Ve svých knihách si často pohráváš s jejich formou a s očekáváním čtenáře. Navnadíš ho na nějaký příběh, který pak zproblematizuješ.
Ano? Sám nevím. Jediné, co k tomu můžu říct, je tolik, že už jako čtenář jsem se nikdy nezajímal o příběh, nýbrž o věty. Dokonce si troufám tvrdit, že mě dlouho nezajímalo to, čemu se říká vyprávění. A vyprávění, to je v literatuře něco jako Karel Schwarzenberg v české politice: jakmile si dovolíte říct, že byste Karla nebo vyprávění nevolili, hup, a všichni vás začnou přezírat. Lidi od literatury na vás začnou koukat skrz prsty, když se jim svěříte se svým problémem: hele, Pepo, mě nezajímá vyprávění, příběh a tak dále. Co s tím mám dělat, Pepo? Jenže Pepa už by mi asi neodpověděl, neb Pepa by v té době už dávno seděl doma a psal na mě udání, že nemám co říct. V české literatuře totiž dlouho platilo, že kdo nevypráví, jako by ani nebyl. Čeští spisovatelé ze sebe z donucení soukají příběhy, čili vrství epizody, vrství cesty tramvajemi, vrství dialogy. Jakmile se vám podaří napsat jakous takous přímou řeč, jste spisovatel. Čtenář si představí postavičku, jež cosi říká – a no hurá, románek je na světě! Příběh je v současné době zaklínadlem. Lidé klávesnice vymýšlejí krkolomnosti jen proto, aby jim pak někdo nepověděl, že nic nevyprávějí. Magický realismus po česku. Vyprávění, vyprávění – ze strachu, aby vám někdo po vydání románku nepověděl, že nemáte co říct… Často to jsou příběhy v uvozovkách. Nebo „příběhy“.
Po vydání novel Kus umělce a Edita Farkaš o tobě dlouho nebylo slyšet.
Protože jsem psal sedmisetstránkovou knížku o Češích a Slovácích v letech 1918 až 1945. Je to komedie, a ten počet stran zmiňuju úmyslně, protože moje poslední dvě knížky měly obě pod padesát stran. Tehdy jsem měl u nakladatelů problémy s rozsahem, teď je možná budu mít znovu, jen z opačného důvodu. Člověk se chová jako blbec, když neumí psát rovných dvě stě padesát stran. Si představte, jak by to vypadalo, kdyby v hospodě výčepák lil pivo do sklenic podle chuti nebo nálady. Pivo musí mít míru, tak je to.
Proč sis vybral téma vztahu Čechů a Slováků?
Byla to díra na trhu. To téma nebylo zabrané.
Co tím chceš říct?
Němce si obsadily a zabraly spisovatelky jako Radka Denemarková, Kateřina Tučková, Jakuba Katalpa a další. Němci a jejich vyhnání je téma široce zpracované, široce užívané, široce zneužívané. Z těch tří jmenovaných autorek se to na sto procent nikoho netýká, ale umím si představit situaci, že nějaký pětihorní písař zvolí téma vyhnání Němců jen z toho důvodu, aby v Německu dostal ceny a granty. Němci jsou štědří, jak víme: odčiňují nám válku svojí kulturní pomocí, a my jim za to odčiňujeme vyhnání. A vlastně je to všechno tak, jak má být. Jsme na sebe hodní a omlouváme se… To jsou tedy Němci… Se Slováky se to má jinak: Slováci žádné granty nedávají, Bratislava není Berlín. O Slováky se v české literatuře nikdo nezajímá, přestože jsme s nimi tak dlouho žili, měli je rádi a údajně je rádi doteď máme. Takže jsem si pro své psaní před dvěma lety chytře i hloupě zvolil Slováky a začal je pošťuchovat, dělat si z nich legraci, což není bezdůvodné, to dělání si legrace. V Evropě to má dlouhou tradici: soused se někdy v dobrém, jindy v horším vysmívá sousedovi. Známe to: Francouzi a Britové, žabožrouti a tak dále. Tento posměch je tmelem Evropy, soused se vysmívá sousedovi, který následuje po jeho pravici. Od atlantického valu až k Rusku se táhne řada výsměchů. Z nás si tradičně dělali srandu Němci, před obrozením i během něj, no a my si děláme srandu ze Slováků, Slováci z Ukrajinců. Aspoň můžeme mít pocit, že patříme do Evropy, když si ze Slováků děláme legraci podobně, jako si ji dělají Britové z Francouzů nebo Němci z Čechů… No jo. Jenomže je tady jedno velké ale. Angličan si dělá legraci z Francouzů, ale stejně řekněme legitimně si může Francouz dělat legraci z Angličana. Z těch dvou národů objektivně žádný není horší, podřadnější, méně dospělý. Na německo-českých hranicích se ale situace v jistém smyslu mění. Proč? Protože tam – když najdeme sílu si to přiznat – končí Evropa. Náš kontinent by se obešel bez slovanského živlu, to chci říct. Na dialektiku stačí dva. Germánský, románský a slovanský, to není totéž. Na dialektiku stačí dva, opakuji, a my Slované jsme tudíž plonkoví, nikdo si s námi nechce hrát, nebo právě jenom hrát, vážně nás ale neberou. Jsme na ocet. Nebo ještě jinak: na Evropu, čili na pošťuchování, z něhož vzchází plodné i neplodné syntézy, tak na to stačí dva, čili národy germánské a románské, rozum a cit, protestantismus a katolictví. Je to božská zlomyslnost, že do Evropy umístil živly nikoli dva, ale tři – plus židovskou diasporu jako pepř a sůl.
