„Schovat do skříně, jednou za rok vyndat, podívat se na ně a dát je zas zpátky?“

ptá se nad svými knižními objekty spisovatel, výtvarník a muzikant Ivo Vodička.

Rozhovory

i.vodička

Na náš rozhovor jste přinesl ukázat nějaké vaše autorské knihy, ale říkáte, že své knížky s sebou nosíváte v tašce často. To se od nich nemůžete odtrhnout?
Kdepak, to je v případě, že právě pracuju na některé nové, to nejsou ještě hotové knížky, ale teprve makety. Můžete si totiž něco nakrásně vymyslet, ale ve finále zjistíte, že některé věci prostě nefungují. Abyste se tomu vyhnul, musíte si udělat maketu. Takovouhle maketu nosím v tašce a chodím s ní třeba dva měsíce, protože používám různé druhy materiálu, které se po nějakém čase různě pnou. Ono se to nezdá, ale papír je hodně živý materiál. Třeba se mírně změní vlhkost, jeden papír se stáhne a začne táhnout i ostatní papír, a celé se to zkrabatí. Rovnou do makety si pak píšu i poznámky, co všechno musím změnit, jak to dodělat, předělat… Zrod té věci je kapitola sama pro sebe. Knížku neudělám dřív než do roka.

Sešli jsme se k rozhovoru hlavně nad fotoprezentacemi vašich děl. Jak se na ty artefakty díváte dnes?
O dost jinak než v procesu vzniku. Není se čemu divit, první knižní objekty, „krabičky“, jak jim říkám, jsem začal dělat v roce 1991, a to už je jednadvacet let. Fotoprezentace však nechápu jako dokumentaci, ale interpretaci toho, jak své knižní objekty dneska vidím a hlavně jak chci, aby je viděli diváci. Vybírám jim úhel pohledu, náladu fotografií, jejich řazení po sobě… Musel jsem nafotit třeba tři sta fotek jednoho typu objektu, pak jsem si sedl a vybral několik desítek. Zjistil jsem přitom, že změním-li jednu fotku v sérii, posune se i výsledný dojem z objektu. Když jsem se selekcí dobral k jakémusi výběru, rychle jsem tu prezentaci proklikával, obrázky za sebou běžely zrychleně, jako když člověk prstem projíždí takové ty knížečky, které fungují jako animovaný film – a když něco neladilo, přesunul jsem fotku, která vybočovala, někam jinam, nebo ji vyměnil.

Fotil jsem třemi různě kvalitními fotoaparáty a překvapilo mě, že úplně nejvíc se povedly detaily focené mým starým panasonikem, který jsme koupili před šesti lety, a už ve slevě. Fotím jím rodinné akce a tak – a vyšly z něj nejvřelejší fotky, ačkoli místy rozmazané, rozpixelované…

Hodláte se tvorbě knižních objektů věnovat dál?

Já budu pořád dělat něco takového, nemůžu to nedělat. Je jenom otázka, jak rychle to půjde. Člověk musí mít nějaký popud a zároveň zpětnou vazbu, aby nestřílel jen do tmy. Takových výstřelů jsem už realizoval dost. Nakonec ty moje„krabičky“ byly jedním z nich. Žádný velký mediální ohlas jsem s nimi neměl, lidi prošli výstavou, podívali se, zasmáli se – což je dobře –, říkali si, jestli je náhodou nešálí zrak… Všichni říkali: „Super, všechno pečlivě udělaný – ale co s tím?“ Často to jen jako nějakou kuriozitu brali i knihaři. Ale já to nikdy nechápal jako suvenýr. Na druhou stranu, chápu, přesto, že je to zajímavé, člověk dost dobře neví, co by s tím dělal. Dát si to do obýváku za sklo? Nebo si to schovat do skříně, jednou za rok to vyndat, podívat se na to a dát to zase zpátky?

