Ondřej Macl byl letošním laureátem Ceny Jiřího Ortena a současně také rezidentem Českého literárního centra v Berlíně. Macl se během svého měsíčního pobytu v německé metropoli prezentoval na dvou autorských vystoupeních.

Tvůrčí rezidence Ondřeje Macla se konala díky partnerství s uměleckou platformou a rezidenčním domem TAKT, který sídlí v centru Berlína a představuje jednu z organizací podílejících se na aktivitách zdejší nezávislé umělecké scény. TAKT nabízí jedno- až tříměsíční rezidenční program kritikům, spisovatelům, výtvarným umělcům, prostor pro umělecké debaty, umělecký mentoring i výstavy a performance. Zaměřuje se na různorodé formy umění, klade důraz na diverzitu, multimediálnost a propojení tvůrců napříč uměleckými obory. Ondřeje Macla v Berlíně mentorovala spisovatelka a publicistka Dora Kaprálová, jež zde dlouhodobě žije. Ta mimo jiné patří do autorského výběru, který bude prezentovat ČR během jejího hostování na Lipském knižním veletrhu v roce 2019 v roli čestného hosta.

Vedle Českého literárního centra, sekce Moravské zemské knihovny, podpořil rezidenci také Svaz českých knihkupců a nakladatelů, který výroční Cenu Jiřího Ortena organizuje, a berlínské České centrum. České literární centrum tímto projektem usiluje o zapojení aktuálních laureátek či laureátů CJO do literárního a kulturního provozu za hranicemi ČR. Podobně České literární centrum také spolupracuje s organizátorem výročních literárních cen Magnesia Litera: laureátku/laureáta ocenění v kategorii literatury pro děti a mládež vysílá na letní rezidenční pobyt do Broumovského kláštera.

Atmosféra tam je skutečně hypnotická

Rozhovor s Ondřejem Maclem o jeho berlínské rezidenci

Co vám měsíční pobyt v centru Berlína přinesl?
Radost. Smutek. Touhu se vrátit. Emoce. Nečekal jsem příliš. Neumím německy. Měsíc je krátká doba. Zprvu jsem se hodně rozkoukával a zkoušel psát, jezdily za mnou návštěvy. Teprve posledních deset dnů jsem se dostal mezi místní umělce a ta atmosféra tam je skutečně hypnotická, světová, nekonečně inspirativní. Poprvé jsem si někde nepřipadal cizincem. A rád bych poděkoval všem, kteří se o možnost tohoto pobytu zasadili.

Doma si cizincem připadáte?
Doma jsem největším cizincem. Moje snad příští knížka o Evropské unii a mladých lidech si pohrává s myšlenkou útěku z domova a dochází k tomu, že domov je ze všech míst to nejvzdálenější. Když jsem totiž v době jejího psaní strávil v cizině poprvé celý rok, skutečnou vzdálenost jsem pocítil až při návratu mezi své nejbližší. Hledám-li domov, jako bych hledal české moře. Na druhou stranu být cizincem mi nesplývá s odcizením, jistý pocit ztráty a vyloučení je pro mě výchozí podmínkou tvorby. Fascinuje mě i možnost zakoušet sebe sama jako cizince; možná proto mám tak rád herectví.

Jak probíhalo mentorské vedení a spolupráce se spisovatelkou Dorou Kaprálovou?
Byla mi nejlepší kamarádkou, bratrem i babičkou. Když jsem nebyl s ní, byl jsem vždy s jejím Berlínským zápisníkem. Brala mě s sebou na hřbitov, do parků a na různé pochoutky, přeplavali jsme spolu jezero až ke gejzíru, kde čekala duha jenom pro nás. Prováděli jsme výměnný obchod s knížkami. Domluvila mi na jaře kabaret v Hotelu Rixdorf v srdci České vesnice, části to dnešního Neuköllnu. Skvěle chrochtá, ráda nosí klaunský nos a spřádá sen o svém třetím městě na B, kde by jednomu maďarskému chlapci, jehož jméno jsem zapomněl, pomohla v dospívání.

