Jaká je tradice olomoucké germanistiky?
Olomoucká germanistika je starý, tradiční obor. Vznikla se znovuzaložením olomoucké univerzity v roce 1946. Tehdy tu působili významní germanisté, zejména Pavel Trost, který byl učitelem našich učitelů, a tradice germanistického bádání byla nepřerušená až do „sametové revoluce“ v roce 1989. V době socialistické a komunistické a za normalizace germanistika trpěla stejně jako všechny humanitní obory, byla ideologizována. Po roce 1989 došlo k velké obrodě i díky tomu, že prof. Ludvík Václavek, doyen olomoucké germanistiky, byl zakládajícím děkanem filozofické fakulty. Obor se rozrostl co do studentů i co do učitelů a největšího rozkvětu dosáhl na konci 90. let, kdy byl velký zájem o studium němčiny a germanistiky. Ten teď trošku upadá, protože němčina přestala být lingua franca střední Evropy, je vytlačována angličtinou. Proti tomu zřejmě nelze nijak bojovat, angličtina je jazykem komunikativním a nechť jím zůstane, to je v pořádku, tak se v dějinách střídaly různé komunikační jazyky v Evropě. Na němčinu by se ale nemělo zapomínat jako na jazyk, který plní v našich zemích podstatně jiné funkce než angličtina. Je to jazyk české národní kultury, byť to zní paradoxně, je to jazyk, který provázel českou národní kulturu po celá staletí, ať už jako jazyk konkurenční kultury, nebo jako jazyk spřízněné kultury, která podporovala vznik a vývoj české kultury. Němčina by v Čechách měla zůstat tímto kulturním jazykem. My se o to snažíme například tím, že jsme před rokem zavedli nový studijní obor Němčina jako jazyk humanitních věd, a snažíme se německy učit naše studenty sociologii, religionistiku, filozofii a historii.
Kdy vzniklo Centrum pro výzkum moravské německé literatury?
Založili jsme ho na katedře germanistiky v Olomouci v roce 1997. Vycházeli jsme z toho, že na Moravě i v Čechách, v Praze, působilo po staletí mnoho autorů, kteří psali svá díla německy. Příslušeli na Moravu, byla to jejich vlast, nebo se tu třeba aspoň narodili nebo tu pár let žili, a o těchto autorech málokdo co ví. České publikum o nich neví vůbec nic, protože psali německy a němčina, jak jsem řekla, mizí z Čech. Něco málo o těchto autorech vědí rakouští historikové, protože Morava byla součástí rakousko-uherské monarchie, čili literární produkce z těchto zemí patří do kontextu rakouské literatury. Ale většinou jsou to autoři velmi zapomenutí a někdy je to opravdu škoda. Tak jsme si říkali: když se o tyto autory nebude starat nikdo jiný, tak je skoro naší povinností se o ně starat. Vycházeli jsme i z toho, že naši učitelé – prof. Václavek, Lucy Topolská – v době normalizace nesměli téměř publikovat a velká témata jim byla zapovězena, proto se věnovali tématům z regionu, literatuře z Moravy a Slezska. Bylo tu tedy jakési vědění, prof. Václavek vydal hned po roce 1989 sbírku svých statí o moravské německé literatuře, a tak jsme z toho vyšli. Na začátku našeho bádání jsme si říkali, že se budeme zabývat korpusem asi dvou set autorů, ale po dvou třech letech zkoumání v archivech a muzeích se nám databanka začala rozrůstat a dnes v ní figuruje něco přes dva tisíce jmen, je tam kolem tří tisíc záznamů. Samozřejmě to nejsou všechno velcí autoři, kteří by stáli za to, aby se jejich díla překládala, vydávala v