A Rusko?
Rusko je takový zubatý psík, který střídavě poskakuje po nohou těch dvou svébytných germánsko-románských partnerů, načež se zhrzeně obrací čumákem k Asii.
Rakousko?
Rakousko je v podstatě slovanské, kvůli tomu, jak moc se s námi Rakušané v rámci historie ňufali, jak moc nás chtěli, jak moc si s námi zahrávali. Zrovna nedávno mi jedna kamarádka vyprávěla o svých zkušenostech s Rakušany. Dostala umělecké stipendium v Linci. Co ji překvapilo? Jak pozdě Rakušané odepisují na e-maily, v nichž se moje kamarádka snaží ujasňovat si detaily svého stipendijního pobytu. No jo, pomyslel jsem si, Rakušané mají lhůty. Pokud lhůta na vyřízení e-mailu (Hi, Katarina!) běží od patnáctého do pětadvacátého, Rakušan odpoví čtyřiadvacátého večer a z musu. Hi, Katarina. Zatímco Němec by docela rozumně odpověděl už třeba dvacátého po polední pauze. Němci jsou nejuvolněnější národ v Evropě. Němci se od jisté doby instinktivně vyhýbají rozumu i nerozumu. Proč? No přece kvůli tomu, jak málo se jim vyvedlo dvacáté století, během něhož se faustovský národ, národ s extrémním nerozumem, pustil do extrémního rozumu a naopak: Eichmann v Jeruzalémě, Himmler ve Wewelsburgu. Teď po všech těch trapasech už Němcům docela pochopitelně zbývá jen jakási rozumná romantika. Všechno, co by ve svých plánech zahrnovalo lidi, občany, tomu se Němci z dobrého důvodu obloukem vyhnou. To proto se zajímají o cyklistiku, urbanismus, přírodu a její ochranu. Člověk nikde, jen kola, stromy, stavby. Ono obecně bývá prospěšné, když se lidé nezahrnují do širokého plánování.
Zpátky k Čechům a Slovákům. Do jaké míry jsi při psaní vycházel z historických faktů?
Chtěl jsem jít přesně opačnou cestou, než šli – a šli jí jistě úspěšně – třeba Kateřina Tučková nebo Jan Němec, kteří minulost před psaním nebo při něm odpovědně studovali. Mně přijde, že úkolem literatury není něco „nastudovávat“, zvláště v době, kdy je velká část minulosti zpřístupněna na Wikipedii. Úkolem literatury není podle mě podat věrný obraz toho, čemu se říká historie, ať už se tomu tak říká správně, nebo ne, ale zaměřit se na ni – a teď je třeba zvolit to správné slovo – způsobem, který bude čistě – čistě a krásně – poetický. Mým cílem při psaní nebylo najít způsob, který skutečnost takzvaně postihne, nýbrž poetický a jazykový aparát, který ji bude přetvářet a nabízet nové, zábavné úhly pohledu. V době, kdy se většina české literární reflexe meziválečných a válečných let ubírá směrem k faktografii, k odpovědnému pátrání v archivech a ke snaze odstranit co nejvíce rastrů, skrze něž se na zmíněnou dobu hledí, jde moje poslední knížka cestou opačnou: při jejím psaní jsem vycházel z přesvědčení, že úlohou umění je stavět skutečnost do perspektivy, přetvářet ji, hledět na ni skrz silnou poetiku. Zatímco v centru jiných děl, zabývajících se lety 1918 až 1945, je skutečnost, v centru Martina Juháse, jak se knížka bude jmenovat, se nachází právě onen rastr. V celku se jedná o komediální román s výrazně akcentovanou zvukomalebností.
Jakým způsobem se tedy ve tvém novém románu objevuje nějaké poetické gesto nebo jiný úhel pohledu na minulost?