V Čechách si lidi koupí do obýváku ještě tak obraz, někdy nějakou plastiku, ale umělecké vazby se prodávají strašně těžce. Na začátku devadesátých let žili knihaři, s nimiž jsem byl tehdy v kontaktu, v naději, že se objeví bohatí lidé, kteří ten um, tu práci, ty materiály, tu krásnou kůži a vazbu ocení. Ale lidi, co zbohatli, šli po jiných věcech a ti, kteří v tom tu hodnotu viděli, neměli tolik peněz. V Rakousku nebo Německu je klientela úplně jiná. Tam lidi ke knihaři přijdou s tím, že chtějí pěkně svázanou knížku. Představte si to u nás – že by si někdo koupil knížku za tři stovky a přišel s ní ke knihaři s tím, aby mu ji za nějaké čtyři tisíce převázal…

Na druhou stranu existovali v minulosti umělci, kteří se podobnými díly prosadili a dnes mají vysokou hodnotu…

Takový Jiří Kolář stačil zaplnit celý mediální trh. Jenže trh má jenom nějakou kapacitu, média referují v případě periferních odvětví umění většinou jenom o hvězdách. Člověk musí být šikovný na promotion. Je samozřejmě dobré být taky u zdroje informací, učit na umělecké škole, fungovat ve světě kumštýřů, kde se nabízejí kšefty – jakmile v tomhle člověk nejede, tak je mimo. Ale to je všude, je jedno, jestli jste spisovatel, hudebník nebo výtvarník.

A já vzhledem k tomu, že mám svou profesi, které se musím věnovat, už nemám sílu někde poletovat a nabízet se, mě vždycky bavilo to vymýšlet a vytvářet. Nechci si ale stěžovat, tohle jsem víceméně věděl od začátku. Takže jsem vystavoval leckde, i v zahraničí, ale na výstavy přišlo pár lidí, které to zajímalo, a tím to končilo. Proto jsem pak s knižními objekty přestal, vrstvily se mi doma – a co s tím. Spíš jsem hledal možnost, jak zužitkovat schopnosti a zkušenosti, které jsem díky práci na nich získal. Tak jsem začal dělat méně náročné a levnější věci, něco málo jsem prodal, tak akorát, abych měl na další náklad nebo na další věc, a něco posloužilo jako dárky pro kamarády.

To se vám nikdy nepodařilo realizovat žádnou zakázku?

Jednou jedinkrát. Jmenovalo se to book in book. Kamarád Michal Straka, fotograf, s nímž jsem několikrát vystavoval, dostal zadání vytvořit reprezentační publikaci pro labskoústecký Ústav techniky a řízení výroby Univerzity J. E. Purkyně. Tak jsme spojili síly.

Vraťme se ke knižním objektům – kdy jste s nimi začal?

Někdy na začátku devadesátých let, ale s papírem v prostoru jsem dělal už v roce 1986. Kamarádi se pokoušeli dát dohromady dům na Máchových schodech v Litoměřicích. Když jsem odcházel na vojnu, loučili jsme se a já při té příležitosti udělal výstavu objektů z papíru. Po vojně jsem udělal pár dalších, jenže s papírem je problém. On je hrozně křehký. Zvlhne, ztratí fazónu… Pak jsme jednou uklízeli na rodinné chalupě v Semilech a na půdě jsem našel staré plechovky, v nichž se prodávaly cvočky, sedlářské spojky, vazelína, krémy na boty – a jak ty krabičky měly starý potisk, takovou tu dobovou stopu první republiky a byly napůl zrezivělé, tak se mě zalíbily. Přišlo mi strašně líto je vyhodit, tak jsem je umyl, přelakoval – a teď jsem na ně koukal a říkal si: „Tak jo, dobrý, krabičky, ale co s nima?“ A tam to udělalo blik a já si řekl: „Já si je nedám za sklo do obýváku, ale dám do nich ty papírový nesmysly.“ Protože krabičku zavřete, a ten nějak ztvarovaný papír je v ní schovaný jako v ulitě. To měkké je chráněno tou tvrdou slupkou, tou ulitou.

Zrovna v té době jsem ukazoval nějaké své autorské knihy Vladimíru Kaiserovi, dlouholetému vedoucímu labskoústeckého archivu, a on říkal: „Jo, nápady a ilustrace dobrý – ale který prase to vázalo?“ A já jsem řekl: „To prase jsem byl já.“ A on se smál a říkal: „Pojď ke mně chodit, já tě naučím vázat knížky.“

Tak jsem za ním chodil do okresního archivu a on mi dával domácí úkoly, abych se stal knihařem. Ale brzo jsem si uvědomil, že to stejně nikdy nemůžu vázat dobře, protože k tomu musí mít člověk dílnu. Takovou klasickou knižní vazbu neuštrikujete doma na stole, to musíte mít spoustu nářadí. A nemůžete začít tím, že si koupíte jen jeden kus. Musíte mít naráz všechno – lis, zlatičku, šičku a další a další zařízení. I kdybych na to měl, neměl bych to kam dát.