reedici. Jsou tam i vědci, například přírodovědci, kteří jenom občas napsali básničku a beletrii se jinak nevěnovali. Ale jsou tam i autoři velcí, významní, jako třeba Robert Musil, Marie von Ebner-Eschenbach, Ferdinand von Saar, z těch novějších Peter Haertling, Erica Pedretti. To jsou autoři světoznámí, jako Robert Musil, o nichž se ale málokdy ví, že mají něco společného s Moravou. My se zabýváme autory všech tří skupin: těmi velkými, kde upozorňujeme na to, že se v mnohém inspirovali Moravou, svým pobytem na Moravě nebo svými dětskými zkušenostmi; zabýváme se i těmi autory, kteří byli ve své době relativně známí, jako třeba jihlavský Karl Hans Strobl nebo olomoucký Franz Spunda, kteří ale jsou v dnešní době zapomenuti, protože se přes ně přehnaly vlny historie; ale zabýváme se i autory úplně neznámými, kteří i ve své době museli bojovat o místo na slunci. Kolem těchto autorů vznikají vědecké práce. Centrum pro výzkum moravské německé literatury je zábavné a unikátní hlavně v tom, že tam nepracují jenom dospělí a usedlí literární historikové a vědci, nýbrž že je tam spousta studentů. Kolem naší Arbeitsstelle, jak jí říkáme, se točí – podle toho, kolik máme zrovna peněz na stipendia, v grantech – čtyřicet padesát studentů. Od prvního ročníku se snažíme vybírat si do Arbeitsstelle ty nejlepší a nejzapálenější studenty a někteří tam vydrží až do svého doktorského studia. Kolem moravských autorů pak vznikají první studentské vědecké práce, sborníky, ale i bakalářské, magisterské a doktorské práce.
Jaká dílčí témata se v Centru zkoumají, co už bylo napsáno či vydáno?
Výzkum může být zaměřen různě, ale existují dva hlavní směry. Píší se monografie o jednotlivých autorech, tak vznikla v poslední době monografie o pilném olomouckém překladateli Otto Františku Bablerovi, nebo teď vzniká monografie o Maxu Zweigovi, což je tzv. moravský Zweig, přes několik kolen příbuzný se známějším Stefanem Zweigem, prostějovský rodák, který psal divadelní hry, ve své době dost neúspěšné. Ale osud tohoto Maxe Zweiga je typický osud židovského intelektuála, asimilovaného, v době před 2. světovou válkou, v době šoa a po 2. světové válce. Takových monografií vznikají desítky, některé už byly vydány knižně. Druhý způsob, jak se vědecky zabývat moravskou německou literaturou, je věnovat se jí tematicky. Příkladem může být velmi úspěšná dizertační práce Jana Budňáka Obraz Čechů v moravské německé literatuře. V té práci mu jde o to ukázat, jaké stereotypy si vytvářeli němečtí autoři, když psali o Češích, a jak se ty stereotypy měnily v průběhu desetiletí, jak se přiostřovala česko-německá vzájemnost nebo pak už i konkurence a národnostní zápas. A třetí podstatný rys práce Arbeitsstelle je, že se snažíme upozornit na moravskou německou literaturu a německou kulturu české publikum. Snažíme se dělat i akce pro širší veřejnost, neuzavírat se v akademických kruzích: pořádat výstavy, autorská čtení, překládáme některé knížky do češtiny pro širší publikum. Pro Český rozhlas Olomouc a Český rozhlas 3-Vltavu jsme vytvořili celý cyklus o moravské německé literatuře, lyrice, hudbě a literárním a kulturním dění v Olomouci.
Mluvíte o tom nejen s velkou znalostí, ale i s velkým zápalem. Z jakých kořenů vyrůstá tento váš vědecký a zjevně i osobní zájem?
