S jakou motivací jste Kroniku psala, rozhodla jste se vrátit se k historii svého rodu?
Rozhodnutí k něčemu se v určitou chvíli vrátit to v pravém slova smyslu není. Jsou to věci, ke kterým se spíše vracím průběžně po celý život. Měla jsem štěstí, že moje babička se těmi rodinnými a rodovými příběhy zabývala, že skutečně rukopisnou kroniku našeho rodu svým krasopisným písmem sepsala, s přáním, abychom si my, potomci, postavy předků oblíbili, aby se nám staly blízkými… V mém případě se to podařilo, pročítala jsem kroniku a prožívala ty příběhy velice intenzivně… Před rokem a půl, v létě 2011, jsem objevila na internetu Příběhy na padesát slov, které na svých stránkách publikuje Zdeněk Král. Zkusila jsem jeden napsat, protože mě zajímalo, jestli se do takového limitu dokážu vejít s nějakým smysluplným textem – a dopadlo to. Byl to životní příběh mého prastrýce. Napsala jsem ještě několik dalších, některé též inspirované rodovou historií, jiné ze současnosti. Zdeňku Královi jsem příběhy nejprve posílala a on je také zveřejňoval, ale potom jsem je už na internet posílat přestala, protože jsem viděla, že se mi začínají skládat do příběhu jednoho, delšího, jehož jednotlivé kapitoly by už nemusely být schopny samostatné existence. A byl to příběh, který jsem chtěla napsat už dávno, ale pořád jsem pro něj neměla případnou formu, protože tradiční realistické vyprávění se mi pro to jako příliš vhodné nejevilo. Nakonec jsem to celé zpracovala právě formou padesátislovných příběhů.
Mikropříběhy Kroniky nabízejí situace, obrazy, útržky dialogů. Mohla byste říci víc o vašem rodu – odkud pochází, kdo k němu patřil?
Náš rod Honlů (má prababička byla rozená Honlová) patří k nejstarším doloženým českotřebovským rodům, usadil se ve Třebové během třicetileté války (podle ústního podání ještě o sto let dříve). Doposud je na starém, více než sto let už nepoužívaném hřbitově u rotundy svaté Kateřiny, nejstarší památky východních Čech, čitelný náhrobek „rodiny Honlové“. Jeden z rodu Honlů, Antonín, odešel v první polovině devatenáctého století ze Třebové k Brnu, byl mimo jiné starostou Zbýšova, a právě z této větve pochází spisovatel Jiří Kratochvil. Zjistili jsme přednedávnem, že jsme příbuzní, a to tak, že Jiřího prapraděd Antonín a můj praprapraděd Ignatz byli bratři (ještě měli bratra jednoho). Vypadá to možná jako něco hodně vzdáleného, ale pro mě je to velice živá záležitost – syn Ignatze Honla byl otec mé prababičky, dožil v našem domě a prababička i babička na něj hodně vzpomínaly… Takže je to pro mě velice „blízká postava“. A ti dva bratři, Ignatz a František, kteří zůstali ve Třebové, založili dva statky, jež doposud stojí, o jednom z nich je v Kronice zmínka.
Kronika nezrcadlí jen příběhy zevnitř rodiny, ale je zrcadlem dějin celého města. Mohla byste v ne více než padesáti slovech shrnout, v jaký celkový obraz České Třebové se ty střípky skládají?
Na ostravském setkání přátel Jana Balabána se mě zeptal Michal Mocek – zjistiv, odkud pocházím a kde žiju: „A co v České Třebové?“ – „Všechno,“ odvětila jsem.
Třebová je pro mne místem mytickým až magickým. A milovaným. Domovem. Ale ten obraz má obecnou platnost: takové místo může v životě objevit každý. Leckde.
Protagonisté Kroniky jsou označeni křestními jmény: Jarmila, Hana… Kdo je kdo?
