„Proč zrovna já bych měl k tomu hluku písmen cokoli přidávat“

Ojedinělý debutový román technika Martina Šmause Děvčátko, rozdělej ohníček můžou od jeho českého vydání roku 2005 číst evropští čtenáři už ve třech překladech.

Rozhovory

Martin Šmaus na stánku Czeskych Klimatů ve Vratislavi v prosinci 2013.

Martin Šmaus na stánku Czeskych Klimatů ve Vratislavi v prosinci 2013.

Na své úspěšné „cikánské baladě“ jste spolupracoval s romistkou Milenou Hübschmannovou. To je celkem slušná vizitka.

Ta ale dělala jenom jazykové korektury romštiny. Pověřil ji tím nakladatel poté, co jsem s rukopisem vyhrál Literární cenu Knižního klubu. Bohužel záhy potom zemřela, takže jsme se ani nepotkali.

Jak vás napadlo poslat svůj rukopis právě do literární soutěže vypisované každoročně nakladatelstvím Knižní klub?

Děvčátko jsem psal do šuplíku a tato soutěž se nabízela jako jedna z možností, tak jsem ji využil. Nic dalšího jsem nezkoušel.

Takže na první dobrou.

Já jsem v životě nikdy nic nikomu netlačil.

Jak jste svou první knihu psal, na jeden zátah?

Jsou pasáže, které byly do posledního slova napsány tak, jak byly potom vytištěné, a pak ty, se kterými jsem se patlal třeba padesátkrát. Přepisoval jsem, hledal formulace, myšlenku, formu. Někdy jsem psal týden v kuse, pak třeba zase měsíc nenapsal ani čárku. Skládal jsem to, jako když vlaštovka staví hnízdo, po kouskách.

V románu zavádíte čtenáře do různých prostředí, která při popisu vyžadují užití specializované terminologie. Rešeršoval jste hodně?

V pivovaru jsem pracoval, ale ve vězení ani v dětském domově jsem nikdy nebyl. Musel jsem si domýšlet. Zpětně jsem ověřoval jenom něco, na rešerše nebyl čas. Nejsem profesionální spisovatel, ve městě nemáme knihovnu a tenkrát nebyl internet tak rozšířený. Co jsem si nepamatoval nebo nedomyslel, to jsem neměl. Nebyl ani nikdo, na koho bych se mohl obrátit, psal jsem úplně sám.

Někde jste zmínil, že Děvčátko není ani tak o Romech, spíše že je metaforou určitého životního stylu.

Samozřejmě, cikánské prostředí je jenom pomůckou a není tím nejpodstatnějším. Já sám ten román chápu jako popis určité cesty, energie, pohybu, mentálního pole, které je mimo nás. V Děvčátku je to, co mi chybělo v běžném životě, kterým žiju: nejsem žádný Kerouac, vydělávám si ordinérní prací, psaní byla má jakási druhá noha. Spoustu věcí jsem si jím ujasnil, upřesnil, pojmenoval, našel. Ale to zpětně analyzuju sám sebe, na což asi nemám právo.

Dá se tedy říct, že pro vás fabulování představovalo jakési odškodnění?

Spíš výlet do oblastí, které mi nebyly úplně vlastní, pokus o empatii ke vzdáleným jevům a k osobám. Psal jsem o tom, co mi chybělo. Právě chybění způsobuje přetlak, který může vést např. k napsání knížky, nejen mé, ale předpokládám, že i ostatních spisovatelů. Pokud nejde o profesionály, kteří píší způsobem podobným výrobnímu.

Bylo pro vás tehdy psaní jediným ventilem?

Muzicíroval jsem, intenzivně jezdil na kole, věnoval se vysokohorské turistice – možná jsou to všechno jen různé projevy energie, pohybu, cestování, hledání.

Zkusil jste si někdy takovou nezakotvenou cestu, jakou nastoupil váš hlavní hrdina Andrejko v Děvčátku?

Mockrát, ale hory nebo kolo znamenají krátkodobé opuštění běžného života, mají svůj konec. Navíc nejde o nic živelného, do takových cest je třeba vložit jisté organizační úsilí a peníze. Ale na druhou stranu to někdy není zcela vědomě připravená věc, může to být i impulzivní a každopádně jde o projev jisté vůle, tenze, hledání alternativy.

Děláte ubíjející práci?

Ne, je tvůrčí a mám ji celkem rád, není to žádné zaměstnání u pásu nebo v kanceláři. Ale asi mě úplně nenaplňovalo, nestačilo.

