Co vím, geneze vydání vaší aktuální knihy Popík byla komplikovaná.

Rukopis jsem dokončil v roce 2000, ale potom se mi přestal líbit, resp. jsem si uvědomil, že co jsem v něm popsal v hyperbole, parodicky, už se ve skutečnosti děje. Že tak společnost funguje, že tu parodii už žijeme a nikdo si toho ani nevšimne. Věci hloupé a zhovadilé jsou přijímány jako norma. Normalita je nenormální. Nedávno jsem na rukopis znovu narazil a je blbé, že to říkám, ale sám jsem se nad ním bavil a několikrát jsem se dokonce hlasitě zasmál, což se mi u vlastního textu nestalo nikdy. Řekl jsem si, že by nakonec byla škoda ho nevydat. Spoustu věcí jsem nicméně vyházel, začátek byl původně košatější, přepsal jsem poslední třetinu textu a pak se domluvil s vydavatelem.

Popík je úplně jiný než vaše předchozí knihy.

Já tomu sám nerozumím. V osmdesátých letech jsem vydával řekněme společensko-kritické romány, po revoluci jsem se snažil psát vyloženě autobiograficky. Téměř nic vyfabulováno, skutečná pravda, jak byla zažita. Už se mi nechtělo psát romány. Přišlo mi, že příběh je vyčerpaný, že kdykoli si sednu ke stolu a budu za ním sedět dostatečný počet hodin, něco vznikne. Popík jsem psal už v období, kdy jsem začal dělat scénáře, a je to asi znát. Ta novela vyloženě visí na dialozích, spíš bych si ji představoval jako divadelní hru – a možná tak nakonec dopadne, protože mě ohledně inscenování oslovila dramaturgyně tuším ze Švandova divadla. Do Popíku jsem nechtěl dávat nebo vkládat žádné myšlenky, nic jsem jím nesledoval, chtěl jsem jenom pobavit lidi.

Pokračoval jste aspoň částečně v autobiografické linii své polistopadové tvorby?

Výchozí situace, kdy Norman vezme práci manažera umělé hvězdy Maxima Flexy, odpovídá tomu, že mě kdysi vyprali z rádia, kde jsem dva roky pracoval. Některé postavy mají předobrazy ve skutečných lidech, třeba Debo v manažerovi jedné populární zpěvačky. Setkal jsem se s ním, když jsem pořádal její koncert ve Zlíně. Viděl jsem ho jenom jednou v životě, ale zanechal ve mně silný dojem. Jméno Flexy mě sice napadlo nad Martinem Maxou, ale jinak jde o syntézu všech popových postaviček, které se někde objeví, vytáhnou je, natočí jednu dvě desky a skončí v třetiřadých rolích v muzikálu.

V osmdesátých letech jste byl jedním z autorů vydávaných oficiálními nakladatelstvími. Někteří kritici kvůli tomuto postavení později dehonestovali např. Vladimíra Párala.

Co se týče Párala, pro mě byl a je velkým autorem. Když mu tehdy vyšla nová kniha, byl to svátek i pro mě. S Hrabalem to byli dva obrovští spisovatelé, kteří mohli publikovat. Proč by to nedělali, proboha. Páral, myslím si, nebyl nijak poplatný době, nijak se neprostituoval. Je třeba jít k textům samotným, aby si to člověk ověřil.

Vy sám jste se s takovou kritikou nesetkal?

Ne, ale já v podstatě ani žádné recenze nečtu. Už su velký a nenechám si otravovat život. Dřív ovšem na recenzích záleželo. V Rudém právu vyšla celostránková recenze Půlnočních běžců od obávaného dobového kritika Vítězslava Rzounka, a to byla v podstatě ta nejlepší reklama, kterou mi komunisti mohli udělat. On to víceméně pochválil a kriticky vypíchnul akorát takové věci, které tehdy lidi zajímaly. Tak po tom šli.

Protože už byla tzv. přestavba, hodila se jim ta společensko-kritická nota úžasně do krámu. Oni mohli říct: podívejte se, toto už je perestrojková záležitost, tady autor poukazuje na chyby ve společnosti – tehdy se tomu říkalo negativní jevy. I když úplně pod nos jim to nešlo a tušili, že je tam nějaký podraz v postavě běžce, že ten může znamenat svobodu, poukazovat k osvobození.