Výjimečně jsem použila autentická jména skutečných osob. Jarmila je moje babička, Johanka prababička, Jan je můj praděd, Hana moje maminka, Oldra je můj prastrýc. Pro jednoduchost jsem se teď vyjádřila takto, ale přesnější by bylo: Předlohou postavy Jarmily je moje babička toho jména atd. Ačkoli téměř všechny moje texty jsou výrazně autenticko-autobiografické, přece s reálnou předlohou i s postavami samozřejmě nějakým způsobem pracuji, a tak se bráním takovéto přímočaré identifikaci postav a jejich předloh. Tento alespoň drobný, ale významný odstup a rozdíl cítím, a to dosti silně.
Kdo z „postav“ ještě mohl sledovat, že používáte ty staré rodové zápisy a něco sepisujete?
To už zažila pouze moje maminka, které jsem Kroniku ještě stačila namluvit na kazetu – tak jako všechny svoje ostatní knížky –, protože neviděla. Kroniku si pořád přehrávala. Rukopis byl totiž hotov už v listopadu 2011.
Neměla připomínky, že ona si to pamatuje jinak?
Ne, naopak. Některé z těch „padesátek“, jak jsme jim říkaly a jak jim říká i Zdeněk Král, vznikly právě tak, že ona mi vyprávěla nějakou dávnou událost a já jsem za chvíli přišla s tím, že jsem ji měla zpracovanou v padesátislovném příběhu. Ale to zpracování někdy obsahovalo výše zmiňované odchylky od reálného příběhu, ani Kronika není kronikou… I když ty posuny jsou tentokrát opravdu velice jemné, a zdaleka ne vždy uplatněné – převažuje snaha o co nejpřesnější záznam; literární zpracování reality spočívá spíše v tom přísném výběru padesáti slov než v upravování událostí. Máti – vzdělaná, sečtělá – těm občasným posunům samozřejmě dobře rozuměla.
Jak dlouhá byla událost v původní verzi?
To bylo velice různé, ale určitě podstatně delší než padesát slov, vždycky to bylo nějaké vyprávění…
… Třeba dvě hodinky jste seděly?
… Tak dlouho zase ne, ale vydalo by to dejme tomu na dvou až třístránkovou povídku, kdyby se to zpracovalo jiným způsobem.
To vyžaduje velikou autorskou ukázněnost až askezi – spokojit se se stručnou verzí…
Ale co by potom měli říkat básníci! Ocitla jsem se na hranici žánru, koncentrace výrazu se blíží vyjádření básnickému, i když poezie to určitě není. Je to próza, ale koncentrovaná a možná trochu básnická. Tu a tam mi někdo řekl, že to jsou básně v próze. A určitá výrazová úspornost je mi vlastní i jindy – všechny mé knížky jsou velice tenké…
Jak jste přišla k nakladateli Danielu Podhradskému?
Já už jsem u něj vydala třetí knížku. Kdysi jsem se o něm dozvěděla od někoho z Východočeského střediska Obce spisovatelů, že vydává prvotiny a texty, které se obtížně dostávají na světlo, v edici Družstevní práce, kterou měl tehdy s Romanem Polákem; Dauphin a Protis takto spolupracovaly. V té edici vyšla i jedna ze dvou mých současně vydaných prvotin, Ledovcová turistika. Další dvě knížky už jsem vydala u Daniela Podhradského v Dauphinu: Dole a nahoře a teď Kroniku. Mezitím mi vyšly Lyžařské povídky a odborná publikace Románový cyklus Jiřího Kratochvila v nakladatelství Periplum.
Jak knížku uvádíte do světa? Jste typ autorky, která objíždí města a pořádá autorská čtení?
Vždycky pořádám autorské čtení ve Třebové. Dvakrát ročně tam bývá, v knihovně. Ne vždy spojeno s uvedením nové knížky, samozřejmě, čtu i z rukopisu. Jinak pokud mě někdo někam na čtení pozve, tak přijedu nesmírně ráda, ale sama pro to nic nepodnikám, ani nevím, jestli by to bylo možné.
V České Třebové existuje i nějaký autorský okruh, nebo klub, scéna, kde je možno uspořádat autorské čtení?
