Jak ses dostal do Čech?

V devadesátých letech z Ukrajiny utekl každý, kdo měl tu možnost – kvůli Černobylu, ekonomické situaci a taky ze strachu, že přijde to, co nastalo až teď: konflikt s Ruskem. Báli jsme se, že zase padne železná opona, že se Ukrajina znovu dostane do ruské sféry vlivu, zavřou se hranice a opět zavládne diktatura. My jsme se sem mohli přistěhovat díky tomu, že jsme v našem rodokmenu objevili českou stopu. Pradědeček pocházel z Berouna, jako voják rakousko-uherské armády padl do zajetí na Ukrajině, a tam si vzal mou prababičku. V devadesátých letech probíhal program na repatriaci volyňských Čechů, přihlásili jsme se, a tak jsem se ve svých dvanácti letech dostal sem. Program inicioval Václav Havel, což jsem se dozvěděl až po jeho smrti. Nevztahoval se jenom na Ukrajinu, ale i na další postsovětské státy, třeba na Kazachstán, kde byla velká česká menšina. Tisíce Volyňáků tak osídlily sídliště, opuštěná sovětskými vojáky, jako Kuřivody, Zákupy nebo Milovice.

Vy jste v těchto barabiznách taky začínali?

Už předtím sem šla teta s rodinou a babička, takže jsme nejeli úplně do neznáma. Přistěhovali jsme se do Nového Boru, kde jsme ale zůstali jenom dva roky. Noční směny v Crystalexu nebyly pro tatínka, hudebníka s akademickým vzděláním, to pravé. Brzy našel místo učitele v lidové škole umění, nejdřív v Novém Městě na Moravě, pak v Praze. Původně je hobojista, působil v Kyjevském symfonickém orchestru rádia a televize. Tady učí zobcovou flétnu, klavír a saxofon.

A tvoje matka?

Maminka je vystudovaná novinářka, v Čechách se rekvalifikovala na vychovatelku ve školní družině. Nedávno si přečetla román Peníze od Hitlera spisovatelky Radky Denemarkové, maminky dětí z její družiny. Kniha vypráví o tom, jak s člověkem zamávají dějiny, což je zkušenost známá milionům Ukrajinců, tak si řekla, že by bylo dobré, kdyby to do ukrajinštiny přeložila. Činila tak ve svém volném čase, a jestli kniha na Ukrajině skutečně vyjde, klobouk dolů.

Jak jsi jako malý špunt ovládl češtinu?

Základy jsem měl minimální, rodiče mně se sestrou ještě na Ukrajině věnovali krásně ilustrovaný československý slabikář. Osvojování si češtiny – to byla obrovská filologická zkušenost, ze které jsem těžil ještě donedávna. Dosud jsem uměl rusky a ukrajinsky, a teď nový jazyk, jiný, a přesto v něčem podobný. První rok v české škole mě neklasifikovali, druhý, v sedmičce, už jsem měl z češtiny jedničku. Problémy, které mají české děti s měkkým a tvrdým i apod., jsem vůbec neměl, protože ukrajinština to rozlišuje foneticky. Slovní zásobu jsem si rozšiřoval tak, že jsem poslouchal a zapisoval si do notýsku různá slova. Někdy tam byla taková jako „kurva“ a „hajzl“ – a s tím jsem chodil za paní učitelkou s žádostí o vysvětlení.

Jaký kulturní šok to pro malého Kyjevana byl, přestěhovat se do provinčního Boru?

Úžasné bylo, že jsem to měl do školy pět minut, že jsem se tedy nemusel trmácet přes celé velkoměsto. Z Česka jsem byl nadšený. Už cesta sem byla silným zážitkem, přejížděli jsme přes hraniční přechod Čop/Čierna nad Tisou a tamní rakousko-uherské nádraží mi přišlo jako brána do civilizačně jiné Evropy.

Jaké máš na Ukrajinu devadesátých let vzpomínky?

Jakoby přes noc se objevily mraky krámků, kde se prodávalo zboží ze západu – žvýkačky, snickersky, pampersky atd. Občas se stalo, že některý ze stánků, který měl člověk pod oknem, přes noc vyhořel, protože si mezi sebou jejich majitelé vyřizovali účty. Rozpadly se struktury, fungující za Sovětského svazu, a nové ještě nebyly vytvořené. Za tzv. divokého ukrajinského kapitalismu vládla obří inflace. Lidi se živili tak, že jeli na venkov za příbuznými, a odtud si na zimu přivezli čtyři pytle brambor.

A co samotný Kyjev?

Dnes to město nepoznávám. Už to není ten zelený Kyjev mého dětství, pamatuju si spoustu stromů. Hlavní město Ukrajiny vede co do počtu nových mrakodrapů. Děje se tam totéž, co v Praze, ale v mnohem větším měřítku. Boří se staré baráky, kácí se stromy na veřejných prostranstvích a stavějí se zrůdné mnohapatrové věžáky.

Nedávno ses z Ukrajiny vrátil, byl jsi tam na dovolené. Kde?

