Společně s Janem Němcem a Ivanou Myškovou jsi sepsala text 12 odstavců o próze, které před Vánoci vyšly v Respektu. Proč vznikl a proč nebyl publikován v nějaké literární platformě?

Textu bezprostředně předcházelo několik impulzů, které nás vedly k potřebě vyvolat diskusi. Kromě setrvalejších problematických oblastí, o nichž v textu přímo píšeme, byla hlavním katalyzátorem debata v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd Česká literatura 2013: první bilance. Začali jsme rozebírat teze, které na ní zazněly, přístup panelistů, a protože jsme nechtěli zůstat jen u hospodského plácání, což dneska znamená u facebookových vláken, rozhodli jsme se vyjádřit veřejně a dát podnět pro širší rozhovor. Ten nám dlouhodobě v próze chybí. Nemáme pocit, že by se to, co ve 12 odstavcích řešíme, týkalo nás tří nějak víc než jiných, necítíme se literárním prostředím nijak osobně poškození, to je hloupost. Ale literární provoz jsou vody, v nichž se přirozeně na mnoha úrovních pohybujeme, píšeme v nich, čteme a pracujeme, a tak když se nám na něm něco dlouhodobě nezdá, považujeme za přirozené se k tomu vyjádřit. Je to takový jednoduchý „občanský“ postoj. A v Respektu proto, aby na Odstavce mohlo reagovat co nejvíc lidí. Přece jen je čtenější a po republice dostupnější než literární periodika. Ostatně bylo to v jeho literární příloze.

Jaké byly na text ohlasy? Čerstvě vyšla ve Tvaru polemika Kamila Boušky.

Reakcí bylo celkem dost, ale vůbec nejdou typizovat. Vznikla jich podivuhodná škála. Od toho, že někteří považují Odstavce za tak jasné a samozřejmé, že je až zbytečné je psát, až po to, že jiní hodnotí text jako odvážný a velmi kontroverzní. Někdo ho vítá jako podnět k diskuzi, někdo ho čte jako elitářskou proklamaci, jiní jako ublíženecké fňukání. To všechno dohromady myslím svědčí o nutnosti podobné debaty, protože vzájemně netušíme, co kdo považuje za standard a co za skandál. Zatímco básníci spolu vášnivě diskutují, prozaici se navzájem příliš nereflektují, netvoří žádnou komunitu, chybí u nich vzrušené pření se o textech. Básníci berou svoji tvorbu daleko osobněji, svá východiska a názory na literaturu chápou jako integrální součást poetiky, je to intenzivní hledání, jaké v próze postrádám. První ucelený text nám v odvetu sepsal příznačně zase básník, Kamil Bouška. Reakci na něj sepíšu, takže jen v obryse: je to zapálený osobní text, výpověď dost jiného žánru a záměru. Odstavce neřeší niternosti vlastní tvorby, už vůbec ne konkrétní poetiku, ostatně proto to není manifest, je to spíš provozní situační text. V bodě aktuality nás Kamil překroutil, v sebehodnocení básníka se neshodneme.

Několikrát jsi zmínila, že jste reagovali na bilanční diskusi ÚČL AV. Co tě na ní tolik zklamalo?

Hlavně předem vydané teze k próze, které byly neskutečně odfláklé. A panelisti vypadali, že moc nevědí, co by se k nim dalo vlastně říci. Je to příznačné pro určitou linii reflexe české prózy, již provází setrvalá zpruzelost. Šlo o dost velkou událost, sál praskal ve švech, točila to Vltava, výtah z debaty vychází v Hostu. A místo aby teze něco přinesly, byl text Josefa Chuchmy zoufale špatně napsaný, nekonkrétní a povrchní, v podstatě univerzálně použitelný pro libovolný rok. Proč se tak zeširoka klouže po povrchu, proč lidé, kteří se reflexí literatury zabývají profesionálně, nedodržují základní pravidla interpretace? V něčem mi to připomnělo esej Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha Jiřího Peňáse o ženské literatuře, jenž před rokem provětral kulturní rubriky. Jenže místo aby ta bezesporu potřebná debata o „ženském psaní“ mohla někam konstruktivně vést, troskotala na tom, že byl esej tak nevyargumentovaný, protiřečil si a nehorázně generalizoval. Nešlo reagovat jinak, než ho v každém odstavci nachytávat na švestkách, a tak odsoudit jako irelevantní. Copak dává, byť průměrná literatura, právo psát o ní tak podprůměrné texty?

Vnímáš ty sama určitá specifika literatury psané ženami? Čím literatura autorek obohacuje současný literární obraz?