Je tam klub Modrý trpaslík, který stále funguje, pořádá koncerty, divadelní představení a výstavy. Pořádal pravidelně, každý měsíc, i autorská čtení, a jednou ročně dokonce dvoudenní festival čtení. Ve Třebové tak vystoupil leckdo – Jiří Kratochvil se Sylvií Richterovou, Jáchym Topol, Markéta Pilátová, Vít Kremlička, J. H. Krchovský, Jan Balabán, Petr Hruška, Ivan Jirous, Vít Slíva, Vít Janota, Jaroslav E. Frič a mnoho dalších autorů. Ale teď už se ta čtení nekonají. Já sama jsem v Modrém trpaslíku taky dvakrát četla, ale jinak pořádám zmíněná čtení v knihovně.
Čím vším kolem literatury se zabýváte?
Věnuji se recenzování, především pro Tvar a Souvislosti; delší stati píšu příležitostně pro Bohemica, olomoucká i brněnská, měla jsem i nějaké přednášky v rámci Literárněvědné společnosti – na FF v Brně a Olomouci, na PdF v Hradci Králové, příležitostně se účastním i literárněvědných konferencí na FF v Olomouci. Teď jsem se ale snažila hlavně dokončit svoji druhou knížku odbornou, o které bych neměla ještě příliš mluvit, ale už jsem byla několikrát dotázána i na veřejnosti, jestli něco takového nepíšu – takže jsem to odtajnila. Měla by to být kniha o díle Jana Balabána.
Pokud vím, tak už je…
… Ano, už, dá se říci, je. V rukopise. Pravděpodobně by to mohlo zase vyjít v nakladatelství Periplum.
Prozradíte alespoň v obecných rysech, jak v ní dílo Jana Balabána nahlížíte?
Rukopis se jmenuje Sestupy a naděje Jana Balabána a je pokusem o celkovou interpretaci autorova díla. Snažím se přitom sledovat a analýzou jednotlivých textů dokumentovat určitý vnitřní vývoj Balabánova díla, pozvolný přesun akcentů od (téměř) úplné skepse (jež je nejsilnější v autorově publikované prvotině Středověk, ale i v textech jí předcházejících) na polohu nadějnější, která však samozřejmě – ani u Balabána, ani ve skutečnosti – neznamená zánik oněch tónů mollových.
Co se týče umělecké prózy – zatím nemáte nic rozepsaného?
Mám několik povídek, které se mi skládají kolem jedné ústřední, ale už to trvá delší čas a pořád jich je velice málo, takže sama nevím, jak se to vyvine. Protože toto je něco, v čem jsem vlastně nikdy nevyvíjela žádné úsilí. Nechávám to k sobě přicházet a sama nevím, jestli z toho knížka vznikne, nebo ne. I když bych byla opravdu ráda.
Je to taky něco ze života vašeho rodu?
Tentokrát je to zase příběh jedné autobiografické postavy, nebo spíše drobné příběhy, které jsou spojeny lehce nostalgickým životním pocitem. V té ústřední povídce, Šest krát devět, najde ona postava jako třináctiletá, před zhruba čtyřiceti lety, na půdě dva staré měchové fotoaparáty – na film rozměru šest krát devět. Oživí je, fotí jimi, vyvolává filmy a z nich kontaktní kopie, ponoří se do toho úplně a nedbá, že „kolem je rudá tma“…a po letech se jí zasteskne „po světě, který se mohl vejít do formátu šest krát devět centimetrů, nebylo třeba nic zvětšovat, jen kontaktní kopie vznikla, fotka, která měla kontakt se světem, jejž zachytila“, protože „s digitální fotkou můžeš dělat, co chceš, a svět se do ní přece nevejde, ten přerostlý a zpitomělý svět, z něhož se skutečný kontakt, kontakt se skutečností, čím dál víc ztrácí“. A Pavla – jak se postava jmenuje – zatouží z moderního světa „udělat výřez, který by se vešel do formátu šest krát devět, chodí po světě a hledá vhodné záběry“. Takovými záběry jsou zpravidla i ostatní povídky – na formát šest krát devět totiž patří např. „knihy a obrazy, texty a slova, dopisy a hovor, srozumění, přátelství a ze srdce jdoucí objetí, patří sem i letmá setkání, pár slov, pár záblesků… Patří sem celý Pavlin život, žitý navzdory všem tmám…“ Jestli se ty „záblesky“ složí v knižní celek, nevím.