Tak jsem nad tím seděl, štrikoval k sobě ty sešítky, a nakonec si řekl: „Hele, to je nuda, já potřebuju dělat něco, co je kreativní, tohle je jenom rutina.“ Takže jsem ty úkoly nedodělal, ale přinesl jsem Kaiserovi ukázat ty svoje krabičky, které jsem vyráběl potajmu místo šití. On to otevřel a říkal: „Ty vole, to je dobrý, vyser se na šití a dělej jenom tohle.“ Tak jsem to pak dělal nějakých sedm let a částečně trochu i potom.

Formou „krabiček“ vznikla dvě komplementární díla, Der Prozess a My. Tímto objektem jste zároveň vstoupil i na pole interpretace konkrétních literárních textů, ne jen práce s papírem.
My, to je něco jako Orwellova kniha 1984: taková ta zmechanizovaná společnost, úplná kontrola ze strany systému, odosobnění lidí, kteří jsou označeni čísly, kteří jedou ne podle božího, ale státního plánu, jsou předurčeni ke konkrétním činnostem – Zamjatin předjal stalinistické zřízení hned ve dvacátých letech. Knižní objekt, který na popud textu vznikl, tvoří krabička svírající v sobě bloky trubiček z papíru, který jsem udělal přímo z textu knihy. Jako kdyby v těch trubičkách byly zakódovány osudy lidí. Jedna vedle druhé, jako včelí plástve.

A Kafka?

V té době jsem učil na obchodní akademii v Ústí nad Labem, kde se po revoluci likvidovala spousta věcí, něco kvůli porevoluční euforii, něco proto, že mělo dojít ke generální opravě budovy, a všechno naráz se stěhovalo do náhradních prostor. Spousta věcí šla rovnou do popelnic a já jsem ze starých roztrhaných map, na které se kdysi dávno dávaly smaltované evidenční štítky, zachránil pro sebe aspoň čtyři. Chvíli jsem je měl doma v šuplíku, ale brzy se staly základem celého toho kafkovského knižního objektu. Balíček papíru, který nemá žádnou výpovědní hodnotu, protože je vytržený ze slovníku i z kontextu, převázaný drátem a s tou visačkou – beznaděj procesu, soudní spis, ve kterém není nic, a přesto funguje, nikdo neví, jak a kdy případ skončí…

Můžou tomu rozumět i ti, kdo Zamjatina nebo Kafku nečetli?
Uznávám, některé mé výtvory jsou málo komunikativní, protože útočí na jednu myšlenku nebo nesou jeden pohled na něco konkrétního – to, co jsem jimi myslel, pak lidem může unikat. Ale najdou si v tom třeba zase něco jiného, já neběduji.

V době, kdy jsem ty objekty dělal, jsem učil hlavně češtinu, mluvil o knihách, že jsou něco velikého a jaký je v nich duchovní potenciál – a teď ti študáci tam seděli, žvejkali a koukali z okna. To byl jeden z těch momentů, kdy si člověk říká, že normální formou to sdělit nejde, tak to třeba může jít nějak jinak. Nakonec ti študáci to stejně nikdy nepřečetli, a stejně se o obsahu knihy dozvěděli z anotace, ze sekundární literatury. Povědomí o spoustě knih je u většiny lidí pouze ve zkratce; kniha je stejně zavřená, viděná jenom zvenku. A v tom knižním objektu je to taky tak, je to taky zavřené, a i když to otevřete, dál se nedostanete, ale utkví vám to v paměti. To, jak to vypadá, o něčem vypovídá.

Bubnové knihy a válečkové knihy zajímavě kombinují kulturu křesťanských růženců a východních modlitebních mlýnků…

Já mám zenový buddhismus rád, odpovídá mému naturelu, i když buddhistou nejsem. Jít až na dřeň, minimalismus… Stejně jako minimalistická haiku, která čas od času skládám. Tam je pár slov, a čím méně, tím lépe.

