Odhalit správný tón vyprávění

Rozhovor s Xenií Timenčik

Rozhovory

Xenia Timenčik.

Xenia Timenčik.

Právě pobýváte na dubnové rezidenci Českého literárního centra. Jak svůj čas v Praze trávíte a s jakým cílem přijíždíte do České republiky? Jak probíhá práce na překladu knihy Kdo zabil Snížka Petry Soukupové?
Na jedné straně se snažím užívat si tu výjimečnou dobu bez dětí a jiných prací a povinností a co nejvíc překládat, jelikož se už zvolna blíží termín dodání hotového překladu. Ale na druhé straně se setkávám s různými nakladateli a tak, seznámila jsem mimo jiné i s Petrou Soukupovou, což mi myslím pomůže i v práci na překladu: je třeba odhalit a najít správný tón vyprávění. No a příležitost mluvit s rodilými mluvčími, chodit na výstavy, čtení a za jinou kulturou je také pro překladatele velmi užitečná věc, aby vůbec byli v obraze.

Jak myslíte, že bude překlad knihy ze současného českého venkova u vás rezonovat – osvědčí se i bez „druhého dílu“ knihy, románu pro dospělé Nejlepší pro všechny?
I když nedovedu vždycky odhadnout trh, myslím si, že se bude čtenářům líbit. Jelikož autorka u nás zatím není známá, tak naopak máme možnost ji přiblížit publiku nejdříve s jejími dětskými knihami a pak možná i pokračovat, v případě velkého zajmu. Nakladatelství Samokat, které bude knihu vydávat, je na trhu už docela dlouho, už má svou cílovou skupinu, která se spoléhá na jejich výběr a kupuje tituly neznámých současných autorů a autorek. Například seznámili ruské čtenáře s dílem norské spisovatelky Marie Parrové nebo švédské Moni Nilssonové, které teď už získaly poměrně velkou popularitu.

V Brně jste v rámci pobytu přednášela v pořadu s názvem Jak se dělá galerie v Rusku o tomto svém rozpracovaném díle. Jak byla vaše přednáška koncipována a na co se zaměřovala?
To byla spíš vlastně taková beseda: chtěla jsem se zároveň dozvědět, jako to funguje s dětskými knížkami v České republice, co se týče reakcí čtenářů a přizpůsobení jazyka dětem atd. Můj projev byl zaměřen zaprvé na to, proč si myslím, že ta kniha je v našem prostředí velmi potřebná, a jak to souvisí s nesvobodou a uzavřeností naší země vůbec; a zadruhé na komplikace spojené s prací na překladu. Ty komplikace zase měly dvojí původ: část z nich byla spojena s rozdílem v muzejních reáliích, jako třeba funkce muzejních pracovníků, a část zase vyplývala z úkolu najít rovnováhu mezi živým, srozumitelným a čitelným jazykem pro děti a trochu zastaralou odbornou terminologií.

Dlouhodobě se zabýváte literaturou pro děti a mládež. Je česká tvorba pro tuhle cílovou skupinu čtenářů něčím specifická? Jak zapadají české knihy pro děti v překladech do ruštiny do tamního čtenářského prostředí a na váš knižní trh?
Řekla bych, že kromě vynikající výtvarné stránky, která často hraje důležitou roli v literatuře pro nejmenší, české dětské knihy charakterizuje takový typický, občas smutný a zvláštní český humor. A pak pro moji generaci nebo i generaci o trochu starší, která teď určuje, co vydávat a co pak kupovat svým dětem, případně vnoučatům, platí taky určitý nostalgický vztah ke knihám, které ještě pamatují z dětství, což jsou tituly, které byly přeloženy za sovětské doby, jako třeba Dášeňka Karla Čapka nebo i na večerníčky jako Křemílek a Vochomůrka a další. Takže tyto knihy nebo i jiné, které jsou jim stylisticky podobné, pak mají pro nás takové specifické rysy. Co se týče současných knih, to velmi zaleží. Třeba kniha Zeď vyzvala bouřlivou diskusi, což je myslím taky dobře. A pak vím, že se hodně prodávají Otazníky detektiva Štiky, spíš díky tomu, že o ně mají zájem i ty děti, které obvykle nečtou. Pak jsou rodiče velmi rádi, že je ke čtení vůbec nalákají.