V průběhu osmdesátých let jste spolupracoval s tehdejším redaktorem Československého spisovatele, dnešním šéfredaktorem Literárních novin Petrem Bílkem. Vydali jste společný knižní rozhovor U stolu, později jste na něj odkazoval ve svých autobiografických knihách. Jak jste se k sobě dostali?

Narazil jsem na něj v redakci Spisovatele a stali jsme se kamarády. On byl asi jen u dvou mých knížek. Myslím si, že jsem měl dobré odpovědné redaktory, kteří mi skutečně pomohli, hledali věci, které ještě projdou a které už neprojdou. Bílek mě nikdy nikam netlačil, řekl mi své názory, řekl mi „přečti si tohle a tohle“ atd. Stejně jako jsem mu leccos doporučoval já. Dokázali jsme fungovat vedle sebe, vyměňovali jsme si dlouhé dopisy, ty už se dneska vůbec nepíšou. Při tom člověk taky pěkně potrénoval.

Jak se vám psaly rané knihy, třeba nejznámější Půlnoční běžci?

Úžasně, krásně. To jsem se přestěhoval ze Zlína do Holešova, dostal tvůrčí stipendium, takže jsem nemusel do práce. Byl jsem v úplně jiném prostředí, poznal spoustu lidí, maloměsto pro mě představovalo něco nového. Do toho jsem s někým neustále konzultoval – v Běžcích je např. postava Pilota, který lítá čmelákem. Kdyby si do něho někdo sednul a snažil se nastartovat podle mého popisu, asi by se mu to podařilo. Snažil jsem se tedy držet reality.

Bylo tam asi osm postav, pokud si dobře pamatuju. Kreslil jsem si grafy s tím, kam která postava půjde, s kým a kdy se potká, co si řeknou – ono je dost těžké všechno sledovat, když se konstruuje tak objemná kniha. I když na druhou stranu věci, co píšete, nosíte pořád v hlavě. Vaše podvědomí na nich pracuje, i když se zrovna zabýváte něčím jiným. Někdy se mi v noci zdají sny, že píšu. Přímo konkrétní věty do textu, na kterém zrovna pracuju. V těch snech jsou všecky věty bezvadné a funguje to. Na rozdíl od reality.

Nedávno jste, pro mnohé asi překvapivě, odešel ze Zlína. Proč? A kde žijete teď?

Dostal jsem nabídku, která se nedala odmítnout. Přestěhoval jsem se do vesničky na Vysočině, všude louky, mám to tři sta metrů do lesa. Nic mi nechybí, scenárista toho nepotřebuje moc – telefon, internet a něco, na čem se dá psát.

Scenáristikou se uživíte?

Ano, ale klepu na dřevo. A když je nejhůř a vezmou mě, jdu dělat asistenta režie nebo klapku. Uznávám a respektuju to, co kdysi řekl Baťa v proslovu ke svým mladým mužům: Povinností muže je uživit rodinu.

Spolupracujete především s režisérem Sedláčkem. Jak jste se k sobě dostali?

S Robertem pracuji rád, on je, co si budeme povídat, ztvárněný i v Popíku coby režisér Ed Chasnik. Sám se nad tím velmi dobře pobavil a připomněl si naše společné zážitky, které si prý už vůbec nepamatoval. Robert je taky Zlíňák. Přišel za mnou kdysi ještě jako mlaďoch točit nějaký dokument, pak jsme se dali dohromady. Naposledy jsme se sešli na odpočívadle Pávov za Jihlavou. Seděli jsme v bistru a tři hodiny intenzivně pracovali. To jen tak s někým nejde.

Pro Sedláčka jste napsal scénáře k Sráčům (2011) a Ženám, kteří nenávidí muže (2012). Co chystáte dál?

