Jak vznikla Fiducia?

Na jejím místě bylo původně knihkupectví a klub Votobie, které provozovali Ivo Sumec s Janem Čermákem, později Miroslav Zelinský. Akce se tu dělaly už tehdy a já jsem na ně chodila jako studentka češtiny a literární vědy. S klubem ale postupně začaly být problémy, jeho úroveň šla dolů. Když jsem od města přebírala prostor do pronájmu, udělala jsem místo něj dvě galerie.

V doprovodném programu Fiducie najdeme diskuse s literárními kritiky, teoretiky, překladateli, autorská čtení ale téměř žádná. Proč?

Málokterý literát dokáže podle mě číst tak, aby ve svém díle rozkryl něco nového, jako to uměli např. Ivan Magor Jirous nebo Jan Balabán. Když četl Honza, všichni byli překvapeni, že se při tom smějí. Uměl své texty přednést tak, aby do popředí vystoupila jeho jinak nenápadná komika. Smáli jsme se, jako kdyby přijel špičkový humorista. Ve Fiducii se většinou neosvědčily ani diskuse s literáty, za všechny bych zmínila debatu s Petrou Hůlovou: na otázky odpovídala jednou větou, k tématům, o kterých píše, nic neřekla. Zřejmě jí nesedl formát večera, ostatně málokterý autor uměl o svém díle hovořit. Co se třeba povedlo, byly dva večery s názvem „Jan Balabán uvádí“. Pozval si postupně dva sobě blízké autory, Blanku Kostřicovou a Víta Slívu, společně četli jejich texty a komentovali je. Podle mých zkušeností mají překladatelé nebo literární teoretici a kritici oproti autorům častokrát větší pokoru, umějí o textech podnětně přemýšlet a zajímavě o nich mluvit.

Nejsou ale takové diskuse o překladu příliš akademické? Chodí na ně lidi?

Je to náročný večírek, ale návštěvníků bývá dost. Moderátor se musí umět ptát jako laik. Pak se nebojí zeptat ani sami diváci. Spolupracuji zejména s Liborem Magdoněm a Martinem Tomáškem z Ostravské univerzity.

Na jakou akci vzpomínáš nejraději?

Dlouho jsem usilovala o to, aby přijel Václav Jamek, který žije ve Francii a do České republiky se příliš často nevrací. Když jsem ho ovšem slavnostně přivezla do Ostravy, sešlo se jenom čtyřicet šílenců, kteří mu byli ochotni naslouchat. Mělo jich být nejmíň sto!

Čtyřicet diváků na literárněvědné přednášce je málo?

Ono je to dost, ale já byla strašně zklamaná, protože pro mě je Jamek ikonou psaní o jazyce.

Vybavíš si další pořady, které měly velký ohlas?

V rámci jednoho z ročníků Festivalu překladu, který jsme s Marianou Kunešovou pořádali ve spolupráci s univerzitou – dopoledne se uskutečnila přednáška pro studenty, večer pro veřejnost – hovořil o Proustovi ve filosofickém duchu Josef Fulka. Historik architektury Martin Strakoš nás potom vzal i na „proustovskou“ procházku Ostravou. Na tomto festivalu vystoupil také Jiří Pelán. Zásadní pro mě bylo setkání s Alexandrem Stichem, to byl přesně typ člověka, který skvěle uměl propojit teorii jazyka a literatury a dokázal rozkrývat zajímavé věci srozumitelně, i pro laiky. Jeho kniha Světlem oděná o Seifertovi je fenomenální. Jan Čermák ml. přeložil před pár lety Beowulfa, a ačkoli je to zásadní věc, byla jsem prý první, kdo ho s ním někam pozval. Byl úplně v šoku, že někdo stojí o to, aby přijel přednášet o svém překladu.

Sestavuješ literární program Fiducie sama?

Protože už jsem ve svých zájmech dost rozptýlená a momentálně se více orientuji na architekturu a urbanismus, pomáhá mi letos literární historik Pavel Hruška, bratr Petra Hrušky, který přednáší na opavské univerzitě. I předtím to ale nebyla sóloakce, asistovala mi Iva Málková, která je ovšem v současnosti už příliš zaneprázdněna akademickými funkcemi. Sama na všechny naše akce chodím a nechci být zpruzená. Tak toho radši děláme méně, ale snažíme se, aby stál program za to.

Na koho se mohou Ostravané těšit tento rok?