Pocházím ze dvou rodin – ze strany maminčiny i ze strany tatínkovy –, které mají velmi mnoho národnostního mísení. V podstatě platí, že v sobě nemám ani kapku české krve. S prarodiči z obou stran jsem jako dítě mluvila německy, píšu si německou národnost, ale mám samozřejmě české školy. Ovšem k německy mluvící rakouské kultuře z tohoto území mám velmi blízký rodinný vztah. Obě rodiny mluvily německy a považovaly se za starorakouské. Toto zázemí mi vnuklo studium germanistiky v 80. letech v Olomouci – v době tuhé normalizace, kdy germanistika byla zglajchšaltovaná stejně jako všechny ostatní humanitní obory a kdy bylo velmi těžké dobrat se studijní literatury, ale i zajímavých informací, které by nebyly ideologicky zkresleny. Já jsem měla to štěstí, že tady vyučovala paní docentka Topolská, která se nebála říkat i věci zakázané a tabuizované. Přivedla mě třeba na téma německy píšících Židů z tohoto území, samozřejmě i na téma pražské německé literatury, o které se tehdy taky moc mluvit nesmělo. Hlavně mě seznámila s profesorem Václavkem, který byl tehdy zcela zakázaný germanista, nesměl chodit na fakultu, nesměl se stýkat se studenty, všechno se muselo dít tajně. Na studium, byť se odehrávalo v temných dobách, mám tedy velmi vřelé a světlé vzpomínky díky lidem, kteří se nebáli a něco věděli a reprezentovali vědu sice potlačenou, ale přesto velmi čistou a odvážnou. Po studiu jsem zjistila, to bylo v roce 1985, že se svými názory a zájmy asi nebudu mít šanci zůstat na fakultě a pokračovat v akademické dráze, tak jsem emigrovala do tehdy ještě Spolkové republiky. A tam jsem měla díky jedné rodinné historce velké štěstí, že jsem skončila na univerzitě v Saarbrückenu, na francouzské hranici. V Sársku je velmi krásně a byla to velmi příjemná práce. Pět let jsem byla asistentkou paní profesorky Rothové, která byla prezidentkou Společnosti Roberta Musila. Robert Musil je jeden z největších rakouských autorů 20. století, který působil ve Vídni, ale má mnoho společného s Moravou, protože jeho tatínek byl profesorem na brněnské technice. Musil tam taky pár semestrů studoval, napsal povídku Tonka, která se celá odehrává v Brně, a některé pasáže z jeho nejslavnějšího románu Muž bez vlastností se taky odehrávají v Brně, což málokdo ví. Většinou se říká, že celý román je vídeňský. A pak napsal taky raný román Zmatky chovance Törlesse, a ten se celý odehrává v Hranicích na Moravě. A já mám s Musilem společné to, že můj prastrýc Bruno Fürst, který emigroval jako Žid před holocaustem do Oxfordu, Musila ve 20. a 30. letech finančně podporoval, aby mohl dopsat Muže bez vlastností. Takže bez toho, abych já na tom měla nějaké zásluhy, je jméno Fürst známo v musiliánských kruzích, a proto jsem taky dost rychle dostala místo v Saarbrückenu a mohla jsem ve Společnosti Roberta Musila něco těch pět let dělat.
Nicméně nezůstala jste tam, vrátila jste se. Proč vlastně? Máte německé kořeny, německou národnost…
Mně se v Německu velice líbilo a dodnes je považuji za zemi, která se chová velmi vstřícně a otevřeně k emigrantům. I když v mé době, čili na konci 80. let, byla situace pro politické emigranty možná jednodušší než teď. Chovali se ke mně noblesně, moc se mi tam líbilo, místo na univerzitě v Saarbrückenu bylo velmi příjemné a kromě toho jsem ještě pracovala v nakladatelství, které se stalo postupně univerzitním. Získala jsem spoustu přátel, vzácných lidí, a přesto jsem neváhala ani okamžik. Ve chvíli, kdy padla železná opona a kdy se tady změnily poměry, jsem okamžitě věděla, že se chci vrátit. Pak trvalo ještě asi rok, než byl na germanistice v Olomouci vypsán konkurz na místo odborného asistenta, takže jsem nastoupila až v lednu 1992. Ale to ani nebylo rozhodnutí, to byla jasná věc. Bylo zcela přirozené, že doma jsem tady a že se chci vrátit do Olomouce.
V článku Problematika výzkumu německé literatury z Moravy (Studia Moravica I, Acta UP, Moravica 1) jste v roce 2004 použila termín „glotocentrický princip“ a ukázala jste, že členění literárních děl dle jazyka, jímž jsou napsána, není jediný možný. Můžete to vysvětlit?
