Často se v psaní vracíte k rodnému kraji. Jak vás utvářel?

Vysočina mě formovala a stále ovlivňuje především svou dramatičností, zjizveností – hrubozrnným žulovým podložím, reliéfem krajiny a novodobou historií. Válka, násilná kolektivizace, popravení, umučení, „babická kauza“, číhošťský „zázrak“, vyrabované kláštery, socialistická přehrada, vystěhovaní sedláci, konfidenti, hrdinové, vrazi, stovky zpřelámaných osudů… Není možné to tady neslyšet a nevidět.

Když v zimě bruslím na přehradě, pode mnou, tedy pod ledem leží zatopené městečko, židovský hřbitov, Kobylí důl s mrtvými odbojáři. Nebo když na Velký pátek přijdu na tasovský hřbitov a tam v otevřených hrobech probíhá hromadná exhumace – hřbitov se přemisťuje za obec – připomínající vzkříšení z barokních fresek…

V čem spočívá nezaměnitelná identita Vysočiny?          

Přebývá v alejích, Santiniho stavbách, starých hospodách – už jich moc není –, smírčích křížích, masopustních průvodech, textech a obrazech vysočinských básníků a malířů, ale především v postojích těch obyvatel, kteří ještě nemají „vybrakované“ vnitřní citlivé senzory, a záleží jim na místě, kde bydlí; je pro ně podstatný prostor domova.

Ve vašem díle je často patrný motiv až mystické rodové a krajové sounáležitosti, ať v básních, či v poslední knize. Je dneska člověk takové vazby ještě schopen?

Mnohé se za poslední dekády rozbilo, rozvolnilo, vytratilo, vnitřní svět vesnice – a nejen na Vysočině – se zásadně proměnil, globalizace vtrhla do všech míst a skulin, ale jistá žízeň po ukotvení, vrostlosti a po stabilitas loci je dle mého nevyhladitelná. Na jedné straně existuje tlak internetu a médií po světoobčanství, na straně druhé vnímám rostoucí potřebu být o to více propojen se svým domovem, setkávat se s živými, vracet se k původnímu, osvědčenému, pevnému a tradičnímu. Co jen regionální literatury vychází! Lidé také stále častěji pátrají po svých předcích, vytvářejí rodové genealogie.

V mém případě hrálo jistou roli to, že jsem vyrůstal na statku, kde se generace předků střídaly po několik staletí, vnímal jsem v domě i okolí jejich minulé zásahy a vstupy jako danost, jako nezrušitelný a nevymazatelný vklad a pociťoval jsem jistou odpovědnost za ono dědictví. Byly ale pochopitelně i doby, kdy jsem onu provázanost chápal jako uvázanost, jako okovy, ze kterých jsem se chtěl vysoukat a od nichž jsem chtěl utéci.

Vysočina je kraj básníků, je tam stopa Demlova a Zahradníčkova, Březinova. Jak vás tyto osobnosti ovlivnily?

Ale také stopa Zábranova, Dvořákova, Haškova, Kudějova atd. a nemožno opominout ani skladatele Gustava Mahlera ze sousedních Kališť… A nejen stopa, ale úvodní či základní inspirace i vrůst. Se žijícími – Zbyňkem Hejdou, I. M. Jirousem, bratry Reynkovými, Josefem Mlejnkem či Gertrudou Gruberovou – jsem mohl o Vysočině mluvit a potulovat se s nimi v jejich končinách. S nežijícími – toulal jsem se (s) jejich knihami a každý z nich se vepsal jinak. Ale obecně by se dalo říci: naznačovali, že netřeba těkat po světě, ale skrze jedno jediné místo v něm se pokoušet číst vesmír. A učili, jak z úlomků rozbitého světa slepovat tvar.

Ve vašich básních je často obsažen přirozený rytmus života ve znamení křesťanských svátků. Je ale na Vysočině religiozita ještě živá?

Nikdy jsem nepsal o venkovu jako o nějaké závětrné rajské idyle, která dává automaticky klíč k tomu, jak si zařídit pěkný život, a o městě jako o hnízdě zla a hříchu. Tak to nikdy nebylo a není a dramata se odehrávají všade tam, kde je člověk.  Mé psaní vychází z toho, že žiji v jedné krajině a tuto lokalitu, které říkám domov, se pokouším pochopit a uchopit. Pokud jde o religiozitu – jistě, sekularizace a totalitní destrukce vtrhly i na Vysočinu, kde se děla zvěrstva nejen v padesátých, ale i v sedmdesátých letech 20. století a dodnes toto nechvalné dědictví nese „plody“. Křesťanství už nikdy nebude masovou záležitostí a je to jen dobře.