Vezmu si například patnáctý březen 1939 a snažím se ho napsat tak, jak bych o něm chtěl číst sám. Nepotřebuji číst beletristickou knihu kvůli tomu, abych se dozvěděl, co se stalo toho patnáctého března a že sněžilo a že sníh byl mokrý. To všechno přece dávno víme. Co tedy od textu chci? Chci, aby se stalo něco zábavného. Takže kupříkladu rozehraji takovouto situaci: v momentě, kdy do Prahy vcházejí německá vojska, na Bulovce operuje doktor Mácha malého Martina Juháse, syna komunisty. Mácha doslova vstupuje do Martinova těla stejně, jako vstupuje německá armáda do okleštěného Československa. A mě zajímá, jak lékař zareaguje na to, že se najednou změnila politická situace, že vládu nad Československem přebírá Německo, které má v erbu vepsáno vymlácení židobolševiků. Nechá ten doktor toho protekčního synka umřít? Baví mě si s minulostí hrát, vytvářet v jejím rámci poťouchlé scénky.
Takže nějaká spolupráce s historiky, rešerše – nic takového jsi nepodnikal?
V průběhu psaní, které trvalo dva a čtvrt roku, jsem samozřejmě přečetl kvanta knih. Jiný člověk na mém místě by to možná vydával za velmi kvalitní rešerše. Jednalo se doslova o přepravky plné knih. V poslední fázi psaní jsem si spíš musel neustálý přísun faktů zakázat, protože jsem dávno věděl, že mým cílem nejsou „správná“ fakta nebo „správné“ pohledy na historické události, které člověk samozřejmě začne úplně automaticky od historiků přejímat, ať už si myslí, kdovíjak o tom uvažuje samostatně. Různé skupinky historiků mají své vidění světa a člověk podléhá té partě, kterou si z nějakého důvodu oblíbil a čte ji.
Stalo se, že jsi „za pochodu“ přišel na něco, co popřelo to, co už jsi napsal? A opravil jsi to v tom případě?
V té knize moc faktů není, ale – hypoteticky – pokud by k něčemu takovému došlo, určitě bych nic neopravoval. Můj popis té doby, její atmosféra, se míjí s tím, co o ní stojí v odborné literatuře, nebo co se traduje. Já to ale považuji za pozitivum. Faktem je, že v současné české literatuře se preferuje příklon ke skutečnosti, resp. k faktičnosti. Vychází se z názoru, že rolí literatury je podávat obraz skutečnosti. Žijeme v době, která si z nějakého důvodu žádá vracet se zpět k předmytickému stavu, což je samozřejmě stav naprosto fiktivní, protože každá promluva je v jistém smyslu mytická. Ale dnes se zkrátka tvrdí, že je třeba vracet se od mýtů ke skutečnostem. Já to vidím trochu jinak: pro mě je úlohou literatury odskok od skutečnosti, odchýlení se od ní. Zdánlivé odchýlení, přesněji řečeno.
Chápu to správně tak, že sis pro svůj nový román vybral dějinnou kulisu vztahu Čechů a Slováků a v ní jsi rozvíjel svou imaginaci?
Z části to byla kulisa. Z části mne Slováci zajímají a mám je rád.
Pokud jde o tu kulisu – nač jsi ji tedy vlastně potřeboval, když ti jde o formu, nikoli o obsah?
To je samozřejmě příhodná otázka… Jak říkám, mám Slováky rád a nenašel jsem v české literatuře žádnou knihu, která by se tím tématem zabývala. Stručně řečeno se o Slovensko zajímám a fandím mu. Ta knížka je holdem Slovensku a Slovákům, slovenským řekám, horám, dravému ptactvu, kroužícímu nad horami, jakož i lidem, kteří nevěřili Tisovi, Šaňo Machovi… Slováci jsou hrdý, osobitý národ. Tak třeba Slovák Vojtěch Tuka řekl v březnu 1944, kdy už o osudu té jeho klerofašistické generace bylo dávno rozhodnuto a kdy všude kolem vládla apokalypsa, toto: „Slovensko je takmer predurčené, aby sa stalo takrečeno zotavovňou pre susediace zindustrializované krajiny. Teraz to len veľkolepo zorganizovať.“ Národ, který zplodí takového syna, pro mě je národem hodným pozornosti… Rád bych se na Slovensko jednou podíval.
Rozhovor připravil Jaroslav Balvín
O autorovi
David Zábranský (1977) je autorem čtyř knih, jeho debut Slabost pro každou jinou pláž vzbudil v roce 2006 velký ohlas a v roce 2014 vyšel v maďarském překladu. Více o prezentaci této knihy v Budapešti v reportáži.