Zmínil jste, že se věnujete muzice. Psal jste taky tak, jako hrajete na kytaru?

Jsem stejně jako spisovatel muzikant amatérský, impulzivní, intuitivní. Zkusil jsem stavět příběh na základě hudby stejně jako třeba na základě cyklických přírodních jevů. Ta knížka je docela ekologická.

Ještě k té muzice: mně např. jinotajný působ, jakým popisujete sex, připomíná vrstvení motivů, variace na určité téma v hudbě, třeba v rock´n´rollu.

Napadá mě spíš něco na způsob Bacha. Bach, to je figura, která se v rámci jedné skladby s mírnými obměnami opakuje, a celek tvoří matematicky naprosto propočtenou věc.

Děvčátku jsou zřetelné křesťanské linky. Užíval jste srovnání Ježíšova a Andrejkova příběhu vědomě?

Ano. Ptali se mě na to hodně ve Francii, v Čechách ne. Jsme zkrátka národem zaměřeným snad mimo všechna náboženství. Pro mě bylo toto vyznění velmi důležité. Schéma křesťanského světa funguje už více než dva tisíce let, reprezentuje ho kodifikovaný soubor textů a asi při všem, co děláme, se k němu vědomě nebo nevědomě vztahujeme. Je to časová konstanta západního světa, která přežila všechny možné režimy, stěhování národů, války atd.

Pokusil jste se posvětit život prostých Cikánů?

Spíš nalézt věčné zákonitosti v prostředí, kde to není tak samozřejmé.

Jak na Děvčátko reagovali v době jeho vydání Romové?

Já je moc nešetřil – co jsem viděl, to jsem napsal a byl jsem možná první, kdo ventiloval problémy, které tu existovaly, přestože ani v novinách ani v televizi se netlumočily. Tenkrát bylo pokrytectví v tomto směru na vrcholu, možná proto jsem měl potřebu určité věci pojmenovat. Zaznamenal jsem velice špatné reakce ze strany redaktorů Romano Hangos, ale pak jsme si naše neshody vyjasnili, možná časem otupěly, a potom přišly i názory vzdělanějších Romů, které byly až překvapivě vstřícné.

Jak váš román vnímali Češi?

Někteří mi děkovali za to, že se jim otevřely dveře do světa, který brali jako nepřátelský, naprosto cizí, ke kterému předtím nepociťovali žádnou empatii. Byl jsem rád, že aspoň některým to pomohlo najít si k Romům cestu.

Po Děvčátku jste napsal ještě jednu knihu a několik povídek, které vyšly rovněž knižně. Jaký je rozdíl v psaní románu a kratší formy?

Povídka je jednodušší, dokážete ji napsat za krátký čas, neleží půl roku v šuplíku, než si vzpomenete na další větu, nemusí se obrábět, opracovávat, vylepšovat, hledat se její forma. Povídka se napíše a je, anebo není. Tu poslední jsem napsal za den za dva a dělá třetinu antologie. Jde ovšem o věc nechci říct mělčí, ale jednorázovou, nekomplexní, vyjadřující jednu věc, na kterou jsem v tu chvíli myslel.

Obrovská energie zůstává ladem

Do jaké míry jste při popisování světa a mentality Romů čerpal z vlastní zkušenosti?

Z devadesáti procent. Odmalička jsem žil v sousedství obrovské komunity rokycanských Cikánů, v Plzni také a posledních dvacet let v Odrách jsem bydlel v domě, kde jsme byli jako gadžové etnickou menšinou. Jenom něco jsem měl z doslechu a teprve to, co chybělo, jsem si ověřoval, díky čemuž jsem se dostal i k jistému porozumění dějin našeho soužití. Já jsem samozřejmě jako běžný Čech viděl jenom současný stav.

Co vás na našem soužití nejvíce zaujalo?

Snažil jsem se přijít na to, proč se naše životy nezprůměrovaly do nějaké multikulturní kaše. Neříkám, že to je špatně, kulturní specifika, kořeny zasluhují úctu a měli bychom si je udržet. Spoustu cenných věcí se v multikulturalismu ztrácí, např. právě romská kultura, kterou jsem zažil v Rokycanech, už u nás na malém městě v podstatě neexistuje. Je mi to líto.

V knize jste se téměř vůbec nezabýval teorií o původu Romů z Indie.

