Mohl byste představit svou novou knihu?

Nazval jsem ji Jak se fikce dělá slovy, protože se v mnohém inspiruji v tzv. teorii řečových aktů. Fikce mě zajímá jako zvláštní způsob vypovídání. S trochou nadsázky komunikační situaci s fikčním literárním textem popisuji podobně jako pohádkové vyprávění: účinek spočívá v tom, že je nezbytné číst fikční vyprávění, jako kdyby bylo pravdivé, jako kdyby to, co nebylo, skutečně bylo. Fikci promýšlím jako zvláštní rétorickou figuru, které jako poučení čtenáři automaticky rozumíme. Podobně rozumíme v běžné i v literární komunikaci metaforám, metonymiím, parabolám, parodiím: přestože se v textu něco říká doslova, víme, že se ve skutečnosti míní něco jiného. To je podle mě základní literární situace, která platí od alegorie po román, jehož pravda se vypravuje zároveň s romantickou lží, abych to řekl pěkně s teoretikem René Girardem.

Není knížek o fikci v literární teorii až příliš? Proč zrovna toto téma?

Máte pravdu, že knížek o literární fikci není zrovna málo. Nakladatelství Academia dokonce vydává ediční řadu o fikčních, resp. možných světech. Nebude asi těžké odpovědět, proč jde o tolik vydatné téma. Fikčnost zpopularizoval Lubomír Doležel, který žil dlouhá léta v zahraničí a který stále patří k nejvýznamnějším českým teoretikům literatury. Od devadesátých let tu zase vycházejí jeho knihy, vyšly jeho starší i novější práce, takže není divu, že vyvolaly odezvu. Doležel navíc píše velmi pěkně a na poměry oboru jasně a srozumitelně. Při studiu literatury jsem šel stejnou cestou jako řada ostatních: zajímal jsem se o témata, o kterých se psalo a která byla „trendy“.

Je podle vás každé literární dílo ze své definice fikční?

To jistě ne, je zcela zjevné, že do kategorie fikcí patří jen určitý segment textů, které si kupujeme jako knihy v knihkupectvích. Fikce jsou obvykle romány, povídky, epické básně, pohádky pro děti. Když si ale koupíte beletrizovaný cestopis o Japonsku nebo životopis slavného politika, očekáváte, že se něco dozvíte o Japonsku, do kterého můžete vycestovat, nebo o politikovi, který ovlivňoval svět, ve kterém žijete. Nevím, jestli by někdo četl cestopis z fiktivní země nebo životopis politika, který nikdy nežil. Pokud bychom něco takového četli, šlo by o román. Cestopis nebo biografie mohou být klidně hodnotným literárním dílem, aniž by šlo o fikce. Když si někteří teoretikové uvědomili, že je historie závislá na způsobu vyprávění, dospěli k paradoxnímu závěru, že všechna vyprávění jsou fikční, což je ale závěr, k němuž mohlo dojít jenom v rámci debaty filozofujících akademiků. Říkám to s pobaveným úsměvem, protože nebudu zakrývat, že mě tyto debaty náramně baví.  I když se bavíme o samozřejmostech, jde o samozřejmosti, které jsou záživné a např. pro studenty mají podle mě zásadní význam, neboť pomáhají pochopit povahu umění, povahu dějin, možnosti jejich zkreslování apod. A to je důležité v každé době.

Jak tedy čtenář rozpozná fikčnost? A co když v jediném díle najdu fikční i nefikční entity, dejme tomu Londýn a Narnii nebo Londýn a Sherlocka Holmese?

Autoři fikcí i nefikcí přece počítají s tím, že rozpoznáme, jestli jde o fikce, nebo nefikce. Samotný text dává dost ostentativně najevo, jestli je relevantní jako fikční román, nebo jako autentický příběh. Aniž bychom váhali, v dějepisném nebo cestopisném díle rozpoznáváme, že v něm autor cosi závazně tvrdí, zatímco v románu pouze používá formu tvrzení, aby skrze ni docílil něčeho jiného, vytvořil fikční svět, který bude předmětem čtenářova zájmu a něco mu přinese. Třeba požitek nebo poznání. Přitom nás přece netrápí, jestli fikční skutečnosti, o kterých se vypravuje, mají, nebo nemají nějaký předobraz ve světě, který chápeme jako skutečnost. Fikční světy jsou fikční bez ohledu na to, jaké entity v nich mají reálný protějšek. Anglie u Lewise nemůže být skutečná, když z ní vede cesta do Narnie.