Aktuálně se natáčí třináctidílný televizní seriál Život a doba soudce A. K. Robert a já jsme autoři projektu. Já jsem napsal scénáře. Na režii se podílí on, Bohdan Sláma a Radim Špaček. Jde o třináct příběhů ze soudní síně, ale důležitou roli má i osobní život soudce, který je, řekl bych, trochu netradiční. Na obrazovkách se objeví snad příští rok. Nějaké další věci s Robertem máme rozjeté. Pro připravovaný celovečerák Půlnoční běžci jsme si vypůjčili název mojí knihy, s níž ale jinak nemá nic společného. Má to být ze Zlína, Schmitzer a Bartoška budou hrát postarší chlapíky. Jeden z nich je pokleslý bavič, jehož úspěch a popularita kulminovala někdy v sedmdesátých osmdesátých letech a který po revoluci nějak přestal lidi bavit a šel hodně dolů po všech stránkách. Druhý je velmi úspěšný podnikatel, který si od státu koupil chráněnou krajinnou oblast, což se skutečně stalo.

Mohl byste zrekapitulovat svou scenáristickou práci po roce 2000?

Napsal jsem scénáře k dvoudílnému televiznímu filmu Kobova garáž, hudební film Comeback s Richardem Krajčem v hlavní roli a s hudbou Vlasty Redla. Jsem autorem seriálového projektu a šesti scénářů Policajtů z centra. Pro Slováky jsem dělal Odsúdené z prostředí ženské věznice. Psal jsem i pár dílů slovenského krimiseriálu Prvé oddelenie, potom už vzpomínané filmy Sráči a Ženy, které nenávidí muže. Na několika dalších projektech jsem pracoval i ve scenáristických „fabrikách“, kde jsem psal storyline, dialogy atd. Převážně si ale témata volím sám. V této profesi je problém, že máte patnáct projektů, na nichž pracujete, a z nich se podaří realizovat jenom jeden. Někdy ani to ne. Je to hazard. Jak na houpačce. Jeden den dobrá zpráva a naděje. Druhý den zpráva, že to nepůjde. Často je to deprimující, ale tu beznaděj vždycky přehluší euforka, když se něco podaří.

Jaký byl váš úplně první scénář?

To byla ta Kobova garáž podle mého stejnojmenného románu a odklapal jsem si ho na place jako klapka, aniž by ve štábu zpočátku věděli, kdo jsem. Tak jsem poznal, že některé věci, které scenárista napíše od stolu, nejsou realizovatelné. Přesto pořád dělám chyby: když člověk sedí u textu sám, je to úplně něco jiného, než když je na place čtyřicet lidí, prší, všichni by nejradši byli doma a mají točit něco, co tam vlastně ani být nemusí.

Proč se zabýváte téměř výhradně trestně-právní oblastí?

Já se vyhýbám „vztahovkám“. Po vydání knihy Půlnoční pěšci jsem si uvědomil, že jsem svým psaním ublížil mnoha lidem. To byl ostatně taky jeden z důvodů, proč jsem přestal psát knihy a začal se věnovat scenáristice, kde jsou postavy víceméně smyšlené.

Kdybyste měl znovu vydat své rané romány, zasahoval byste do nich po průpravě scenáristikou?

Ne, ty musejí být takové, jaké byly. Tenkrát se tak psalo. Byl jsem ovlivněn americkou literaturou – Vonnegutem, Mailerem, Rothem, Hellerem, Updikem… Ty největší perličky od nich vyšly ještě za totáče, klobouk dolů před tehdejšími redaktory. Tenkrát ale byla hodně jiná i scenáristika. Když se dnes podíváte na starý film, taky už často nefunguje. Stejně tak knížky. Nedávno jsem se k některým z nich vrátil, ale většinou už se to dneska, sakra, nedá číst. Je to pomalé, život se úplně proměnil. Jak by ale řekl Vonnegut – tak to chodí.

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín

O autorovi

Zdeněk Zapletal (1951 v Kyjově) žije na Vysočině. Svou první knihu Proč se nás srny bojí vydal před třiatřiceti lety. V roce 1986 měl obrovský úspěch s rozsáhlým románem Půlnoční běžci, který vyšel v nákladu sto tisíc kusů. Od roku 2000 se věnuje téměř výhradně scenáristice, v roce 2013 mu nakladatelství Novela bohemica vydalo po třinácti letech titul Popík.