Kronika se složila v celek. Co přinesla vám samotné? Měla jste v sobě vše uspořádané, nebo jste na některé věci přicházela až při psaní?
Myslím si, že se nedá říct, že bych si tím něco v sobě srovnala, ale spíš jsem se ještě dozvěděla další detailní rodové a rodinné příhody právě od své maminky. Ona když viděla, že s tím takto pracuji, tak se ještě snažila si na něco dalšího vzpomenout.
Ta knížka je vlastně na počest vaší maminky, která loni zemřela. Jaká to byla osobnost?
Dá se říct, že to skutečně pocta jí je. Kronika vyšla devatenáctého září, v den její smrti, a asi za měsíc jsem ve Třebové měla nejen čtení z nové knížky, ale zároveň i křest (pražské čtení mělo teprve následovat). A říkala jsem, že ten večer věnuji skutečné osobě, která byla předlohou jedné z postav Kroniky. Většina přítomných Třebováků samozřejmě věděla, koho mám na mysli.
Moje maminka byla člověkem mně nejbližším, a obzvlášť silně jsme se sblížily v posledních dvanácti letech, kdy jsme po smrti otce a babičky spolu zůstaly samy. Často jsem říkala, že náš vztah je snad až absolutní anebo že je aspoň tak blízko tomuto stavu, jak je to na tomto světě možné.
Máti byla vzdělaná (byla též absolventkou filozofické fakulty) – v literatuře, historii, výtvarném umění i architektuře, byla též velmi muzikální. A měla ohromný smysl pro humor. Ten ji neopustil ani v posledních sedmnácti letech života, kdy vůbec neviděla. Svoje postižení nesla obdivuhodně statečně, často to byla ona, kdo svému okolí ještě dodával sílu a chuť do života… Kromě všech ztrát v běžném životě, které s sebou oslepnutí přináší, pro ni bylo samozřejmě nelehké ztratit možnost číst. Četla jsem jí všechny svoje texty, nejen povídky, ale i recenze, a pokud mě recenzovaná kniha zaujala, zprostředkovala jsem jí ji četbou ukázek, takže jsme si o tom mohly hodně povídat… A téměř každý večer jsem pro ni měla – pouze ústní, pouze pro tu chvíli vytvořenou – mikropovídku z nějakého denního zážitku; snažila jsem se jí též slovy malovat to, co jsem zajímavého uviděla… To ji moc těšilo. Mě též.
Hodně také poslouchala rádio, ani tak ne hudbu, ale především mluvené slovo, četbu na pokračování… A protože jí rozhlas poněkud suploval i běžnější komunikaci s lidmi, poslouchala i Český rozhlas 2-Praha, nejenom Vltavu, ale i všelijaké debaty a takové věci. Rozhodně ale nikdy neměla rádio zapnuté jako pouhou kulisu nebo nějaký kravál, který by přehlušoval temnotu či okamžitou samotu, když jsem někam odjela nebo byla někde jinde. Vždycky si pořady velice pečlivě vybírala a dělala z nich závěry a pak mi o tom referovala. Takto – a samozřejmě nejen tak – jsem se i já od ní mohla mnoho dozvědět.
Maminčina smrt pro mě není „pouze“ odchodem blízkého člověka, ale též zánikem celého světa, který jsme si, včetně např. jazyka a humoru, vytvořily a šťastně – i se všemi mollovými životními tóny – obývaly, aniž bychom se v něm ovšem uzavíraly.
Rozhovor připravila Alena Blažejovská
O autorce
Blanka Kostřicová se narodila 16. 4. 1961 v Litomyšli, od druhého týdne věku žije v České Třebové. Po maturitě na českotřebovské železniční průmyslovce vystudovala češtinu a angličtinu na FF UP v Olomouci. Pracovala v Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze a poté jako středoškolská učitelka v České Třebové. Dosud vydala pět knih beletristických – Třebovské povídky (2007), Ledovcovou turistiku (2007), Lyžařské povídky (2009), Dole a nahoře (2010) a Kroniku (2012) – a jednu odbornou: Románový cyklus Jiřího Kratochvila (2008). Přispěla též do sborníku Honzo, ahoj. Setkání s Janem Balabánem (2011).