„Spoustu básnických textů znám jen díky tomu, že je někdo zhudebnil,“

říká malíř a člen hip-hopového projektu WWW Lubomír Typlt, kterému vyšla kniha jeho textů.

Rozhovory

l.typlt

Říkáte, že slovem se dá vyjádřit víc poezie než obrazem. Proč?

To jsem řekl, jenže už teď mě napadá spoustu příkladů ve výtvarném umění, které můj názor vyvracejí. Takže bych se raději držel jen srovnání svých obrazů se svými texty pro WWW.

V těch se často mění prostředí. Jednající postavy se svévolně zjevují a zase mizí. Často jsou naznačeny ostrým až filmovým střihem. V jedné větě se odehrává třeba i celý příběh, jako například v textu Procházka z alba Atomová včela.

… Projdeš pohořím, ty projdeš, já prohořím…

Taková situace se podle mě obrazem vyjádřit nedá. I když každého napadne surrealismus, kde by se takovýto obraz mohl veristicky podat. Já surrealismus moc nevyhledávám. Pokud už obrazy mají vyjadřovat nějaký imaginativní prostor, tak  pro mě raději ten neuchopitelný, tak, jak to praktikovali například dadaističtí umělci. Jejich umění je mi hodně blízké. Není doslovné. Nepodsouvá mi pro obraz či text jen jedno konkrétní vysvětlení.

Postavy v mých obrazech jsou namalovány v nerealistických jedovatých barvách. Já jsem si na tato pravidla hry zvykl, ale na diváka může ta barevná transpozice působit překvapivě, třeba i nemístně. V mých figurálních obrazech je prostředí naznačeno jen barvou. Nikdy jsem postavy nezasadil do konkrétní krajiny či místnosti. To by mě pocitově svazovalo. Nechci, aby obraz působil jako ilustrace nějaké situace. Obraz sám je prostorem, a proto není nezbytně nutné mu vnucovat zdání iluzivní prostorové hloubky. Na druhou stranu maluji i geometrické obrazy bez figur. Cíleně. Zástupný moment figury je v nich funkční, často kinetický systém, ale bez zjevného významu. Poezie se tyto geometrické obrazy dotýkají možná víc než mé obrazy figurální.

Co je pro vás při psaní textu důležitější, zvuk, nebo význam?

Preferuji význam. Neumím si se slovy jen nezávazně hrát. Tím ale nechci zlehčovat práci někoho, kdo to ovládá. Pokud čtu poezii sám, vyhledávám vždy tu, která jde po významu. Po formální stránce si nedovedu text vychutnat natolik, abych měl při jeho čtení největší zážitek například ze zvukomalby.

To je mi vlastní asi i v malování. Je spoustu formálně krásných obrazů, já ale výtvarné umění nevyhledávám z toho důvodu, že bych se chtěl nechat opájet jen jeho krásou. Navíc krása je relativní pojem. Výraz a výpověd‘ umění je mi milejší než opájení se jeho formou. Forma ale k obsahu nerozlučně patří. Jedno by bez druhého nemohlo fungovat.

Čemu se věnujete soustavněji, malování, nebo psaní?

Maluji odmala, psát jsem začal až s Ondřejem Anděrou v prvním ročníku vysoké školy. Nebyla to ale vášeň člověka, který chce napsat básnickou sbírku a pak s ní proniknout do literárního světa. Já jsem psal jen z toho důvodu, že jsem chtěl, aby měli WWW takové texty, za které se nebudeme muset stydět.

Aby toho nebylo málo, WWW se umělecky vyjadřují také ve filmovém médiu.

V klipech ke skladbám Míč a Lexikon se objevily postavy z mých obrazů, díky spolupráci s Davidem Vrbíkem jsem mohl vytvořit i 3D animace Tikajícího muže, Anatomie a klipu na píseň Urychlovat nekonečno. Díky 3D animaci jsem vizualizoval své geometrické obrazy a tím jsem trochu víc nastínil to, o co v nich jde. Jsou promyšlenými systémy. Nejsou nahodilou konstelací geometrizujících tvarů. Jejich proporcionalita a vztahy nejsou nijak arbitrární. Ale já nerad svou práci dešifruji.

A nevadí vám přímočarost slov?