Ale byl jsem v Nepálu. Uvědomil jsem si, odkud ta etnická skupina před stovkami let přišla a že během té doby nedošlo k významnému narušení jejích tradic. Na pouti Evropou toho spoustu zůstalo, k asimilaci nedocházelo, po staletí šlo o uzavřenou společnost. S úžasem jsem zjišťoval, že to, co jsem viděl a slyšel u nás, vidím i slyším u původních obyvatel. V exotické vysokohorské oblasti jsem poslouchal koncovky, slova i základní mluvnici, které jsem znal z Oder.

Jak pohlížíte na poslední vývoj vztahu české většiny a romské minority?

Je to problém, který pořád roste a sílí, aspoň u nás na malých městech. Je čím dál horší pro všechny strany a nevím, jak skončí. Je pro mě naprosto nepřijatelné, aby lidé, kteří chtějí žít běžným životem, tzn. chodit do práce, vydělávat peníze, vychovávat děti atd., kteří nejsou v žádném případě rasisti nebo kriminálníci, šli do ulic a protestovali na etnickém základě. Myslím si, že to je jedno velké nedorozumění, a dávám ho za vinu hlavně státním úředníkům. Jsou zbabělí, mají nechuť k tomu pojmenovávat příčiny a řešit problémy, které tady objektivně jsou. A hlavně nechápou romskou kulturu a mentalitu. Snaží se ji násilně vtlačit do systému uvažování, který považujeme za jediný správný, ve smyslu chození do práce, vydělávání peněz, stavění baráků atd.

Kdybyste měl být poradcem pro romskou otázku, co byste doporučil?

Zásadní věc, která se přehlíží, je specifikum motivace Romů. Zatímco my vycházíme ze stadia zemědělsko-výrobní společnosti, romská společnost se pořád nachází ve stadiu sběračském. Pokud nicméně takovou mentalitu budeme akceptovat, je velká šance ji využít. Kolikrát se stalo, že nějaký Rom vynaložil neuvěřitelné množství energie, aby vykopal kabel nebo rozřezal velkou konstrukci, aby ji mohl odvézt do sběru? Proč by nemohlo jít o povolání, za které by dostal peníze? Romové oproti nám uvažují pouze v řádu několika dní, týdnů, určitě ne měsíců. Problém je v tom, že my s mentalitou krátkodobého uvažování neumíme počítat. Kdyby se jim zaplatilo ještě ten večer, jejich motivace k činnostem, kterým říkáme práce, by byla podstatně jiná.

Romové jsou kritizováni také za to, že nespolupracují se vzdělávacími institucemi.

Kdyby viděli, že posílání dětí do škol má okamžitý výsledek, věřím, že by tam chodily, a protože jsou romské děti živé a inteligentní, vynikly by. My investujeme do svých dětí s tím, že se jim to vrátí třeba za dvacet za třicet let, ale to je pro Roma nepředstavitelně dlouhá doba, to je jak nekonečno. Pak se není čemu divit, že i přes miliardy, které se cpou do speciálního školství, jsou výsledky nulové. Jiná mentalita se nezlomí žádnými penězi na světě. Je ohromná škoda té obrovské energie, která zůstává ladem. Romové jsou schopni odvést velké množství práce, dělají to, co by nikdo z nás dělat nedokázal, ani fyzicky, ani mentálně. Jak je možné, že teď sedí doma?

Je to v jiných zemích lepší?

Nevím, nesleduji to. Mám ale spíš pocit, že se všechno čím dál víc komplikuje různými administrativními opatřeními. Myslím si, že se vlády chovají stejně nešťastně po celém světě.

K přístupu Evropské unie máte také despekt?

Ve vztahu k našemu státu je to tragická záležitost. Čím vyšší úředník, tím větší pitomec. Nejenom ve vztahu k Romům, ale snad ke všemu. Čím větší hovadina, tím větší se jí v Bruselu přikládá význam, a tím víc škody se nadělá. Zatímco podstatné věci se neřeší.

Ve Francii zaujala kniha nejvíc

Děvčátko vyšlo zatím ve třech překladech v zemích, kde se postavení Romů vzhledem k bílé majoritě a romská otázka liší.