Glotocentrický princip výzkumu dějin literatury je ten obvyklý, na který jsme zvyklí. Není ani třeba užívat cizího slova. My jsme zvyklí od školních tříd na to, že k národní literatuře je počítán vždycky jenom ten autor, který píše v národním jazyce. Čili český autor je ten, který píše česky. A česká literatura se skládá z textů psaných česky od autorů, kteří jsou Češi. To, že se v tomto principu skrývají různé pasti a propasti, už tak jasné není. A to už když se podívám jenom zběžně na dějiny české literatury, a můžeme začít už Kosmasem, který napsal svoji Kroniku samozřejmě latinsky, ale bývá počítán do dějin české literatury, protože psal o Češích a protože psal i protiněmecky. V dějinách české literatury je mnoho děl, která nejsou psána česky, a přesto jsou počítána do dějin české literatury. Počítat k dějinám literatury jen díla psaná národním jazykem je princip, který vznikl v 19. století, v době romantické, a používá se dodnes. To je ovšem princip, který právě pro výzkum té naší literatury – moravské německé – není úplně vhodný. My se snažíme dokázat a hlavně říci českému publiku, že německá literatura, která vznikla na našem území, řešila vlastně velmi podobné problémy jako literatura česká. Vycházela ze stejných kořenů, ze stejných kulturních pramenů. A bylo by dobré zkoumat českou literaturu v kontextu té německé, která vznikala ve stejné době. Pravdou ale také je, že od doby, kdy uzrál nacionalismus do podoby už poměrně agresivní, vedle sebe existovaly buď tak, že si jedna kulturní obec nevšímala druhé, nebo dokonce v národnostních třenicích a v nepřátelském napětí. Ale byly i osobnosti, které se buď uměly přes národnostní třenice přenést a všímaly si naopak toho druhého živlu, nebo se dokonce programově snažily nabourat národností hranice a spojit se s tím druhým národem v této zemi. Tomu se říká landespatriotismus nebo bohemismus, reprezentanty jsou třeba Marie von Ebner-Eschenbach nebo Jakob Julius David. Tyto osobnosti tady tvořily a je důležité si jejich díla všímat. A jak to dělat, tomu napomáhá ta druhá strategie, které se říká areálová studia, a která tvrdí, že se k národní literatuře nemusí počítat jenom díla psaná v národním jazyce, nýbrž že je možno tam počítat i díla, která vznikla na tomtéž území, ale byla psána jiným jazykem.
Čili oproti jazykovému principu územní princip?
Územní, kulturní, historický…
Má moravská německá literatura specifický charakter – nebo je to soubor nejrůznějších autorů, které spojuje víceméně jen to, že psali německy na území Moravy?
Jako jedna skupina se tato literatura jistě označit nedá. Má dlouhou historii. O německy psané literatuře z Moravy a Čech můžeme mluvit prakticky od středověku, má stejnou historii jako kterákoli jiná evropská literatura. Můžeme mluvit o literatuře psané mittelhochdeutsch na dvorech Přemyslovců, můžeme mluvit o němčině císařských kanceláří za Karla IV., německy se psalo v době humanistické, německy se psaly městské kroniky. O moderní literatuře pak mluvíme (stejně jako v dějinách celé německé literatury) od doby osvícenství. I v osvícenské době působili na Moravě německy, ale i latinsky píšící myslitelé, filozofové. Jedním z největších zjevů, který je spojen s Moravou, je Josef von Sonnenfels, což byl židovský chlapec, který se narodil ve velkém mikulovském ghettu, ale byl už ve čtyřech letech pokřtěn a odvezen do Vídně a stal se jedním z nejvyšších úředníků na dvoře Josefa II. Dokonce se spekuluje o tom, zda není autorem tolerančních patentů, které jsou samozřejmě připisovány Josefu II., ale Josef von Sonnenfels na nich měl velký podíl. Dodnes se spekuluje, zda jenom jako jazykový korektor, nebo jestli je autorem těchto patentů, podstatných