Přeložila jste do ruštiny klasiky české literární tvorby pro děti: Ondřeje Sekoru, Miloše Macourka, Josefa Čapka, ale i Ludvíka Aškenazyho nebo Petra Síse či Jiřího Kratochvila. Jak či podle čeho si „své“ české autory či tituly vybíráte a k jakým překladům máte nakročeno nyní?
Z té klasiky často nevybírám já, ale osloví mě z nějakého nakladatelství, že už koupili práva a potřebují titul přeložit. Pro některá nakladatelství to ale funguje tak, že mi pravidelně posílají knihy na lektorský posudek – recenzi, abych posoudila, přibližně řečeno, jestli má cenu je překládat, nebo ne, a to se mi líbí mnohem víc. Občas prostě najdu nějakou knihu, posbírám o ní informace a sama ji nabízím nakladatelstvím a zkouším je přesvědčit, aby ji vydala.

Co se týče kritérií výběru, ta jsme se pokusili zformulovat, když jsme dělali na naší univerzitě spolu s nakladatelstvím Samokat seminář, zaměřený právě nejen na překlad dětské literatury, ale i na to, jak knihy vyhledat, vybírat a nabízet nakladatelstvím. Samozřejmě se při výběru dívám na téma, jazyk, ocenění, očekávaní trhu, osobnost autora, i na výtvarnou stránku, zvlášť v knihách pro nejmenší.

Znají ruští čtenáři Macha a Šebestovou nebo Macourkovy hrdiny spíše z knih, nebo z filmových verzí těchto pohádek?
Macha a Šebestovou spíš ani moc neznají, i když dá se najít filmové verze i rusky. S tím byly spojeny dokonce i nějaké komplikace při překladu, protože české děti samozřejmě ty filmy znají, tím pádem text knížky pro ně může být jakýsi doplněk, což pro Rusko neplatí.

Kromě překládání, za které jste získala významná ocenění, pracujete jako lektorka českého jazyka. Kdo jsou vaši studenti a o co se zajímají?
Moji studenti jsou většinou lingvisti, ale pak to už strašně zaleží na skupině: jsou takoví, kteří se zajímají o všechno, jezdí do ČR na jazykové pobyty, čtou české knihy a noviny, dívají se na filmy, poslouchají hudbu a podobně, a jsou takoví, kterým, řekla bych, trochu chybí motivace, ale k nim se snažím taky najít nějakou cestu a nějak je přece jen zaujmout.

Vaším dalším jazykem je italština. Liší se nějak práce na překladech s italskou stranou, ve srovnání s tou českou? Překládáte z italštiny rovněž „dětské“ tituly a autory?
Jasně, něco se liší, obzvlášť z hlediska stylistiky a skladby. Z italštiny překládám taky většinou pro děti a mládež. Ne že bych zásadně odmítala překlady literatury pro dospělé, taky to dělám moc ráda, prostě se tak stalo, že teď se víc orientuji v dětské literatuře a nakladatelstvích vydávajících knihy pro děti a mládež.

Máte přehled o reflexi vámi překládaných knih v ruskojazyčném prostředí?
Většinou mám: čtu, co o nich píšou na internetu čtenáři a kritika. V nakladatelstvích, se kterými máme těsné vztahy, mi vyprávějí, jak se ty knihy prodávají, co se o nich říká a jestli plánují jejich dotisky.


Xenia Timenčik (*1983) je ruská překladatelka a pedagožka. Vystudovala češtinu a italštinu na Ruské humanitní státní univerzitě, kde od roku 2009 působí jako lektorka češtiny. Jako překladatelka se specializuje na dětskou literaturu: překládala jak klasickou českou dětskou literaturu (Ondřej Sekora, Miloš Macourek, Josef Čapek, Ludvík Aškenazy), tak tu současnou (např. Petr Sís). V roce 2014 získala rusko-italskou literární cenu Raduga pro mladé spisovatele a překladatele (jako nejlepší mladá překladatelka) a v roce 2015 cenu Susanny Roth pro mladé překladatele z češtiny.

Během rezidenčního pobytu v Praze se věnovala překladu knihy Petry Soukupové Kdo zabil Snížka pro ruské nakladatelství Samokat.

CzechLit