Odkud jsi, co máš za školy?

Z Karlových Varů. Gympl jsem dělal v Ostrově nad Ohří, vysokou jsem studoval v Praze, pak už jsem tady zůstal.

Čím se živíš?

Překládám komiksy, asi rok jsem vedl web Reflexu, psal jsem do něj také vlastní věci. Předtím jsem recenzoval filmy v Premiere, dělal redaktora v Ábíčku a Pátku Lidových novin. Pracoval jsem i v týmech na výrobu televizních seriálů a teď jsem zabrousil na „temnou stranu síly“, do reklamy. Snad abych měl o čem psát. Pohyb na volné noze s výbavou plnicího pera je momentálně dost divoký, mediální trh je na tom nejhůř za posledních dvacet let.

Jaký jsi měl vztah s otcem, spisovatelem Zdeňkem Šmídem?

Tátu jsem obdivoval, měli jsme se rádi. Jedna z mých prvních dětských vzpomínek je na jeho pracovnu, kde za zavřenými dveřmi buší do psacího stroje. Tátova produkce štosů papíru byla pro mě spojena s magií, člověk věděl, že tam vzniká něco, čemu tehdy vůbec nerozuměl. Když jsem vyrostl, začal jsem sledovat, jak se fiktivní svět z otcových knížek prolíná s realitou: potkával jsem tátovy známé a říkal si – ty jo, ten je jak z tý knížky…

Otec nepsal jenom o vodáctví, čímž se proslavil, ale i o historii. Snažil se vidět dějiny novým pohledem, nezatížené školským přístupem, což pro mě bylo velmi inspirativní.

Jaký je příběh vydání Superpéráka pod prestižní značkou Odeonu? Do jeho profilu úplně nezapadá…

Obeslal jsem rukopisem pár českých vydavatelů, všude mě slušně a s vysvětlením odmítli. Potom jsem ho poslal do Literární ceny Knižního klubu. Superpérák sice v loňském ročníku nezvítězil, nicméně Jindřich Jůzl z Odeonu měl dostatečné koule na to, aby ho vydal.

Registruješ, mezi jakými jmény ses ocitnul?

Z Odeonu znám třeba Palahniuka a Houllebecqua. České autory tam zatím tak načtené nemám.

Námět i způsob zpracování tvé knihy mi totiž spíš než „vysoké“ prostředí Odeonu asociuje kupu škváru – nemyslím to zas tak pejorativně, jak to zní – z oblasti současné české sci-fi a fantastiky. 

Je možné, že z ní vycházím nebo s ní konvenuju. Třeba Kulhánkovy Vládce strachu mám moc rád. Stejně tak mě ale ovlivnily americké komiksy nebo postmoderní filozofie. Měl jsem kliku, že mě učil profesor Bystřický, který ty světy propojoval – když přednášel Deleuze, pustil Trierovo Království nebo Lynchovo Twin Peaks. To mi potvrdilo, že ty „dva světy“ není třeba oddělovat. Prostředí české fantastiky, na které se ptáš, je zajímavé, ale zajímavější začíná být, když se na jeho témata díváš i z jiných úhlů.

Kombinace „pokleslého“ nebo „nízkého“ s „vysokým“ se ostatně v poslední době stala v umění normou.

O významovém rámci termínu „pokleslého“ můžeme spekulovat. Neříkám, že nejsou pokleslé věci. Někdy jde skutečně o pokles do bláta. Ale sestup může být spojen s kvalitativním posunem výš. Ne náhodou existují duchovní směry, které říkají, že pravá transcendence je možná, když eliminuješ všechnu civilizační nadstavbu. Je to jako tradiční cesta hrdiny ve vyprávěních, v pohádkách. Pokud se chceš něco dozvědět, musíš projít peklem, ať už vnějším, nebo vnitřním, hlubinami. Až pak můžeš být osvobozen, dosáhnout Valhally.

V pozadí „béčkového“ příběhu Superpéráka rozvíjíš zajímavý filosofický koncept. Z jakých ingrediencí jsi vařil?