Většinu času jsme strávili u dědečka v Kyjevské oblasti a kopali tam brambory. Příbuzní jsou hlavním důvodem, proč na Ukrajinu jezdíme. Já tam ovšem cestuju také pracovně. Protože se zabývám literaturou, objíždím hlavně knižní veletrhy a festivaly.

Jak ses k literatuře dostal?

Po gymnáziu jsem se přihlásil na ukrajinistiku a všeobecnou a srovnávací slavistiku. Na přednáškách ze všeobecné lingvistiky a literární teorie jsem se dozvídal věci, o kterých jsem předtím neměl ani ponětí. Už od začátku mě víc bavila literární větev oboru. Diplomovou práci jsem napsal o Juriji Andruchovyčovi, což je jeden z asi deseti nejvýznamnějších současných ukrajinských autorů.

Na univerzitě jsi prozatím zůstal.

Dálkově studuju doktorský obor Slovanské literatury. Věnuju se současnému ukrajinskému písemnictví, konkrétně hybridním rusko-ukrajinským jazykovým jevům, tzv. suržyku, který ve svých prózách používají někteří autoři jako uměleckou stylizaci. Jazyk v čisté podobě existuje jenom jako abstrakce v gramatikách a ve slovnících, kdežto jako verbální akt se odehrává často úplně jinak. Tlak ruského jazyka na ukrajinský je navíc obrovský.

Kteří akademici tě ovlivnili nejvíc?

Dizertaci mi vede doktorka Věra Lendělová, která mě doprovází už od přijímaček. Ty pro mě mimochodem byly velmi silným zážitkem. Poprvé jsem potkal lidi, kteří se systematicky věnují ukrajinskému jazyku, literatuře a historii, a přestože to jsou rodilí Češi, jejich ukrajinština je často lepší, než je ke slyšení v Kyjevě. Hodně mi dal i profesor Jiří Marvan, výborný slavista a baltista, který perfektně ovládá desítky jazyků. Pak taky doktorka Tereza Chlaňová, vedoucí mé diplomové práce. Systematicky mapuje ukrajinskou literaturu. Nikdy předtím jsem neprožíval poezii Tarase Ševčenka tak, jako na jejích přednáškách. Z rusistů chci zmínit docenta Tomáše Glance, jeho přednášky z teorie literatury byly úžasné. A samozřejmě profesor Vladimír Svatoň, skutečný polyhistor, se kterým jsem přišel do styku během doktorandského semináře.

Kdy jsi začal sám psát?

Na gymnáziu, kde jsem si uvědomil, že se chci věnovat humanitním vědám, ne přírodním. Nepsal jsem ale dlouho. Měl jsem zábrany, říkal jsem si, že přece nemůžu literárně tvořit jazykem, který není mojí mateřštinou. Tak jsem se začal literatuře věnovat aspoň teoreticky a publicisticky. Nedávno se mi dostalo do rukou Labyrint Revue z roku 2001, které je věnováno postkoloniálnímu psaní a představuje autory tvořící v jazyce, jenž jim není vlastní. Škoda, že jsem je neznal o nějakých deset let dřív, ušetřil bych si mnoho pochybností a výčitek.

Kteří autoři tě ovlivnili?

Zpočátku Jan Pelc a jeho brutální … a povídky. K Pelcovi jsem se dostal přes Bukowského; až nedávno jsem se mimochodem dozvěděl, že taky neovládal angličtinu jako svůj rodný jazyk a musel se s ní popasovat v období dospívání. Nevyhnu se vlivu Serhije Žadana, kterého překládám. S Jurijem Andruchovyčem a Oksanou Zabužko patří k nejznámějším ukrajinským autorům.

Načínáš tříměsíční stipendijní pobyt Mezinárodního visegrádského fondu v Krakově. Na čem tu budeš pracovat?

Asi čtvrt roku o sobě v hospodách roztrubuju, že jedu do Polska psát velký český román, což je samozřejmě provokace na čtvrtou. Do přihlášky jsem uvedl, že mám hotovo sto stran, což je pravda, ač to jsou spíše skici, které se teprve pokusím dát dohromady. Jde ale o vizi, kterou mám už šest let v hlavě. Fascinuje mě postava mého dědečka, který zemřel, když mi byly dva roky – byl to manžel dcery onoho Volyňáka, díky kterému jsem se dostal do Čech. Na dědečkovi se dají krásně popsat dějiny Ukrajiny 20. století: zažil Velkou říjnovou revoluci, kolektivizaci, hladomor 33. roku, druhou světovou válku a všechno, co přišlo po ní.

Jak ti pomůže, že budeš čtvrt roku pobývat mimo domov?

Psaný, potažmo vydaný román o iks stranách je jenom špičkou ledovce. Za ním je daleko delší román jeho promýšlení. Někdo by mohl říct, že lenoším, ale já dávám některé věci do souvislosti, rozebírám je, zase spojuju – a teprve když mám chuť, sednu si nad prázdný list papíru a sepíšu to. Psaní románu předpokládá tuto práci, a autor buď žije o chlebu a vodě, nebo hledá sponzora, kterým je v tomto případě Mezinárodní visegrádský fond.