Pochybujete, že je Vysočina křesťanská, ale o kterém kraji se dnes dá říci, že takový je? Proměňuje se vnímání světa, rytmus života se zrychluje, prožitky se zaměňují za požitky, ale přesto je žízeň po absolutnu a vnitřním pokoji, dle mého mínění, u každého člověka nezhojitelná. Kříže v poli a kaple někdo opravuje a navštěvuje a medituje u nich či v nich; ještě jsou hrstky těch, kteří se účastní života občanské společnosti, angažují se ve prospěch své obce, krajiny. Jeví se mi, že religiozita dnes není okázale deklarovaná, ale spíš se přesunula do hloubky nitra a projevuje se v nějaké praktické aktivitě a pomoci. Soumrak evropské civilizace snad ještě nenastal.

Liší se nějak duchovnost člověka na venkově a ve velkoměstě?

Odpovědí by měla být sociologická studie. Skoro se mi zdá, že dnes již nijak. Rozdíl mezi městem a venkovem už skoro neexistuje, civilizačně je setřen. Snad možná jisté intenzivnější sepětí s krajinou a vnímání proměny nálad počasí u člověka venkovského, ale ani to bych nepřeceňoval. Dříve se mi zdálo, že je daleko těžší být duchovním člověkem uprostřed města, v hluku a chaosu, kde jste neustále atakována tolika podněty a vzruchy, ale dnes již to vidím jinak.

Přesuňme se nyní k páteru Toufarovi. Absolvoval jste cestu za ním i fyzicky, skoro by se to dalo chápat jako iniciační cesta. Co vás naučil?

Trpělivosti. Třeba v tom, že je dobré, když můžete téma obkružovat léta, pomalu a důkladně. Nespěchat. Vracet se. V psaní umět poodstoupit do pozadí, neprosazovat své ego a nechat promlouvat hlavního protagonistu či téma.

Nelákalo vás napsat o Josefu Toufarovi román?

Nelákalo. Z jednoduchého důvodu – chtěl jsem být dokumentárně co nejpřesnější, co nejblíže portrétované postavě. Skutečnost jeho života a smrti je sama o sobě tak syrová a surová, plasticky „vtištěná“ do archivních záznamů a svědectví současníků, že nepotřebuje románově převyprávět. Ostatně o něm a číhošťských událostech literární díla již existují – novela Stalo se v adventu a Škvoreckého Mirákl. Natočil jsem o Josefu Toufarovi dvoudílný rozhlasový dokument, teď mě láká o jeho příběhu natočit polohraný dokumentární film.

Janu Lukavcovi (v recenzi v Literárních novinách, resp. na iLiteratuře 15. 2. 2013) se zdál Toufar příliš dokonalý, bez vnitřní rozervanosti. Dal by ale vůbec Toufar se svou povahou pochybnosti najevo, i kdyby je měl?

Josef Toufar nebyl dokonalý člověk ani prvoplánový hrdina a v knize je několik míst, která naznačují, že měl své lidské limity a strachy. Pozorný čtenář je tam najde. Nepsal jsem nějaký černobílý paján na bezpohlavní sádrovou figuru, ale pokusil jsem se portrétovat reliéfní osobnost. A pokud panu Lukavcovi připadal nerozervaný, přečetl Toufarův životní příběh správně. To nebyl člověk vnitřně rozlámaný, muž nějakých zásadních rozporů, ale šťastný ve svém povolání. Knězem se stal po neběžném úsilí až ve svých osmatřiceti letech, byl energický, organizačně schopný, aktivistický, na nic si nehrál. Druzí se o něj mohli opřít, byl čitelný a otevřený.

To přece nejsou „znaky“ rozervaného muže. A pokud by měl v sobě nějaké hluboké rozervanosti či rozpory, nemohl by ve valdických betonových kobkách vydržet skoro měsíční tortury a bestiální mučení, nejen lámání těla, ale i charakteru, kdy byl nucen ke lživým výpovědím. Po prvním týdnu bez jídla, pití, spánku a v zimě by se zhroutil a podepsal by, co chtěli. Ostatně sami estébáčtí vyšetřovatelé zhodnotili jeho vnitřní „stav“ docela přesně: „Takový člověk ke svému světovému názoru dospěl po zralé úvaze a nelze očekávat ochotu, že by svoje přesvědčení měnil i zradil.“

Nemocný dnešek – a v umění je to zvlášť patrné – za každou cenu hledá nemocné či defektní postavy s různými deviacemi a temnostmi a ztrácí schopnost zahlédnout ve druhém nikoli sebe, ale druhého.

Rozhovor připravila Zuzana Kůrová

Foto Aleš Formánek

O autorovi

Miloš Doležal (1970) pochází z Háje u Ledče nad Sázavou. Jeho rodný kraj je v něm hluboce obtisknutý a zakořeněný, což je patrné na celé jeho tvorbě, ať už básnické, publicistické či rozhlasové a televizní. Miloš Doležal je redaktorem Českého rozhlasu v Praze, autorem několika televizních cyklů jako Ztracení hrdinové, knih rozhovorů a básnických sbírek. V publicistické činnosti se zabývá válečným terorem, komunistickými zločiny a výjimečnými osudy „obyčejných lidí“.