Není to tak, že bych si říkal teď tam dám to a pak tamto. Psal jsem zvnitřku. Pojmenovávání je tedy ode mě spíše jakési reverzní inženýrství. Ale rozhodně je tam zen, ke kterému jsem se dostal prostřednictvím new age. Nějakou dobu jsem se v jeho portfoliu snažil vytřídit zrno od plev. Došel jsem k Migueli Ruizovi, Eckhartu Tollemu a Deepaku Choprovi. A na základě jejich četby potom k základu, ze kterého velká část new age vychází, a to je Alan Watts, který přivedl zen do euroamerického povědomí.

Krátce předtím, než jsem napsal Superpéráka, jsem čtvrt roku pobýval v Indii, kde mě oslovily hinduismus a novomagické přístupy. Ale ty věci se sesypávaly a nakonec mě všechno včetně křesťanství dovedlo k bodům, které mi v duchovních a filosofických přístupech přijdou univerzální. Řekl bych, že všechna náboženství vycházejí z jedné objektivní skutečnosti či stejné zkušenosti.

Nejde ovšem jen o vnitřek. Není náhoda, že na různých kanálech na YouTube povídá Tolle a Watts, ale najednou je tam i astrofyzik Neil deGrasse Tyson, který vychází z tvrdých dat, a přitom mluví stejně jako zenbuddhisti o tom, že všichni jsme jedním, protože všichni jsme složeni z atomů, které se upekly v termonukleárních reakcích hvězd.

Proč je ale v Superpérákovi tahle filosofická koncepce spojená s příběhem kluka s tělesnou deformací a navíc zasazena na periferii Čech?

Ze stejného důvodu, jako míchám Vládce strachu dohromady s Foucaultovou filosofií. Já mám skutečně pocit, že všichni jsme ze stejných atomárních částeček, že věci jsou mnohem propojenější, než je obecně uznávanou pravdou, že naoko vzdálené světy mají k sobě blíž, než si myslíme. My se na věci díváme moc horizontálně, jako by existovaly jenom vedle sebe. Ale to neznamená, že nemůžou být vertikální a fungovat současně. Myslím si, že na sídlišti vysněném v Superpérákovi, v Chorově, je možná stejná hlubinná filosofie jako v nejvyšším patře nějaké odborné knihovny. Věřím, že satori můžeš dosáhnout i v takové prdeli. Základem poznání je vlastní zkušenost a moje zkušenost je, že mnohdy dosáhneš univerzálních pravd na periferii, až ve chvíli, kdy vypadneš ze „zóny komfortu“. V  extrémních podmínkách se ti svět dá poznat mnohem víc než při sebeexaktnějším bádání.

Nejde ale spíš o projekci někoho, kdo na takovou periferii přichází zvenčí, poučený filosofií a duchovnem? Přeci jen člověku, který z takového prostředí vzejde, se dveře poznání otevírají mnohem hůř, ne?

Na druhou stranu když se mu ten příběh dá prožít, tak se taky něco může otevřít. Aniž by to bylo nutné nebo vhodné pojmenovávat filosofickým slovníkem.

O rodičích Ptáčníka moc nevíme, připlaval na nafukovací panně. I další indicie v příběhu asociují variaci na příběh Ježíše Krista.

To se mi líbí, ovšem nešlo o záměr. Ale o tom to asi je, že ze svých hlubin vytáhneš něco, co pak rezonuje s příběhy, které už byly napsány či vyprávěny. A to jenom dokládá, jak blízko si jsou různé světy. Proto můžou fungovat tarotové karty, které představují uzlové body lidských příběhů, jež se stále opakují. Také proto si je našel Jung. Koneckonců všichni jsme vylezli z nějaké chýše v Africe – asi to ale nebyla ještě chýše – a v šroubovici máme namlácené dost podobné věci, právě i co se týče příběhů, které prožíváme i zachycujeme.

Jak dlouho jsi svůj debut psal?

Čtvrt roku. Přišlo mi, že bych už měl něco dokončit. Měl jsem v hlavě příběh a řekl jsem si, že denně napíšu tisíc slov. Věděl jsem, že když tomu to penzum nedám, už se do děje nevrátím. Neznamená to samozřejmě, že člověk buší do klávesnice, jak to jde. Probudíš se a těch tisíc slov, co jsi napsal včera, vyhodíš, a napíšeš jinou tisícovku. Za tři měsíce bylo hotovo. Takhle jednoduché to bylo.

To byl asi docela náročný čtvrtrok.

Superpérák vznikal zároveň s knížkou o Koljovi, kterou jsem psal na zakázku, a nějakými dalšími věcmi. Zjistil jsem při tom, že mám dost času, abych se na něčem mohl ráno rozcvičit. Pracuju v intenzivních úsecích času, spíš než bych se něčemu věnoval hodiny a hodiny. Určitě šlo ale o intenzivní režim v tom smyslu, že se rukopis napojil na chemii v mozku a nějak se mnou žil. Fyzicky jsem cítil, že když si udělám neděli, vazba příběhu začne slábnout. Připomnělo mi to, co v jednom rozhovoru říkal William Gibson, který napsal Neuromancera – že pro vyprávění je třeba udržet mozek dlouhodobě v rauši.

Věděl jsi už na začátku, jak se bude příběh Superpéráka odvíjet?

Původně jsem psal o něčem jiném, myslel jsem si, že to bude o Švidralovi, Ptáčníkově kamarádovi. Ale to nebylo moc zajímavé. Švidral je pro mě ztělesněním toho, čemu se říká „super kamarád“. Pro holku, kterou chce, udělá úplně všechno, ona si ale nakonec vybere toho, komu je daleko volnější, ovšem kdo má větší tah na branku. „Superkámoš“ zůstane jenom kámošem. Já pořád něco píšu, ale tohle jsem dopsal díky tomu, že otěže převzal kluk s velkým pérem místo kluka s tím malým.

Říkal jsi, že tě u otce bavilo pozorovat prolínání skutečného a fiktivního světa. Do jaké míry je tvým okolím inspirovaná i tvá knížka?

Jsou tam spíš modely chování, s nimiž jsem se u lidí setkal; spíš u kluků a chlapů. Role holek jsem psal dost neživotně. Superpérák je hodně o mužském pohledu na svět, který je v podstatě zvrácený. Byl bych ale neupřímný, kdybych tvrdil, že jsem ho v sobě nenašel, ať se mi to líbí, nebo ne.

Ptáčník je na začátku frustrovaným loserem podrobovaným šikaně. Čerpal jsi tady ze své zkušenosti?

Takhle blbě jsem na tom nikdy nebyl. Vary nejsou takové peklo. Pravda ale je, že když už spolužáci dávno hráli flašku, já si někde četl Spider-Mana. A samozřejmě si pamatuju, jak platilo, že ve třídě musíš mít někoho divného. Vybavuju si spolužáka, který byl skutečně jiný, a někdo si z něj kvůli tomu začal dělat hromosvod. A jakmile do hromosvodu začalo bouchat, rozlezl se ten výboj do celé třídy a najednou to byla hotová věc. Jde také o modely, které se stále opakují: namícháš dvacet třicet lidí, o kterých nic nevíš, a po roce dvou zjistíš, že jsi mezi ně rozhodil tarotové karty a každý z nich si nějakou vybral. A je to pořád ten stejný balíček.

Pracuješ na něčem novém?

Mám rozepsáno více věcí, ale je příliš brzo na to o nich mluvit. Mně by se líbil model komika George Carlina, který říká, že musí rok něco nažívat, až pak z něj vypadne nový stand-up. Pokud se mi podle toho podaří psát, existuje naděje, že další knížka bude o něčem úplně jiném než Superpérák. Může být o tom, jak je to na světě krásné. I když i tahle je vlastně o tom samém.

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín

Foto Anna Marková

O autorovi

Darek Šmíd, syn autora kultovní knihy Proč bychom se netopili Zdeňka Šmída, se narodil roku 1977 v Karlových Varech. Studoval na Institutu základů vzdělanosti Univerzity Karlovy a Anglo-American College v Praze. Napsal novelu Superpérák (Odeon, listopad 2013), knížku Příběh filmu Kolja (Mladá fronta, říjen 2013) a komiks Archibaldova dobrodružství (ABC 2011–12). Pracoval v Reflexu a v Lidových novinách, spolupracoval na televizních seriálech Comeback a Vyprávěj, překládá komiksy jako Transmetropolitan, Kick-Ass: Nářez a Banda. Jeho blog najdete zde.