Slova jsou přímočará, ale významy jejich řazení už tak snadno dešifrovatelné nejsou. V našich textech určitě nehrozí, že by nabízely jednostranné významy. Často jsme až překvapeni, co někdy recenzenti za neznámou v textech dosadí. To je ale jen a jen pozitivní. Pokud posluchač náš text uchopí tak, že si pod ním představí něco vlastního, tak se sám stává spolutvůrcem. Zapojuje vlastní imaginaci, a to je skvělé!

Pochopila jsem správně, že WWW se snaží položit pomlčku mezi hudbu, text a výtvarné umění? Že nejde o klasickou kapelu, ale spíš o projekt, který slučuje vše dohromady?

Já jsem studoval malbu, Ondřej režii a Milesa architekturu, tak se přesahy k výtvarné sféře přirozeně nabízejí. „Gesamtkunstwerk“, který tím vzniká, není dopředu daný koncept, jen prostě časem vyplynul. Poté, co jsme si začali sami točit klipy, si samozřejmě hlídáme, abychom byli vizuálně spojeni jen s tím, co sami uznáme za vhodné. Pinocchio z Míče a postava s konvemi a kbelíkem na hlavě z Lexikonu se staly pro WWW ihned rozeznatelnými atributy. To je pro nás do budoucna výzva, jak naložit s dalšími vizuály.

Ne náhodou jsem požádal Ivana Pinkavu, aby nám doprovodil svými fotkami Atomovou včelu. Chtěl jsem, aby vizuální podoba alba nevycházela jen ode mě. Ivan si s „vévéčky“ naramně rozuměl.

Málokteré písňové texty lze považovat za poezii. Většinou texty mnohem víc podléhají hudbě a snaží se vyjít vstříc zpěvnosti. Myslíte, že to může být důvod, proč mají WWW texty tak kvalitní, tedy že tolik nepodléhají hudbě? (Jednou jste mi řekl, že píšete nejprve texty a až potom společně pracujete na celkové podobě ve spojení s hudbou.)

Já si myslím, že texty WWW hudbě podléhají hodně. Jejich rytmus je pravidelný, jelikož cítím potřebu, aby vznikaly písňové texty a ne volný verš. Je velká výhoda, že Ondřej má přirozený rytmický talent, takže rytmus textu dovede v hudbě dokonale uchopit a podpořit. Je ale pravda, že nedovedu psát text na předem danou hudbu. V tom asi nejsem typickým hudebním textařem, který dostane hudbu a pak ji otextuje.

Patří podle vás poezie víc orálnímu projevu, nebo papíru?

Pokud si literární autor najde někoho, kdo jeho texty zhudební, je to možnost, jak je lidem zpřístupnit. Bohužel je poezie natolik menšinový žánr, že každá možnost, jak jí dostat k lidem, je vítána. Spoustu básnických textů znám jen díky tomu, že je někdo zhudebnil. Poezie ale podle mě patří nejprve papíru. To je základ.

Jste spokojen s přednesem svých textů? Když je píšete, znáte už jejich melodii a zvukovou podobu? 

S Ondřejem spolupracujeme i na konečné podobě přednesu textu v hudbě. Takže jsem s tím, jak text podá, vždy spokojen. Pokud by tomu tak nebylo, nepustili bychom skladbu ven. Poslední fáze, kdy si text sedá do hudby, je nejvíc napínavá. Pokaždé musí dojít k překvapení, jinak bychom cítili, že něco není v pořádku. Často se stane, že refrén vznikne z jiné část textu, než jsem si původně myslel. To pak směřuje třeba i k nějakému celkovému odlehčení skladby či posunutí jejího významu. Jak já mohu Ondřejovi zasahovat do hudby, tak on mně do textu. Máme oboustrannou kontrolu.

 

Rozhovor připravila Kateřina Nechvílová

 

O autorovi

Lubomír Typlt (nar. 1975 v Jilemnici), v roce 1989 přijat na Střední výtvarnou školu Emanuela Famíry v Praze (pozdější Střední výtvarnou školu Václava Hollara), na UMPRUM studoval v ateliéru Jiřího Šalamouna, věnoval se malbě a ilustraci. Studia dokončil u profesora Načeradského na Fakultě výtvarných umění v Brně. V letech 1998–99 absolvoval stáž v konceptuálním ateliéru v Düsseldorfu. Člen hudební skupiny WWW. Bratr básníka Jaromíra Typlta.

CzechLit