Jakým písmenem začínají vaše města?
H, K, B, P, P, L, B. (Takhle to vypadá jak řádka z tabule na měření ostrosti zraku.)

To nemáte málo domovů… Studujete autorské herectví – propojil jste svá různorodá umělecká zaměření na rezidenčním pobytu?
Nezbývalo mi nic jiného, protože ač jsem byl vnímán jako literát, opomněl jsem si pořídit překlady textů do angličtiny. Takže i když by v rezidenci uvítali mé čtení, ještě víc se jim zamlouvala představa performance (ostatní rezidenti byli totiž v drtivé většině američtí vizuální umělci). Na jedné vernisáži jsem tedy sehrál scénu z chráněného bydlení na Černém mostě, kdy jsem si scénograficky pohrál s vystavenou expozicí a kombinoval asistentovu instruktivní češtinu s dada-angličtinou fiktivních klientů. Zadruhé jsem si připravil přednášku s videi a obrázky, informující jak o mém životě a tvorbě, tak o české kultuře obecně, kterou jsem přerušoval malými interaktivními rituálky typu – vyměňte si místa, zvoňte klíči, pohlaďte někoho po vlasech… A skončili jsme malou českou hostinou.

Jak reagovalo publikum a vaši spolurezidenti?
Američtí rezidenti říkali „awesome“ a „fantastic“ snad úplně na všechno, ale co si skutečně mysleli, to nevím. Berlínské publikum bylo v tomhle ohledu zvědavější, co a proč dělám. Zájem o herectví mě sblížil s kurátorem galerie Davidem Kantounasem, který je zároveň nadějným angloamerickým dramatikem, a zakladatelkou rezidence Antje Görner, v níž se nezapře latentní performerka. Zvenčí jsem potom zaujal především experimentující houslistku Marii Takahashi, jejíž smyčec mi ukázal cestu do mnoha dalších uměleckých komunit, které bych nikdy sám neobjevil.

Platforma TAKT se zaměřuje na propojování svých rezidentů v umělecké i osobní sféře – jaké byly vaše dojmy a zkušenosti v tomto směru?
TAKT je takřka rodinný, komunitní projekt jedné velmi schopné ženy a nemůžu si zkušenost s ním vynachválit. Rezidenti si mohou zapůjčit kolo (!), využívat místní galerii, navštěvovat kurzy němčiny či nedělní jógu, a vůbec, programu je jim nabízeno habaděj. Ačkoliv jsem se umělecky našel spíš mimo rezidenci a v divočejších čtvrtích, než je spořádaný Prenzlauer Berg, přece jen jsem se měl kam vracet, kde se umýt a vyspat. A jak vás TAKT jednou přijme, už vás pak neopustí a těší se zas na brzkou shledanou.

Berlín je považován za kulturní mekku dnešní Evropy. V čem byl inspirativní pro vás?
Zpočátku jsem ho hodně prožíval přes metaforu překonané (?) zdi. Překvapilo mě, jak moc v něm navenek přežívají relikty socializmu v čele s Televizní věží. Docenil jsem filmy Wima Wenderse, objevoval to nejbláznivější ze západoněmeckého diska, zamiloval se do kabaretu, jen techno si nechávám na jindy. Dřeň Berlína pro mě představuje bar v zapadlé ulici, kde se náhodou potká tucet lidí z různých koutů světa a přijde vám, jako byste se znali z dětství či z nějaké svatby.