Rádi bychom pozvali Jaroslava Kořána, Viktora Šlajchrta, Patrika Ouředníka, Jiřího Raka, Jiřího Joska, Josefa Vojvodíka, Jana Wiendla, Zuzanu Augustovou, Jana Rejžka, Zuzanu Li, Antonína Liehmana, Vladimíra Justa, Jiřího Pelána a Jaroslavu Janáčkovou. Někteří k nám dorazí už podruhé.

Máte pro cyklus literárně zaměřených přednášek ve Fiducii nějaký vzor?

Svého času jsem sledovala brněnskou Skleněnou louku, v současnosti se mi velmi líbí program pražské literární kavárny Fra.

Máš ty sama čas na čtení?

Mám, ale méně, než bych chtěla. Momentálně čtu knihu, kterou jsme vydali, Ostravu za ostnatými dráty. Jedná se o rozhovory historika Vojtěcha Vlčka s místními pamětníky nacistické i komunistické perzekuce. Jde už o náš druhý titul, prvním byly Ostravské interiéry Martina Strakoše. Chtěli jsme lidem ukázat, že Ostrava je pěkné město a že tu i za „komančů“ vznikaly pěkné věci.

Kolik míváte průměrně diváků? A jací to jsou?

Na diskuse týkající se architektury nebo urbanismu chodí i sto, sto dvacet lidí, na literaturu samozřejmě méně. Co se týče jejich složení, studentů bývá málo, tak jedna čtvrtina, docházejí spíš starší lidi včetně těch, co se literaturou nijak nezabývají. Je pěkné pozorovat, jak lidi migrují mezi tématy, na literární akce se tak např. nabalují ti, kdo původně začali chodit za něčím jiným.

Účastní se vašich akcí také lidé, kteří si do Fiducie chodí kupovat knížky?

Dělala jsem si dotazníkové šetření – protože jsem kromě češtiny a literatury studovala ještě marketingovou komunikaci ve Zlíně a svou magisterskou práci zaměřila právě na synergii mezi klubem a antikvariátem –, a vyšlo mi, že dvě třetiny těch, kdo chodí do antikvariátu, na akce nechodí, ale ti, co na ně přijdou, v antikvariátu zpravidla nakupují.

Dalo ti studium marketingu i další know-how pro propagaci doprovodného programu Fiducie?

Vzhledem k tomu, že jsme byli všichni dálkaři, měla jsem možnost srovnávat s lidmi z praxe. Hlavně na základě této výměny zkušeností jsem výrazně změnila způsob, jak o akcích dávám vědět. Je potřeba o tom dost přemýšlet, příjmy se neustále snižují a výdaje zvyšují, a je tedy třeba šetřit, kde se dá. Překvapilo mě, že úplný zlomek lidí sleduje internetové stránky – Facebook je samozřejmě něco jiného –, na web už proto dávám jenom měsíční program v pédéefku. Dřív jsem dělala letáky ke každé akci, od toho jsem upustila. Nejvíce lidí sleduje měsíční programy. Skládačku s delšími texty k akcím tedy připravuji poctivě a distribuuji po kulturních zařízeních v celém městě. V Ostravě dále vychází měsíčník Program, který roznášejí přímo do schránek. I když má velmi brzy uzávěrku, vyplatí se dodat soupis akcí včas. Městský výlep nedělám, ačkoli funguje. Pro mě je ale strašně drahý.

Zjišťovala sis i to, jak funguje šeptanda?

Virální marketing dělá hodně, i co se týče antikvariátu: lidé se doslechnou třeba o tom, že umíme vykupovat bibliofilie, tak sem začnou nosit také starší knihy.

V podzemní přednáškové síni, kde se konají setkání s literárními vědci a dalšími odborníky, zároveň probíhají výstavy. Kdo se stará o ně?

Galerii máme ještě v prvním patře, kde vystavujeme fotky. Oba dva prostory mají vlastní kurátory a jsme zaměřeni hlavně na současné umění, které někdy těžko chápu i já. Na tom prostoru je fajn, že jej nenavštěvují jen fanoušci vizuálního umění, ale i lidé se zájmem o literaturu nebo historii; městský svaz  bojovníků za svobodu tu pro seniory pořádá přednášky o druhé světové válce, dopoledne a o víkendech pořádáme také akce pro děti – např. ateliéry či promítání s Jedním světem nebo ve spolupráci s divadlem Komorní scéna Aréna semináře o drogové závislosti a kriminalitě mládeže.

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín