Děj knihy nominované dále na Cenu Jiřího Ortena konstruoval Jaroslav dva roky, ale konečná realizace zabrala tři měsíce intenzivního psaní.
„Od začátku jsem věděl, že chci napsat román,“ říká autor na adresu titulu, který jako by byl slepencem povídek s narativními mosty a tmelem hlavního hrdiny.
„Povídkami debutuje každý, kdo nemá na napsání celé novely.“
Chtěl si Jaroslav psaním knihy odpočinout od scénářů, které má v popisu práce? „Lístek byla úleva, nádherný relax, protože profesionálně odvedená scenáristika má oproti literatuře striktní řemeslná pravidla. V knížce jsem si dovolil většinu neuznávat. Má spoustu odboček, a i když je v ní patrný filmově-televizní tvar, tak se podle mě audiovizuálně věrně adaptovat nedá.“
Problém s vymýšlením příběhů Jaroslav nemá. „Já jsem jejich sběrač. Když se s někým seznámím, řeknu mu pár historek a on zase ty svoje. Tak to běžně chodí – jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Ale já si je pamatuju a pak použiju, mírně upravené, aby zapadly do kontextu. Příběhy si tedy nevymýšlím, většinou se skutečně staly.“
Kromě vršení příběhů jsou pro Lístek příznačné metatextové poznámky autora komentující vývoj děje. „Říkal jsem si, že by pro účel knihy mohlo být zábavné nenásilně přiblížit, jak se na poli scenáristiky a literatury s příběhem kalkuluje.“
Někteří kritici Jaroslavovi fakt, že se v jeho knize kumuluje příběh na příběh a jednotlivé historky někdy s hlavním dějem vůbec nesouvisejí, omlátili o hlavu. „Mají pravdu, ale to je právě ta volnost, kterou jsem si chtěl dopřát. Ve scénáři člověk spoustu věcí napíše a zase zahodí, v knize jsem chtěl nechat všechno.“
Co říká autor na kritiky Lístku obecně? „Překvapilo mě, že byly většinou pozitivní a že jich bylo tak hodně. Snad každé médium, které stojí za řeč, Lístek nějak komentovalo, aspoň krátkou notickou. Pravdou je, že tři kritici se na knize nesnažili najít nic pozitivního a dost mě strhali. Nelíbí se mi přístup, kdy se k autorovi přistupuje jako k objektu. Kritici by si měli uvědomit, že autor je taky člověk, a měli by se k němu sami chovat jako lidi.“
Na hotovém rukopisu Lístku Jaroslav pracoval s jazykovou redaktorkou z nakladatelství Paseka Magdalenou Hennerovou. Scenárista Petr Jarchovský, který knihu doprovodil pochvalnou notickou na přebalu, rukopis četl, ale prakticky do něj nezasahoval. Přesto Jaroslav tvrdí, že jej Jarchovský scenáristicky vychoval a formoval jeho talent.
Jaroslav nedokáže jmenovat jiného oblíbeného českého režiséra. Filmy ho prý nikdy moc nezajímaly. To údajně ostentativně proklamoval i na přijímačkách na FAMU. „Myslím si, že mě vzali jako takové zvířátko na experimentální pozorování.“
Daleko více Jaroslava baví beletrie, na kterou ale v současnosti nemá čas. K Lístku ho inspirovalo hlavně manické vršení motivů v Červené a bílé, debutovém románu mladé polské autorky Doroty Masłowské.
„Vždycky jsem chtěl být spisovatelem, ne u filmu,“ přiznává autor. „Ale audiovizuální scenáristika je kromě novinařiny, kterou jsem dělat nechtěl, asi jediná škola, která naučí, jak se psaním uživit. Psal jsem od školy, de facto od té doby, co jsem se to naučil.“
Jaroslav si zakládá na tom, že zhotovuje hesla Wikipedie. Píše je rovnou anglicky, i když většinou o věcech souvisejících s Čechy. Třeba o Bludovu, odkud pochází. „Wikipedii vnímám jako mozek lidstva. Je to úžasná věc, za kterou by měl někdo dostat Nobelovku. Informace zde zanesené vnímám jako archeologický artefakt, který bude o naší době referovat třeba za dvě stě let.“
V Lístku jsou autorovy encyklopedické znalosti patrné, ohromuje zejména fakty z oblasti psychiatrie nebo neurologie. V knize se mj. píše o antidepresivu Trittico. „Lístek se dostal až k šéfce zastoupení Trittica v Čechách, její syn totiž studuje na FAMU. Poslala mi pozdrav,“ usmívá se Jaroslav.