Jak může ženská literatura obohacovat literární obraz? Copak je nějaká normální současná literatura a vedle ní ta ženská? Nejsou to žádné dvě odlišné tradice. S mírou určité paušalizace se dá mluvit o dvou přístupech, tendencích, ale to zobecnění je natolik silné, že výrok prakticky postrádá význam. Termín ženského psaní mi vadí ne pro nějakou genderovou háklivost, kterou netrpím, ale protože nikdo neví, co vlastně znamená. Ať někdo vezme reprezentativní množství textů, porovnává je tematicky, kompozičně, motivicky, udělá jazykovou analýzu, a ať pak zkusí definovat, v čem je psaní žen specifické. Pak to má smysl. Běžně ten termín ale slouží jen jako snadná nicneříkající nálepka při zběžném recenzování. Teprve pokud se nám podaří přesně pojmenovat nějakou specifickou poetiku typickou pro větší množství žen, tak tomu říkejme třeba ženské psaní. Jen nevím, zda je to praktické, protože se pak bude stávat, že nějaký muž bude poetikou splňovat kritéria ženského psaní a mnohé ženy se ženskému naopak budou vymykat. Samozřejmě nepopírám, že existuje „něco“, k čemu tíhnou ženy v psaní víc, ale je zatraceně těžké to postihnout. Je-li Tučková poetikou „ženská autorka“, pak je to pravděpodobně i Hájíček. Je-li „ženská“ Myšková, nemůže to být už Soukupová a vice versa.

Už ses dotkla způsobu kritické reflexe prózy. V čem se liší od kritizování poezie?

Recenze jsou nezřídka otevřenou rezignací na to, že i próza je zápas o výraz. Nějak jsme se ji naučili vnímat jako lidové médium. Řeší se proto hlavně zápletka a zda je dílo autobiografické, to zas v rozhovorech. Chybí mi ale hledání toho, co dělá daný text literárním textem. Jak přispívá ke smyslu způsob, jak je kniha vystavěná? Nese to nějaký význam? Kopíruje téma? Je rozkoš danou knihu číst, i když vím, jak dopadne, nebo je to už po přečtení spoileru zbytečná fuška? Recenzovat prózu nebo dělat rozhovor s prozaikem si troufne každý, okomentovat román nemůže být zas takové umění, ostatně dělá to každý bloger. Zatímco recenzovat sbírku básní si nikdo moc nelajsne. Žádný v uvozovkách normální člověk to nečte a už vůbec netuší, jak o tom napsat. Takže tuhle práci necháváme těm několika málo lidem, kteří to „umějí“. Ve výsledku jsou pak recenze poezie lepší a zajímavější, když už tedy vůbec jsou. I v Respektu, v němž jsou recenze obecně na dobré úrovni, ač nebývají příliš literární, to bude právě Jan Štolba, kdo napíše o sbírce básní.

Poměrně dost ostře jste se s kolegy v Odstavcích vymezili i vůči žánrové literatuře. Není ale ta klasická výprava jen jedním druhem pojetí světa a příběhu? Lze vůbec tento způsob psaní srovnávat s umělečtějšími texty?

Myslím, že tam došlo opravdu k nešťastné formulaci. Nechtěli jsme se postavit proti žánrové literatuře obecně, ostatně tvrzení, že některé severské detektivky jsou mistrovsky napsané, nebyla ironie. Ten odstavec ale míří jinam. Dávno se přestalo odlišovat, co je umělecká a co triviální literatura, ani to úplně nejde, protože se navzájem obohacují a úzce prostupují. Všechno pak ale čteme a reflektujeme jako jeden proud, což nelze. Požadavky, které se dřív kladly jen na žánrovou literaturu, se teď kladou automaticky i na uměleckou. Vyčteme třeba ryze jazykové reflexivní próze, že se nečte jako Nesbø? Nebo Ajvazovu románu, že se v něm nejde snadno vyznat? Přitom by se stačilo při čtení víc poddávat textu, zkusit předem počítat s tím, že některé zvláštnosti, snad i čtenářské nesnáze nebo naopak zdánlivé banality můžou být záměrem, že všechny prvky textu někam vedou, něco budují, ne to číst rovnou třeba s tím, že tohle je ta česká próza, tu neumíme.

Často se v reflexi literatury opakují ony domnělé problémy, jimiž trpí naše literatura, ale mnohdy jsou texty, které se jimi zabývají, neukotvené, nejisté v pojmech.

Ano, ta terminologie je nejasná. My jsme se ve 12 odstavcích vymezili vůči požadavku velkého románu, jak ho sami chápeme. Pak byl v rozhlasových Názorech a argumentech  rozhovor o kultuře roku 2013 a pozvaní hosté, právě Peňás s Chuchmou, zmínili náš text s tím, že velký román přece samozřejmě pořád existuje, vždyť velká epika vzniká, viz Rybí krev. Ukázalo se, že velkým románem myslí rozsáhlý epický text na dosud nezpracované téma. Tak to pak jo, to má samozřejmě velký román šťastnou, ba i komerčně poměrně zajímavou budoucnost. Čímž nechci zlehčovat samotný fakt, že je vážně třeba tyhle nedefinované, a přitom omílané pojmy ukotvit, jinak nemá cenu je užívat. Kdyby Odstavce pomohly třeba jen k vyjasnění pojmu „velkého románu“, totiž že kritika vlastně volá po počtu stran, tak dobrý.

Z tvých slov mám dojem, že určitým problémem je i jistá dávka ignorace a latentního nezájmu ze stran odborníků. Kdo ale pak má podávat nějaký věrohodný obraz o literatuře, když už ne oni?

Jak vidím, klademe si stejné otázky.

Rozhovor připravila Zuzana Kůrová

Foto Richard Hodonický

O autorce

Jana Šrámková za svůj debut Hruškadóttir (2008) obdržela Cenu Jiřího Ortena, vydala knihu pro děti Putování žabáka Filemona a v roce 2013 novelu Zázemí. Vyučuje tvůrčí psaní na Literární akademii v Praze.