pro české evangelíky, ale i pro české židy. Čili o dějinách moravské německé literatury můžeme mluvit ve stejných epochách jako o dějinách generální německé a rakouské literatury. V každé epoše najdeme něco zajímavého. Skoro v každé epoše je možno mluvit o nějaké skupince autorů, kteří mají něco společného. Příkladem můžou být tři velcí autoři pozdního realismu: Marie von Ebner-Eschenbach, Ferdinand von Saar, Jakob Julius David. Někdy se o těchto třech autorech mluví dokonce jako o moravském triumvirátu. Všichni tvořili na konci 19. století či na začátku 20., znali se mezi sebou, byť nepatřili úplně ke stejné generaci, a proslavili moravskou německou literaturu i tím, že velmi často umisťovali děj svých povídek na Moravu. Nebo na začátku 20. století objevil můj kolega Jörg Krappman velkou skupinu moravských naturalistů. Panuje mýtus, že Rakousko nemá naturalismus, že to je typicky německý literární směr. Ukazuje se však, že to není pravda, že naturalismus v rakouské literatuře byl, ale moravský. Velká skupina autorů odešla z Moravy do Vídně, to byl obvyklý tah už proto, že na Moravě nebyla až do konce 2. světové války univerzita. Olomoucká univerzita přestala existovat na konci 19. století. A ve Vídni se moravští němečtí autoři mnohdy sdružovali. Existuje třeba velká skupina kabaretistů – to byli původně skoro všecko Brňáci, a pak se stali slavnými ve Vídni.
Vy jste se zabývala expresionisty, ale myslím i na autory, v jejichž díle se projevil okultismus…
Otázka okultismu, to je spíš zábava a zájem mého kolegy Jörga Krappmana, který se věnuje neomystickým, okultním a magickým proudům a který skutečně zjistil, že vedle světoznámých autorů pražských, kteří se zabývali okultismem, jako Gustav Meyrink, existují moravští autoři, kteří ve stejné době tvořili podobná díla, protože to byla móda. K okultismu možno přiřadit olomouckého Franze Spundu nebo jihlavského Karla Hanse Strobla. Já jsem se zabývala ve své doktorské i habilitační práci expresionismem, čili velmi divokým, typicky německým literárním stylem, o němž se zase tvrdí, že v Rakousku moc neexistuje, a když, tak oslabený nebo specificky rakouský. Uvádí se příklad Georga Trakla, jehož výraz je úplně jiný než výraz německých expresionistů. A já jsem se snažila k zavedeným, kanonizovaným jménům objevit pár pražských německých autorů, kde se expresionismus projevil silně u Werfla, Broda a mnoha dalších, ale snažila jsem se poukázat i na autory moravské. Těch zase tolik není, ale Hugo Sonnenschein je klasický příklad expresionistického bouřliváka, který do expresionismu vložil mnoho lidové tradice.
Byla německy psaná literatura na území Moravy vůbec vždy menšinová?
Většinu času naopak menšinová nebyla. Český element se na Moravě začal prosazovat až po národním obrození v 19. století, na Moravě byl nástup českého elementu zpožděn oproti Čechám a Praze nejméně o jednu generaci. Proto taky, když čteme texty z moravského prostředí, se poměry jeví delší dobu než v Čechách jako mírové – že vedle sebe žijí sice dva národy, ale nejdou si ještě po krku. Existuje krásná skladba od Ferdinanda vor Saara, epos z jeho starších let, kde jsou okřídlené verše o tom, že v Čechách už teče krev, ale na Moravě je pořád ještě klid a mír a lidé se mají rádi, i když patří ke dvěma různým národům. Německá moravská literatura byla v podstatě až do 20. století většinová a potom se vyvíjela vedle české literatury vlastní logikou dějin. Otázka je, jestli se ty dvě literatury opravdu nějak významně ovlivňovaly. O silném ovlivnění mluvit nelze, ale je zajímavé zkoumat je vedle sebe.
Přesahuje německy psaná beletrie na území Moravy do současnosti, nebo je to už jen historický fenomén?