Vaše knižní objekty ze začátku devadesátých let vypadají sice na první pohled hravě, na druhou stranu člověku za chvíli dojde, že vlastně sestávají ze spousty destruovaného textu, což je trochu depresivní…

To ano, může to být pravda. V první polovině devadesátých let se všechno bortilo, drolilo pod rukama – což ostatně pokračuje dodnes. Lidi, se kterými jsem se předtím mohl bavit o literatuře, filmu a jiných takových věcech, najednou začali dělat byznys a už se o tom bavit nechtěli. Někteří se se mnou nechtěli bavit vůbec a dodneška se se mnou nebaví, protože jsem pro ně už jenom tvář z dětství, ze školy, protože oni se vyšplhali nahoru, mají firmy, mají baráky…

Mě to dost bolelo – když se s někým kamarádíte dvacet let od dětství, a on vás najednou jako že nevidí… Možná to tedy byla z mé strany i zlost, to cupování, rozřezávání, mačkání textu – protože člověk fakt nebyl v pohodě, když se všechno radikálně měnilo. Když jste čtenář literatury, máte rád umění, učíte o tom, a najednou jsou všechny duchovní hodnoty nepodstatné – „s tím neotravujte, až si na to vyděláme, pak se tím začneme zabývat“, jak říkával jeden náš pořád přední politik…

A my jsme si na to v podstatě nikdy nevydělali a už ani nevyděláme, ale spousta věcí nám mezitím utekla. Byl jsem u toho přerodu a viděl jsem, jak se děti z roku na rok úplně měnily, měnil se jejich přístup k věcem, které už nebyly ochotny vnímat. Rozpadla se spousta věcí, která fungovala, a dneska se za to horko těžko hledají náhrady. Třeba amatérské soutěže a svazy, kroužky ve školách, to všechno padlo – škoda toho. A dodneška děti běhají po ulicích, anebo sedí u počítače.

To, že ta doba byla v mnoha ohledech destruktivní a že jsem na ni destruktivně reagoval, jsem si uvědomil až teď, když jsem fotil a fotil ty knižní objekty a vytvářel svůj nový pohled na ně. A samozřejmě té době jsem podlehl i ve své tehdejší tvorbě. Vlastníma rukama jsem vyhazoval knížky, které byly v učitelské knihovně ještě od Rakouska-Uherska, třeba celý Brockhaus Lexikon… Bylo to gigantické dílo, které prošlo dějinami, a najednou ho už nikdo nechtěl. Já vím, že bych si ho nepřečetl, protože byl v němčině a napsaný švabachem… Některé knihy, které by jinak skončily v popelnici nebo ve sběrně, jsem ale nakonec zachránil a recykloval je, dal jim nový život. Objevily se v novém kabátě na nějaké výstavě, lidi si je prohlédli, pobavili se.

Že dělám z použitých materiálů, je z mé strany často znouzectnost. Není umění koupit si pěknou kůži, pěkný papír nebo si zaplatit tiskárnu a nechat si vytisknout a svázat pěknou knížku – když máte peníze a víte, že prodáte. Peníze na takové věci já nikdy neměl, a popravdě bych je na to ani nechtěl dát, takže jsem používal recyklované materiály, protože ty pro mě byly dostupné vždycky.

Čemu jste se věnoval po období „krabiček“?

Ve druhé polovině devadesátých let jsem už byl krabiček a jiných takových objektů nasycen, už se mi začínaly doma kupit, taky jsme měli malé děti, já byl hodně zaměstnán ve škole a chtěl jsem mít nějaké věci pro kamarády, od kterých jsem v té době pořád něco potřeboval. Oni říkali: „Hele, jo, dobrý, my ti to odvezem, seženem, zařídíme, a až budeš mít nějakou hezkou věc, tak nám jí dáš.“ Takže tohle mě přitlačilo dělat něco srozumitelnějšího a v nějakém vyšším nákladu, řekněme pětadvaceti třiceti kusů. Protože někteří kamarádi, kteří se nezbláznili a nepřestali se se mnou kamarádit, byli najednou ve firmách, a pokud byli slušněji postavení, měli obrovské možnosti. Ze školy nezařídíte nic – nemáte služební telefon, nemáte auto, netočí se tam prachy, netočí se tam materiál, nemáte pod sebou dělníky, kterým byste řekl: „Dneska si na dvě hodinky odskočíte.“ Jste rád, když vám škola jednou za tři roky dá propisovačku, pravítko a sadu pastelek.