Co bys doporučil tomu, kdo se nedokáže zorientovat v současné krizi na Ukrajině?

V České republice žije plus minus sto tisíc Ukrajinců a každý Čech asi nějakého zná. Doporučil bych zeptat se přímo jich, co si o tom myslí. Je to daleko směrodatnější než to, co se píše v novinách. Z určité perspektivy je Ukrajina strašně daleko, někde na východě si něco řeší s Ruskem, a průměrného Čecha se to netýká. Na Ukrajinu se také často pohlíží jako na objekt manipulací mezi Severoatlantickou aliancí, Spojenými státy, Evropskou unií a Ruskem, což je strašně diskriminující. Ukrajina není objektem dějin, je jejich plnoprávným subjektem. Lidí, kteří stáli na Majdanu, a dalších, kteří je podporovali, jsou miliony a miliony – a byli mezi nimi i lidi z Krymu a z východu Ukrajiny, kteří na současný válečný konflikt doplácejí nejvíc. Jde o většinový hlas Ukrajiny, který řekl – máme toho dost, do žádného spolku s Ruskem nechceme. To není žádná geopolitika, to je dění na kapilární úrovni. Mnohem lepší než číst či poslouchat zprávy, ať už je vypouští oficiální média, nebo nějaká obskurní, která se mermomocí snaží zastávat jinou než mainstreamovou pozici, ať už zleva, nebo zprava, je přečíst si román ukrajinského autora, jenž Ukrajinu přibližuje z lidské perspektivy, ne z hlediska nadnárodních bloků, které svádějí zarputilý zápas o moc.

Nějaký tip?

V českém překladu nedávno vyšel román Oksany Zabužko Muzeum opuštěných tajemství. Poslední třetinu jsem přečetl jedním dechem během dvou dnů. Kniha má přes sedm set stránek a shrnuje, co se děje na Ukrajině teď, co předcházelo Majdanu, vlastně celé 20. století. Autorčina optika koresponduje s tím, co o Ukrajině píše např. Timothy Snyder: že je to země, kde se nyní sklízejí důsledky toho, že se tu systematicky, na plné obrátky vraždilo. S kolegou Miroslavem Tomkem dokončujeme překlad slavného románu Jurije Andruchovyče Moskoviáda. Myslím si, že by tu mohl rezonovat právě v souvislosti s událostmi, které poslední rok hýbou Ukrajinou. Vypráví o jednom dni ukrajinského básníka v Moskvě v předvečer rozpadu SSSR. Autor tu řeší ukrajinský vztah s Ruskem, který je hodně komplikovaný. Není to žádná intelektuálština, kniha je velmi vtipná, obsahuje spoustu černého humoru. Vyjde v roce 2015.

Jaký máš k Rusku vztah ty sám?

Nikdy jsem v něm nebyl, ačkoli mám odtud několik kamarádů. Miluju ruskou literaturu, např. Pelevina, Sorokina nebo Gorbaněvskou, což byli nebo jsou disidenti nejen v Sovětském svazu, ale i v současném Rusku. Myslím si, že politicky vzato je Rusko zrůdný moloch, a to dobré, co se v něm děje, děje se navzdory kágébácko-mafiánskému státu, který má imperiální ambice a žije z prodeje surovin, což je v jednadvacátém století unikum.

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín

O autorovi

Alexej Sevruk se narodil roku 1983 v Kyjevě. Vystudoval ukrajinistiku a všeobecnou a srovnávací slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nyní je doktorandem oboru Slovanské literatury. Debutoval básní Večer v almanachu Jezero uprostřed času (KJD Příbram 2006). Povídky, recenze, rozhovory a další texty publikuje v různých periodikách a na internetových portálech (Host, A2, iLiteratura). Je spoluautorem kolektivní monografie o ukrajinské postmoderní literatuře Putování současnou ukrajinskou literární krajinou (ed. T. Chlaňová, Pavel Mervart 2010). Překládá z ukrajinštiny a dalších slovanských jazyků. Spolu s Miroslavem Tomkem přeložil sbírku povídek Serhije Žadana Big Mac (Fra 2011). Od téhož autora přeložil básnickou sbírku Dějiny kultury začátku století (Petr Štengl 2013). Působí jako zástupce šéfredaktora literárního časopisu Plav. Od jara 2014 žije Sevruk v severočeských Litoměřicích. Od začátku září až do konce listopadu je jedním z účastníků programu rezidenčních pobytů pro literáty vypisovaného Mezinárodním visegrádským fondem, konkrétně v polském Krakově. Pracuje zde především na sbírce povídek a románu. 16. 9. si odskočí do Prahy, kde od 19.00 bude v Knihovně Václava Havla spolu s překladatelkou Teťánou Okopnou moderovat literární večer věnovaný podpoře obětí válečného konfliktu na východě Ukrajiny.