Čím rezidenční pobyty ovlivňují vznik literárního díla? Jak byste si představoval ideální rezidenční pobyt pro mladé evropské literáty?
Vnímal jsem svůj pobyt v první řadě jako úžasnou odměnu než příležitost k psaní. Ano, napsal jsem zhruba dvacet stránek o nocích v chráněném bydlení a několik kratších textů, pokřtil jsem druhou knížku K čemu jste na světě a připravil zmiňovaná vystoupení. Kdybych si ale měl vybrat ideální místo k psaní, tak jdu někam na konec světa, blíž k přírodě, dál od lidí. Berlín vás nutí být tvorem společenským. Jeho impulsy jsou příliš silné, než abyste se soustředili na rozdělanou práci z minula. Jste bombardováni přítomností, jak ji dosud neznáte. Záleží tedy na tom, má-li vést rezidenční pobyt spíše ke tvorbě – k níž já osobně potřebuji až poustevnické ústraní – anebo k inspiraci. Té se mi dostalo nepřeberně.

Už tušíte, jak ji takzvaně „umělecky zúročíte“?
Samotný Berlín už chytali do svých slov jiní, u nás třeba krom Dory Kaprálové Jaroslav Rudiš či Petr Borkovec. Jít tímhle směrem bych si po pár týdnech netroufal, i když například vytvářet koláže z amerických průvodců Berlínem by také mohlo mít svou výpovědní hodnotu, pro věty jako „na místě Hitlerova bunkru se zamyslete nad původem strašlivého zla a poté se vydejte do Galeries Lafayette uklidnit nakupováním“. Především mě ale inspirovala nálada mezi lidmi, o jaké si v průvodcích nepřečtete. A jediné, co teď vím, je to, že se tam potřebuji nejdříve na jaře vrátit.

Nebudu se ptát proč, zjevně je to tajemství. Jste aktivní na poli literatury, divadla, výtvarného umění i hudby – není to mnoho? Hledáte svou cestu, nebo jste doma ve všech uměnách stejnou měrou?
Velmi rád se pouštím do věcí, na které nemám, které jsou nad mé možnosti. Zjišťuji tak, že mám své možnosti jinde, než bych si myslel. Současně mi připadá, že nehledě na různé formy dělám jednu věc: zkouším obnovit ponětí o erotické lásce. V uměleckém kontextu to znamená klást si opět otázku – jinak než romantikové – po souvislosti umění a emocí. A snažit se vytvářet nové vztahy spíše než nová díla (či přinejmenším tvořit díla o vztazích s novým druhem citlivosti, přinášejícím poznání). Jednou z komplexnějších forem, která by k tomu mohla vést, by bylo oživení kabaretu.

Ondřej Macl (*24. 12. 89, Hradec Králové) studuje autorské herectví na DAMU. Vystudoval světovou literaturu na Karlově univerzitě (Mgr.), s půlroční stáží na Paris-Sorbonne IV, a sociální práci a novinařinu na Masarykově univerzitě v Brně (Bc.). Věnuje se tvorbě autorských performancí, propojujících literaturu s divadlem, hudbou a výtvarným uměním. Rovněž se snaží o živý kontakt umění s filozofií, náboženstvím, vědou. Erbovním příkladem těchto snah by se měl postupně stávat jeho erotický projekt.

Za knižní debut Miluji svou babičku víc než mladé dívky (nakladatelství Dauphin, 2017) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Jako kritik pravidelně přispívá do divadelní rubriky Tvaru. Literární či esejistické texty publikoval také v revue Souvislosti, A2, Kapitálu, Dobré adrese, Psím víně, Lidových novinách, pro potřeby Českého rozhlasu, na stránkách Kulturních novin, Katolické dekadence či Deníku Referendum.

Mimoto Ondřej vystavoval básnicko-fotografický cyklus Epos o Mariánkovi (1998-2000) a složil desítky písní, zčásti dostupných na jeho Youtube-účtu ana Bandzone.

Roku 2015 obdržela jeho taneční performance Vyznání třetího pohlaví cenu Tomáše Žižky „za možná i třetí divadelní reformu“, roku 2009 zase zvítězil v celorepublikovém finále slam poetry. S přítelkyní založil uměleckou platformu Nothing Is A Problem Here. Jeho básnickou novinkou jsou žáčkovské variace K čemu jste na světě. Věnuje se literární kritice, slam poetry i erotickým rituálům.

youtube.com/watch?v=wD6fiQ63LU0
ondrejmacl.cz