Někdy v této době jsem se taky pokoušel dělat blahopřání a přivydělat si tím i v Praze. Jenže to vám řeknou: „Přijďte ve středu v deset, to byste tady mohl chytit pana vedoucího.“ Jenže v deset ve středu já mám podle rozvrhu něco, a nemůžu říct ředitelce: „Já potřebuju jet do Prahy se domluvit, že bych tam něco prodal, tak v osm ráno pojedu, v jednu se vrátím, a vy to tady beze mě nějak vydržte.“ To prostě nejde, kantořina vás hrozně váže a takové představy, že si při ní dokážete něco přivydělat, jsou liché. Navíc se sem z Německa a Číny najednou navalila spousta barevných tištěných blahopřání – a cena ruční a automatické práce je úplně někde jinde.

Máte k této své „dárkové“ epizodě, v níž ostatně pokračujete dodnes, despekt? Považujete ji za méněcennou součást své tvorby?

Vůbec ne, vždyť přece každá věc má určité dispozice, určení, mantinely. Když jste kvalitní muzikant, můžete hrát ve filharmonii a zároveň v jazzové kapele anebo na svatbě. Není špatná a dobrá, nebo vyšší a nižší muzika. Je jenom dobře nebo špatně odvedená muzika. Já dělal taky spoustu užité grafické práce, loga a takové věci, kdy jsem musel výtvarný názor přizpůsobit konkrétnímu účelu.

V Terezíně, kde jsem žil jako dítě, bydlel pan Lukš, výtvarník, který dělal návrhy etiket, vinět a jiných propagačních materiálů bohušovické mlékárny a zároveň volnou grafiku a litografii na diplomy, pamětní listy a další věci pro Terezín. Mezi nimi nádherná panoramata Českého středohoří, taková toho fillovského stylu. Jako dítě jsem pana Lukše strašně obdivoval. Když jsem šel do první třídy, pro národní výbor v Terezíně a pro školu každému prvňáčkovi namaloval temperou pamětní dvojlist a každý z nás na něm měl něco jiného. On to pro těch čtyřicet prvňáčků dělal snad celý rok!

Takže pan Lukš dělal tohle – řekněme – umění a na druhou stranu nálepky na sejry. A já znal jak věci, ke kterým jsem vzhlížel na radnici nebo ve škole, tak i ty etikety. A postupně jsem si uvědomil, že je to furt jedna práce, a buď je kvalitní, nebo ne. Nikdy tedy nedělám žádné rozdíly v tom, co je vysoké a co nízké.

Jak jste se dostal ke spolupráci s tehdy ještě žijícím básníkem Emilem Julišem?

K tomu mě pošťouchli kamarádi z Loun, bratři Strakové. Oni se s Julišem znali, a aby mě postrčili, řekli, že mu řeknou, aby mi dal nějaké básničky, a že já mu udělám knížku, a ať mu zavolám. S Emilem Julišem jsme mluvili dvakrát, on říkal: „Jo to jste vy, voni mi to kluci Strakovi řikali.“ A já: „Jo, to jsem já, a měl byste pro mě něco?“ A on: „No víte, já nevim…“ a todlencto a támdlencto. Tak jsem volal zase Strakům a oni: „No jo, to víš, je to starej pán.“ Jemu už tehdy bylo kolem osmdesáti. Takže to uvadlo, za rok a půl po tom jsem ale dokončil Listy, což je graficky zvláštně pojatá kniha mých haiku, a Strakouši zase: „Hele, tak my vezmem ty Listy a dáme mu je.“ A on si je prohlédl a řekl: „Tak jo, jdem do toho.“

Šli jsme ho navštívit do bytu na lounském sídlišti, povídali jsme si a já se ho znova ptal, jestli má nějaké nové verše. „Helejte, po mně v tomhle věku nemůžete nic chtít, já už nepíšu. Ale víte co, já vám dám knížku, podle mě nejlepší, kterou jsem napsal, a vy si něco vyberete.“ A dal mi Novou zemi, která vyšla až po revoluci, ale napsal ji dřív. Mně se v ní líbila jedna ucelená část, a tu jsem si vybral, to bylo na jaře 2005.