Autor zdůrazňuje, že pochází z dělnické vrstvy a jako dělník se snaží i psát. „Když dělám intenzivně po dvouhodinovkách s pětiminutovou pauzou, skutečně za sebou vidím kus práce. K psaní potřebuju internet, neustále rešeršuju, chodím tedy pracovat do městské knihovny a pracovny na FAMU; zajímavé je, že jsem tam nikdy nepotkal jiného scenáristu. Člověka stimuluje k většímu výkonu cizí prostředí, proto doma nepíšu. Nejaktivnější jsem mezi druhou a šestou.“
Jaroslav přiznává, že je soutěživý a perfekcionista. Nepřekvapí, že odpočívá čtením hesel na Wikipedii. Spí ale prý dvanáct hodin denně i déle.
Děj Lístku je prosycen motivy nepřímo kritizujícími stav republiky. „Vyrůstal jsem na Šumpersku, které během devadesátých let zažívalo velký úpadek. Pamatuju si Šumperk jako docela ošklivé místo. Přímo uprostřed města byla velká zkrachovalá textilka obehnaná drátem – a to šlo už od novověku o evropsky významné textilní město. U autobusáku další odstavená fabrika, opuštěné baráky, úbytek obyvatelstva…“
Přes kritický pohled na současnou podobu demokracie v Čechách se Jaroslav nepřipojuje k levicově orientovaným básníkům a publicistům z okruhu časopisů A2, Tvar nebo Psí víno.
„Já jsem pravicový liberál, kapitalismus mi vůbec nevadí. A rád bych ještě víc kapitalismu. Nejradši bych decentralizovanou státní správu a co nejméně státních zásahů. S tímto programem jsem taky kandidoval ve volbách za Stranu svobodných občanů, ze které jsem ovšem po dvou letech vystoupil.“
Současná ekonomická krize je prý cítit i co se týče možnosti uplatnění absolventů FAMU. „Když jsem nastupoval do prváku, do školy chodili skauti z televizí hledat talenty. To skončilo. Mně se přesto podařilo sehnat zakázky. Dělal jsem pro různé komerční televize na seriálech, naučných pořadech, námětech celovečerních filmů – vše šlo ovšem do šuplíku. To, co se dostane do televize, není ani ta pověstná špička ledovce. Pod hladinou hibernuje spoustu námětů a scénářů, které třeba i byly zaplacené, ale nebyly realizované. Někdy se takový rozpracovaný scénář roztočí, ale už nedotáhne do konce.“
Nezavání to velkým plýtváním? „Televize mají obrovské rozpočty, když tedy dávají do vývoje scénářů miliony, jde stejně jen o nějaké promile jejich obratu.“
Scénáře, které leží v šuplících televize, jejich autoři nemůžou použít. „To je většinou smluvně ošetřeno. Scenárista je prostě námezdním dělníkem televizního průmyslu. Televizního, protože ten filmový se nachází v těžkých časech,“ uzavírá Jaroslav.
Jaroslav Balvín
O autorovi
Jaroslav Žváček (1989) pochází z Bludova na Šumpersku. Po dokončení gymnázia v Šumperku absolvoval bakalářské studium scenáristiky na FAMU v Praze, v jehož rámci strávil jeden semestr na Erasmu na Northern Film School (Leeds Metropolitan University). Poté prošel řadou příležitostných zaměstnání. Pracoval např. jako sekuriťák, dělník ve fabrice na kalendáře nebo hranolkář v McDonaldu. Načerpal zde řadu inspirujících motivů také k psaní Lístku na cestu z pekla (Paseka 2010).
Touto knihou, za kterou získal Magnesia Literu v kategorii objev roku a za níž je nominován na Cenu Jiřího Ortena, prozaicky debutoval. Předtím svůj text otiskl pouze v almanachu Větrák, při jehož přípravě se setkal s Janem Balabánem. Byl také finalistou prozaické soutěže Cultura Bohemica 2010. Absolventská práce Jaroslavova bakalářského studia Kobry a užovky uspěla v loňské soutěži filmové nadace RWE & Barrandov. Podle oceněného scénáře se chystá natočit film režisér Jan Prušinovský (Okresní přebor). V dubnu 2013 se Jaroslav účastnil Evropského festivalu debutů v Budapešti. Představuje se na svých stránkách.