Máte rozepsanou další povídkovou knihu. V jaké jste fázi?

Podle mého odhadu jsem tak ve třech čtvrtinách knížky. Nepíšu na čas a nesvazuje mě žádný termín, takže těžko odhadovat, kdy dopíšu povídku, která knížku uzavře. Tu poslední mám rozepsanou tři měsíce.

To je dost dlouho, vždycky píšete takhle pomalu?

Možná díky škole Zdeňka Borovce. Učil mě textařinu, a když jsme mu ve škole četli své práce, museli jsme být schopni obhájit každé slovo. Přenesla jsem si tento zvyk i do psaní povídek. Upravuji tak dlouho, dokud nejsem spokojená s přesností vyjádření. První povídku z knihy Nechtěl jsem být Leninem jsem napsala na jeden zátah, ale to byla spíš výjimka. Většinou píšu text tak dva měsíce. Český rozhlas bude brzy vysílat povídku Dlouhé nadechnutí. Je o starožitníkovi, který žije léta se psem. A protože jeho dosavadní ženy nechtěly v domácnosti psy, nevodí si partnerky domů. Za poslední přítelkyní, která pracuje jako servírka v hospodě přes ulici, dochází už dva roky do jejího podnájmu. Dívka přišla z dětského domova a nezná běžné vztahy mezi muži a ženami. Když se ale blíží její narozeniny, dojde k názoru, že je na čase, aby se k ní starožitník v hospodě před štamgasty přiznal. V tu chvíli mu umírá pes a on je postaven před rozhodnutí, co je pro něj v tu chvíli důležitější. Věděla jsem, že chci psát o muži, který má silný vztah ke svému psu, ale zároveň mi dlouho trvalo, než jsem si ujasnila, že má i přítelkyni, jaké žijí životy a jaká mají vůči sobě očekávaní.

Nechtěl jsem být Leninem je kniha o Rusech. Ta nově vznikající bude z Čech?

Ano.

Nebojíte se, že budou čtenáři srovnávat, jak popisujete Rusy a jak Čechy?

Jen jsem se geograficky přesunula, postavami i myšlenkami. V Leninovi jsou povídky, které vznikaly při mém pobytu v Rusku a po něm. Byly to shodou okolností první texty, které měly z mého pohledu nějakou hodnotu. Pro mě znamenají vzdání úcty mé ruské rodině, přátelům.

Tématem většiny povídek z Lenina je láska k obyčejnému životu. Víte už, jaký motiv bude spojovat texty vznikající knihy?

Zatím na povídkách pracuji a vnímám, jak roste jejich dramatický oblouk. Teď, ve třech čtvrtinách, ještě nejsem schopná přesně určit, co je pojí.

Je nutné, aby povídky zůstaly v pořadí, v jakém je napíšete?

Ony se tak přirozeně řadí. Tak jak je píšu, vyvíjí se i moje myšlení, a to se v nich odráží, takže přeházet je jakkoliv asi nepůjde. Povídky na sebe nenavazují dějově, ale spíš emočně a energeticky. Tím, co dělá literaturu literaturou, nejsou slova ani příběhy, ale to, co cítíte za nimi. Vnitřní svět spisovatele, to, jak přemýšlí. Máte určitě oblíbeného spisovatele a ráda čtete i jeho slabší texty, protože vás baví jeho myšlení.

Proč stále píšete povídky? Když jsem četla Lenina, tak mě vždycky naštvalo, že už text končí. Chtěla jsem být s postavami déle.

Povídka je hutný útvar, a to je podle mě dobře. Nemáte prostor pro vycpávky. Ale na druhou stranu je to útvar hendikepovaný. Ze zahraničí i od nakladatele se mi vracejí názory, že texty půjdou do překladu, teprve když napíšu něco delšího. Povídky prý nikdo překládat nebude. Nikdo je nekupuje, vítězí romány.

A vy s těmi postavami nechcete být déle, když je píšete?

Já s nimi ale nejsem krátce, ony pro mne pořád existují. Když jsem dopsala Lenina, měla jsem velmi uspokojivý pocit, že už nikdy nebudu sama. Jakmile postavy vzniknou, žijí v mém paralelním literárním světě. Komunikuji s nimi. Třeba ještě přejdou do nějakého dalšího příběhu.

To je skoro děsivá představa, kolik postav s sebou může spisovatel vléct a jak neustále přibývají.

Ale to je literární svět. William Trevor, výborný irský povídkář, v rozhovoru pro BBC řekl, že spisovatel potřebuje znát nejen literární techniky, ale především musí mít instinkt, aby se mohl ve svém vnitřním světě pohybovat, aby věděl, jak a kam následovat postavy. Pokud se po svém vnitřním světě pohybujete instinktivně, může se vám stát, že postavy, které někde máte jako hlavní, později využijete jako vedlejší, třeba nevýznamné, ale už je znáte.

Povídka u vás prý často vzniká z gesta či výjevu. Můžete uvést příklad?

Jela jsem v metru a na sedačce seděli žena a muž. V uličce vedle muže stál asi dvanáctiletý chlapec. Když se metro blížilo do stanice, chlapec vzal mužovu ruku a položil si ji na rameno. Když metro zastavilo, vyvedl muže z vagonu. Ukázalo se, že je je slepý. Chlapec muže nevedl za ruku nebo pod paží, měl jeho ruku volně položenou na svém rameni. To gesto bylo velice intimní a znamenalo velikou důvěru. Žena je následovala. Ten výjev vyvolal v mé představě příběh manželského páru, který žije prací až do doby, než se stane neštěstí. Muž oslepne, ale žena kvůli němu v prvních chvílích nedokáže změnit životní styl a tempo a odcestuje na služební cestu. O otce se začne starat chlapec. Tak jako kdysi on učil chodit jeho, učí syn otce pohybovat se po bytě.

Rozhovor připravila Kateřina Nechvílová

Foto Pavel Šmíd

O autorce

Dora Čechova (1971) se narodila ve vlaku na trase Moskva–Praha. Ač žije celý život v Česku, její otec je Rus. Studovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka tvorbu textu a scénáře u Zdeňka Borovce. Pobývala v Sergiev Posadu u rodiny spřízněné s Dušanem Petrovičem Makovickým, osobním lékařem L. N. Tolstého. Učí na základní umělecké škole. Žije střídavě nedaleko Prahy a v Moskvě. Podle některých hlasů jde ve skutečnosti o českou novinářku Janu Doležalovou, která si pro svoji literární dráhu zvolila novou identitu.