Z velké části to opravdu historický fenomén je. Je to literatura uzavřená, protože s vyhnáním Němců z území Čech a Moravy končí velké německé publikum v této zemi. A kdyby tady teď někdo chtěl psát německy, tak nemá pro koho. Publikum v Čechách není, mizí i proto, že mizí němčina z Čech. Ale je pravda, že autoři, kteří byli vyhnáni nebo jsou potomky vyhnaných Němců a Rakušanů z Čech, stále ještě píší v Německu a v Rakousku a mnohdy se v jejich díle objevují témata z Moravy nebo ze staré vlasti. V roce 2003 jsme uspořádali velmi zajímavou konferenci, kolektivní čtení. Pozvali jsme spoustu autorů, kteří žijí v Německu a v Rakousku a mají historicky, životními osudy, literárně něco společného s Moravou. Sjelo se asi třicet autorů různého věku: od autorů, kteří jako malé děti byli odsunuti se svými rodiči nebo už se narodili v nové vlasti, v Německu nebo Rakousku, až k lidem velmi starým, přes osmdesát let. A ti všichni se postavili před naše studenty a četli ze svých děl. Většinou se v těch dílech objevovala inspirace buď odsunem, anebo starou vlastí a bylo to strašně zajímavé. V těchto autorech moravská německá literatura pokračuje dál. Mezi nimi jsou i autoři velmi známí jako třeba Erica Pedretti, která se narodila ve Šternberku u Olomouce, byla odsunuta coby patnáctileté děvče a stala se potom ve Švýcarsku, zemi svého dalšího působení, velmi známou autorkou, která získává literární ceny. Dalším takovým jménem je Peter Haertling, což je autor, který se narodil v Německu, v Saské Kamenici, ale jeho tatínek pocházel z Brna a jako advokát tady působil v době 2. světové války, aby se vyhnul Říši. Peter Haertling coby chlapec vyrůstal v Olomouci, tři čtyři roky během 2. světové války. A ve svých knížkách, které pak psal jako dospělý člověk v 70. letech, vzpomíná na dětské zážitky z Olomouce. Tato literatura tedy pokračuje v Německu a v Rakousku, byť už jen několika autory, ale máme s nimi spojení a rádi s nimi spolupracujeme.
Vy sama publikujete odbornou literaturu do velké míry v němčině, jste tedy de facto německy píšící autorkou na území Moravy. Nepíšete, vy nebo vaši kolegové, německy i poezii či uměleckou prózu?
Já sama nepíšu beletrii ani básničky, protože to neumím. Ale opravdu jsme se rozhodli publikovat hlavně německy odborné práce, protože se snažíme rozšířit kánon německé a rakouské literatury o naše autory. Čili našimi odběrateli ve vědecké obci jsou germanisté z Rakouska a Německa, proto publikujeme hlavně německy. Některé doktorské práce nebo naše články jsou ale psány i česky, protože se v nich obracíme hlavně k českému publiku. Třeba již zmíněná připravovaná doktorská práce o Maxu Zweigovi bude česky, aby se český čtenář seznámil s typickým židovským německým, resp. rakouským osudem z tohoto území. Co já vím, tak moji kolegové na katedře skoro všichni píší básničky anebo povídky, někteří jsou i velmi úspěšní, většinou ale píší česky. Nejúspěšnější náš básník je náš absolvent Radek Malý, který chodil i do mého semináře o expresionismu, což mě velmi těší, protože se tam myslím inspiroval a překládá dnes Trakla a expresionisty, sám píše básničky, vydal slabikář a mnoho dalších knih. Nevím, jestli je to přímé spojení, že studium germanistiky dává křídla k tomu, aby člověk psal básničky a beletrii, ale uvedu ještě jeden dost kuriózní příklad naší absolventky, která měla velké potíže dostudovat a hlavně napsat slušně německy závěrečnou práci, vždycky tam bylo milion chyb. Tato studentka se po studiu odstěhovala do Německa a dnes je z ní velmi úspěšná německy píšící autorka, která si říká Milena Oda, sbírá ceny a dostala myslím už i Ingeborg Bachmann Preis, což je prestižní ocenění.
Rozhovor připravila Alena Blažejovská