny na Slovaňáku. Pozval jsem do své třídy – humanitní, s povinně maturitní latinou – svého bývalého studenta Igora Vejchodu – tehdy už ovšem studoval fyziku pevných částic na přírodovědecké fakultě a chodil s námi do Bajkalu. Zahájil hodinu tak, že zatloukl do tabule hřebíček, k němu přivázal šňůrku se závažím, závaží vychýlil a pustil… Počkal, až se dohoupe a znehybní, pak ho znovu vychýlil a pustil… Nechápali jsme, co z toho bude… Igor provedl totéž ještě jednou nebo dvakrát, a potom prohlásil: „Tady začíná věda. Když se jevy opakují.“ A já dodávám: nejen věda.

Podle některých vašich básní z poslední doby usuzuji, že pokračujete k ještě větší úspornosti výrazu. Nepřipravujete sbírku haiku?

Jako byste tušila, že mám v rukopise Posmrtné polibky! Jsou to jedno- nebo dvoj- nebo troj-, maximálně čtyřveršové básně, ale ty bych nenazval haiku. To je něco podobného, jako když se každý černý nebo tmavý nealkoholický nápoj nazve Kofola. Ale Kofola je jenom jedna a taky haiku je haiku. U nás to jsou většinou kvazihaiku nebo rádobyhaiku nebo pahaiku. A u mě taky. Myslím, že s haiku ty básně mají společnou jenom krátkost. Takové extrémně krátké básně jsem psal ještě před propuknutím módy haiku – já myslím, že to je móda. Letitá sice, ale móda. A někdy je to taky z nouze ctnost. A někdy možná i u mě jsou ty krátké básně z nouze ctnost: že se mi nechce tu látku dál štěpit… Z těch krátkých, o kterých jsem se zmínil, považuji za podstatné – ačkoli v ohlasech myslím ještě nikdo podobně nesoudil – tři varianty dvojveršové básně Synáčku atd. na téma mého otce a mého syna nebo synů. Jsou to tři varianty v různých knížkách, v různých podobách, doufám, že postupně koncentrovanějších a koncentrovanějších. – Snad by se tady hodilo připomenout mého Mistra pana Ludvíka Kunderu; velice si považuju, co mi napsal o Souvrati: „Dosáhl jste překvapivým skokem nevídané, neslýchané málomluvnosti“; a potěšil mě taky Petr Král: Souvrať je prý napsaná „jaksi zestručněně a v ,resumé‘ “. No uvidíme, jaké bude nakonec resumé – všeho.

Rozhovor připravila Alena Blažejovská