Na konci léta jsme s Michalem Strakou připravovali velkou společnou výstavu v Duchcově a Michal říkal: „Juliš se znal s Kolářem, ty tvoje knižní objekty se mu budou líbit.“ Tak ho přivezl před vernisáží, a když jsme mazali chlebíčky a jednohubky, tak jsme si sedli, a jak se na to díval, já mu říkám: „Tohle jsem si připravil, myslel jsem, že by to sedlo k těm vašim veršům.“ A on: „To nejsou verše.“ Tak říkám: „No tak k té vaší poezii.“ – „To není poezie.“ – „No tak k těm vašim básním.“ – „To nejsou básně.“ – Já už nevěděl, kudy kam: „Prosim vás, pane Juliši, tak mi řekněte, jak tomu mám říkat?“ – „To jsou texty.“ – „Tak teda k těm vašim textům jsem připravil tohle, jestli by se vám to líbilo.“ A ukázal jsem mu nějaké vyšívané ilustrace, kterými jsem pak tu bibliofilii doprovodil. A on říkal: „Jo jo jo, to se mi líbí.“ To jsem si oddechl a byla to pro mě velká čest, protože Emil Juliš byl také velký výtvarník, což spoustu lidí ani neví.

A ještě v listopadu toho roku jsme v lounské knihovně bibliofilii Zachytit zachytitelné křtili. Byl se tam podívat i Zdeněk Sýkora, s Julišem byli velcí kamarádi. Juliš mi podepsal knížky, já jsem mu nějaké dal – a většina nákladu mi ještě leží doma. Velký zájem o to nebyl, přestože si myslím, že to je opravdu dobrá knížka: i nápady i zpracováním i tím, že je to vůbec jedna z mála Julišových bibliofilií, které vlastnoručně podepsal. Jak jsem koukal do soupisu jeho knih, on bibliofilií tak moc nemá, a těch, co mají takhle malý náklad, je úplné minimum.

Je vůbec zvláštní, že některé věci zájem nevyvolají, ač jsou kvalitní. Pro zajímavost, tuhle knížku jsem dal do soutěže Památníku národního písemnictví o nejkrásnější knihu roku, tam je taky kategorie bibliofilie. Nikdy předtím jsem tam nic neposílal, protože zápisné je pět set korun s tím, že by ještě byli rádi, kdybyste jim tam pak tu knížku nechal… Ale Juliše jsem tam poslal. Pak mi přišlo, že nejsem mezi hodnocenými, a že pokud si knížku nevyzvednu, zůstane jim ve fondu. Tak jsem si říkal, to ani náhodou a jel jsem tam o jarních prázdninách. Řekl jsem, že si jdu pro knížku, a oni na to: „Ta kolegyně, co to má na starosti, tady zrovna není, tak se posaďte. A vy jste kterej autor?“ A já: „Dělal jsem takovou knížku Julišovi, takový ty prošívaný ilustrace.“ A oni ztuhli a: „Jo to jste vy!“ Já říkám: „Jo, to jsem já.“ – „No tak počkejte.“ A teď se tam na mě začali chodit dívat takoví ti normální zaměstnanci, přišli se pozdravit, utrousili pár vět… V tom okamžiku jsem měl takovou radost, protože jsem si říkal: „Hele, tak to jsou lidi, který tady pracujou, a ty knížky jim procházely rukama nebo je aspoň viděli, a oni si mě zapamatovali…“ To mi přišlo jako velké vyznamenání.

Ale nevyhrál jste nic…

Nechci, aby to znělo ublíženecky, ale na těch pár výstavách, které se u nás pořádají, obsadili prostor určití autoři, kteří se tam pak točí. Pravdou je, že spoustu z nich je perfektní, třeba Květa Pacovská – takové nápady a zpracování má málokdo. Ale kdo má blíž k tisku, technologiím a sponzorství, to má samozřejmě snazší. Když dělám něco já, nestojí mě to skoro ani kačku, ale zase neohromím špičkovou tiskovou technologií a musím se snažit dohnat to jinak. Na všech uměleckých soutěžích to kromě toho chodí tak, že si porota řekne: „Hele, ten už by si to po těch letech taky zasloužil.“ A nakonec je to jedno z mála možných ocenění těch, kteří to někde na škole třeba i celý život učí.

Proč nejste aspoň ve Spolku českých bibliofilů?

Ani nevím. Co by mi to přineslo?

To nevím.

