Můžete alespoň letmo vzpomenout na své dětství?

Trápí mne dar – anebo prokletí, že si pamatuji skoro všechno, co jsem kdy zažila. Ale moje dětství bylo plné úžasných momentů. Mnoho z nich patří jižním Čechám, zemi zamyšlené: dodneška ji miluji.

Celý váš život je prostoupen literaturou v mnoho nejrůznějších podobách. Co způsobilo, že vám láska ke knihám zůstala do dnešního dne? Víra v psané slovo?

K psanému slovu cítím úctu, ale to zdaleka není důležité. Uchvacují mne příběhy, které jsou v literatuře uloženy, a mám neuhasitelnou vášeň pro informace. Kouzlo literatury pro mne spočívá ve skutečnosti, že každé dílo nese mentální záznam osobnosti svých tvůrců, autora, překladatele, ilustrátora, editora, stejně jako otisk doby, v níž vzniklo.

Přivedla jste na svět celou řadu knížek. Jaká z nich je vaše, dá-li se to tak říci, nejoblíbenější?

Pro některé mé prózy platí zmíněná svébytnost; autora by to mělo těšit. Pro mne samotnou je asi nejcennější historická povídka Studna pod jilmem a potom románová trilogie ze středoasijských dějin Labyrint půlnoční draka, na níž jsem pracovala devět let.

Kdo ze současných českých básníků a prozaiků vás nejvíce oslovuje?

Záleží i na jednotlivých knižních titulech. Výčet by mohl být delší. Jsou mi hodně blízcí Michal Ajvaz, Jáchym Topol, Daniela Hodrová, ale také Jan Pelc. Ráda bych zmínila spisovatele opomíjeného žánru fantastiky, třeba Leonarda Medka, Pavla Renčína a Jiřího Walkera Procházku, jejichž knihy si literární úrovní nezadají s oceňovaným hlavním proudem beletrie.

Jste členkou Obce spisovatelů, která se potýká s mnoha zásadními problémy. Vidíte jako členka její rady nějaké světlo na konci tunelu?

Chci ho vidět. Myslím, že na konci letošního roku se vyjasní situace i perspektiva. Ale nezáleží ani tak na radě OS jako na součinnosti členské základny. Regionální aktivity představují naději a zasluhují obdiv.

Neustále se v masmédiích prezentuje názor, že se čte čím dál méně. Není to částečně i tím, že se soudobí autoři ožehavým tématům vyhýbají jako čert kříži?

Jsem knihovník (i když teď emeritní), nějakou chvíli jsem učila, stýkám se s mladými lidmi a o problematiku četby se intenzivně zajímám. Získala jsem tedy určitou představu o situaci. Je sice pravda, že ústup od citlivých témat je znatelnější, než tomu bylo dokonce i za totality; přesto se taková díla vyskytují, v poslední době možná častěji. Hlavní příčinu však vidím ve změněných podmínkách života celé společnosti počínaje způsobem přijímání informací s výrazným posunem od slova k obrazu, jejich odlišné percepce, až po jiný životní rytmus a nové osobní priority. Ani provokativní témata v literatuře už příliš nezabírají, pozice ztrácí i kinematografie. Knihy a filmy určitě nezmizí, ale musíme se připravit na prudký vývoj ve formách a strukturách společenské komunikace, která zahrnuje také umění.

Jaká umělecká výzva ještě před vámi leží, není-li to tajemstvím?

Nerada se o tom zmiňuji, protože podle svých zkušeností vím, že to zakřiknu a budou se dít věci, které mi zabrání dostat se k tvorbě. Mám zatím dost nápadů i projektů. Jenom čas zoufale schází.

Jistě byste díky svým zkušenostem mohla dobře poradit začínajícím i hledajícím autorům.

V oblasti fantastické literatury už působím řadu let jako lektor, porotce, konzultant. Budu se snažit být užitečná pro kohokoli, kdo se na mne obrátí (E dis@email.cz, Facebook).

Rozhovor připravil Vladimír Stibor

O autorce

Františka Vrbenská (roz. Beerová) se narodila 25. července roku 1952 v Praze. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy získala titul PhDr. v oboru informatika–knihovnictví. Žánru sci-fi a fantasy se autorka věnuje od útlého dětství. Více v jejím medailonu na Portálu české literatury.