V Polsku je to čerstvá záležitost a Romů tady moc není anebo jde o starousedlíky, o kterých není slyšet. Nejsou tu s Romy žádné větší problémy, na rozdíl od slovenských, bulharských nebo rumunských. V Německu je to věc možná ještě víc exotická. Tam je problémů spousta, ale s jinými národnostmi, spíš s přistěhovalci z jihovýchodní Evropy, hlavně z Turecka. Turecká mentalita je ale asi úplně jiná než romská, Turci přišli do Německa kvůli práci. To je věc, která zasluhuje úctu. Stejně bychom si my měli vážit Ukrajinců, Slováků, případně Poláků. Ve Francii nedocházelo k nějakému hromadnému vysídlování, přesídlování či asimilaci, k rozdělování širokých rodin jako u nás, tam to po staletí běží živelným, ale demokratickým způsobem. Ovšem desítky Francouzů mi říkaly, že stejně zažívají něco podobného, problém střetu dvou mentalit.

Takže ve francouzském prostředí rezonovalo Děvčátko nejvíc?

Velice, kniha se tam dokonce dvakrát dotiskovala. Prodalo se kolem osmi až deseti tisíc výtisků. Před čtyřmi nebo pěti lety byla kniha také nominována na cenu odborů. Nejživější a největší ohlasy od lidí mám právě z Francie, na besedy chodilo hodně učitelů.

Jaký je příběh zahraničních překladů Děvčátka?

Ten francouzský vznikl na základě iniciativy samotné překladatelky Christine Laferriere, která si knížku našla, začala ji překládat, a teprve když měla hotovo, nabídla ji francouzským nakladatelstvím. Dokonce jezdila do Čech ověřovat si některé skutečnosti, byla třeba v plzeňském pivovaru. Já jsem přitom do Plzně taky jezdil, možná jsme se tam minuli.

Čím francouzskou překladatelku vaše kniha tak zaujala?

Pochází z katolické rodiny a hned v prvních větách našla paralelu ke svému náboženskému uvažování.

S vámi překlad vůbec nekonzultovala?

Spojila se se mnou, až když se zajišťovala práva. Teprve pak chtěla něco upřesnit, francouzský kulturní kontext je přeci jenom dost odlišný od našeho. Dopisovali jsme si poměrně intenzivně, byla u nás na návštěvě. Potom jsme se viděli ve Francii, když se kniha uváděla na trh a když byla nominovaná na už zmiňovanou cenu.

Jak s vámi své překlady konzultovaly německá a polská překladatelka?

Už méně, protože ony jsou místních záležitostí přirozeně znalejší. Eva Profousová je původem Češka, jí tedy nebylo třeba nic moc vysvětlovat, polský překlad dělala Dorota Dobrew, která u nás studovala.

Chystáte se ještě někdy něco napsat?

Jak už jsem řekl, u mě je psaní věcí zvláštní energie, vnitřního přetlaku. A ten teď nemám. Kromě toho hledám odpověď na otázku, proč vlastně psát. Děsí mě množství knih, které se vydávají. Ztratil jsem částečně i schopnost číst, protože se setkávám s knihami nedobrými, nedodělanými nebo narychlo napsanými a vydanými. Říkám si, proč bych zrovna já měl k tomu hluku složenému z písmen cokoli přidávat. Co jsem já, abych mohl prosazovat své ego.

Ale neuzavíráte to úplně?

Ne, já se naopak posledního půl roku těším, až mě vyhodí z práce a budu mít čas na to něco napsat. Když někam vyrazím kvůli překladu Děvčátka, je to pro mě svátek. Je pro mě naprostým vybočením z běžného života setkat se s lidmi kolem literatury a vydávání knih. Ve svém okolí neznám nikoho, kdo by psal, dokonce ani nikoho, kdo by četl. Takže se těším, že do toho vleku zase někdy nastoupím. Na psaní je nejhezčí ta hra, vymýšlení, hledání souvislostí, je v něm spousta radosti. Bez té ale tvořit nechci a podle mě to ani dost dobře nejde.

 

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín

Foto: archiv Czeskich Klimatů

 

O autorovi

Prvotina Martina Šmause (1965) Děvčátko, rozdělej ohníček, kterou psal v letech 1997 až 2000, získala v roce 2005 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2006 cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Šmaus vystudoval elektrotechnickou fakultu, nyní pracuje jako technik v nemocnici. Je ženatý, má dvě děti a s rodinou žije v Odrách. V roce 2009 byl jeho debut přeložen do francouzštiny, v roce 2010 do němčiny, v roce 2013 do polštiny. V polské Vratislavi byl na konci minulého roku zvláštním hostem společnosti Czeskie Klimaty, viz fotoreportáž. Rozhovor vznikl u příležitosti této návštěvy Martina Šmause v Polsku.

CzechLit