Já právě taky nevím. Já byl členem spolku knihvazačů, ale to jsou všechno takové organizace, kam zaplatíte příspěvek, a jednou za rok vám dojde bulletin. A stýkat se s kolegy? Já jsem stejně vlk samotář. Zvolil jsem si tenhle individualistický režim, a už z něho asi nedokážu vybočit. Já se s tím ani neumím někam tlačit a popravdě jsem pro to nikdy moc nedělal. Pro mě je to taková dobrá relaxace – že mám o čem přemýšlet, že si třeba sám něco dokážu, že mám něco pro kamarády – a naučil jsem se od toho nic moc dalšího nečekat.
Mně se vždycky líbilo krédo Devětsilu, jak Wolker říkal – všichni jsou umělci, jenom to umění z nich musí prolézt ven… Dřív jednou za týden chodili po vesnicích muzikanti – a já teď taky – hrát do hospody lidem pro zábavu a třeba i na zámek nějakou tu dnešní klasiku, a jinak dělali na poli nebo byli řemeslníci – a dneska se tomu říká „lidové umění“. Oni to asi nevnímali tak, že dělají umění. Oni si prostě šli zahrát, nebo si stejně tak vyzdobili doma skříň.

Ve Volném svazku/Písni písní jste zvláštním způsobem zkombinoval Nezvalovy a Bretonovy texty. Jaký je vztah těch dvou děl?

Když jsem studoval češtinu, dostaly se mi do ruky Nezvalovy sebrané spisy z padesátých let a mezi nimi byl jeho překlad Bretonovy surrealistické básně Volný svazek. A protože jako středoškolák jsem meziválečného Nezvala miloval, překvapilo mě, že tuhle báseň vlastně znám. Porovnáním jsem zjistil, že jde o báseň velmi podobnou, myslím, že se dá říct stejnou. Nezval totiž Volný svazek přebásnil pro účel Bretonovy návštěvy na začátku třicátých let, kterou zorganizoval pro prvorepublikovou intelektuální levicovou společnost. Tak jsem z toho vydedukoval, že když Nezval toho Bretona překládal, řekl si: „Hele, já přece nejsem takovej vůl, abych tohle taky nesložil.“ A střihnul si paralelní báseň, kterou sám za sebe vydal, pak bylo dvacet let ticho po pěšině a ten překlad šel na veřejnost až pak… Jinak ale byl Breton Nezvalovi za to přednáškové turné, které pro něj zorganizoval, až do smrti vděčný, protože tady v Praze za přednášky dostal docela dost peněz v době, kdy ve Francii doslova hladověl.

Proto mi přišlo dobré nechat ta dvě díla prolnout, a to systémem veršů rozřezaných na pásky, které vytvářejí takovou pohyblivou knihu. Tu formu jsem nevymyslel úplně sám: Raymond Queneau napsal ve dvacátých letech svou nekonečnou báseň a jeho přítel, architekt Robert Massin, mu k jejímu ztvárnění vymyslel tenhle lístkový systém.

Musím říct, že tahle kniha se lidem líbí, přijde jim originální, vtipná. Lidi mají rádi, když se věc hýbe a je takhle hravá. Nakonec tenhle kombinatorický princip se neustále nějakou formou objevuje v knihách pro děti a v různých hrách. Každý si určitě vzpomene na vystřihovánku s panáčkem a panenkou, kterým se mohly dávat různé šatičky…

 

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín

 

O autorovi

Ivo Vodička se narodil roku 1962 v Mělníku. Absolvoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem v oborech český jazyk a literatura a občanská výchova. V současné době učí na Střední škole pedagogické, hotelnictví a služeb v Litoměřicích. Od roku 1985 vytváří autorské knihy, volné typografie, vizuální poezii, koláže, objekty z papíru a knižní objekty. Zaměřuje se hlavně na netradiční pojetí knihy, experimenty s multitexty a materiály. Sám kytarista si pro vlastní potěšení vyrobil z koupeného dřeva několik akustických i elektrických strunných nástrojů. Vedle toho je prozaikem (kniha beletrizovaných vzpomínek na dětství v Terezíně Kam se kutálejí kaštany) a propagátorem problematiky leváctví (kniha Nechte leváky drápat – více o tomto aspektu Vodičkovy tvorby v rozhovoru v bulletinu Knihovny K. H. Máchy 1/2009, s. 30). S manželkou Irenou mají dva syny.

CzechLit