Lubomír Doležel či John Searle, o kterých hodně píšete, v nedávné době zavítali na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně (UJEP), kde působíte. Podílel jste se na organizaci jejich vystoupení?

Podílel. Profesor Doležel, který se v nedávné době vrátil natrvalo z Toronta do Prahy, byl hostem doktorského kroužku, v rámci kterého pořádáme přednášky pro studenty i pro veřejnost. Fascinuje mě, že Doležel je v požehnaném věku stále skvělý řečník a dokáže připravit brilantní přednášku. U nás hovořil, jak překvapivé, o problematice fikčního a historického vyprávění, takže vidíte, že se tématu literární fikčnosti věnujeme doopravdy důkladně.

John Searle na UJEP v roce 2012 převzal čestný doktorát, přijel na pozvání Filozofické fakulty. Katedra bohemistiky se ale podílela na programu, který Searle v Ústí měl, připravili jsme kolokvium o literatuře, umění a řečových aktech, na kterém vystoupil kromě mě (zabýval jsem se především fikcionalitou filmového vyprávění) ještě kol. Jan Tlustý s inspirativním příspěvkem o tenké hranici mezi autobiografickým a imaginativním vyprávěním. Searle naše vystoupení glosoval a problematiku po svém domýšlel. V letošním roce Searle do Ústí nezavítal, ale přiletěl do Prahy na pozvání filozofa Petra Koťátka, který na ústecké bohemistice také přednášel. Když řeknu, že opět o fikci, bude to vypadat, že nás na katedře nic jiného nezajímá, ale to by nebyla pravda. Věnujeme se i jiným literárněvědným tématům.

Jaká je podle vás současná literární teorie v Čechách?

Nevím, jestli to dokážu nezávisle posoudit, jsem příliš uvnitř. V devadesátých letech se usilovně dohánělo to, co tady nebylo. Myslím, že se to podařilo, jenže diskuse tím pádem poněkud ustrnuly v tématech, které hýbaly teorií v šedesátých až osmdesátých letech. To platí, zdá se mi, dodnes.

Stav teorie literatury samozřejmě taky trochu odráží slabý zájem o literaturu obecně. Pokud literatura nedokáže zvednout společensky zajímavá témata, není valný zájem ani o jejich další promýšlení či metodologické nástroje, jak na to jít. Ale možná se to trochu mění. Registruji např. zvýšený zájem o studia paměti či traumatu, což jde ruku v ruce s vydávanými romány, které se dějinnou zkušeností zabývají. Nejhorší by samozřejmě bylo, kdyby vědy o literatuře ztratily pozornost studentů a veřejnosti úplně, potom by se staly pouhým prostředkem obživy pro několik grafomanských akademiků. Tu a tam mám obavy, že k tomu není daleko.

Abych nebyl jenom skeptický, myslím, že se řada věcí podařila, v uplynulém roce např. vyšly dva velké slovníky, inovovaný Průvodce po světové literární teorii, ještě předtím Slovník novější literární teorie, což jsou velmi užitečné příručky. Chystá se nový Úvod do teorie verše, slovník strukturalismu, jsou tu nové práce zabývající se ideologickými reprezentacemi v kulturním prostoru, což je podle mě téma, pro které platí to, co jsem říkal, tj. že by teorie měla být průkazně aktuální a společensky užitečná. Nezbývá než doufat, že tyto práce budou studenti a zájemci o obor číst.

Rozhovor připravila Lucie Barešová

O teoretikovi

Jiří Koten (1979) vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kromě toho je externím členem Oddělení teorie v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. K jeho odborným zájmům patří především naratologie, teorie fikce, teorie románu a kognitivní literární věda. Přispěl do mnoha kolektivních publikací, např. Vyprávění v kontextu (2008), Máchovské rezonance (2010), Four Studies of Narrative (2010), Performance / Performativita (2010), Milan Kundera aneb Co zmůže literatura (2013) ad.