Mohl byste rekapitulovat jednotlivé díly vaší nejpopulárnější knižní řady?
Náš společný seriál volně navazujících „hodinových“ příběhů ještě není uzavřený, připravujeme poslední díl. Edice zahrnuje tituly Hodinu před svítáním, V hodině svítání, Hodinu pod drnem, Hodinu v nebi, Hodinu v pekle a Beztížná hodina – ta vyšla teprve loni v listopadu. Ačkoli jde o sérii, jednotlivé díly jsou uzavřené a myslím si, že čtenáři nemusí vadit, když nepřečte všechny.
Jak máte rozdělené role?
Břéťa píše poezii, která se různě propojuje s mou prózou. Jde to snadno, známe se už řadu let, víme, jak přemýšlíme. Pošle básničky a já je do svého textu vkládám tak, aby s ním korespondovaly. V posledním díle s námi úzce spolupracoval také výtvarník Jiří Neuwirth.
Jeden titul z této série se dočkal hned několika překladů, který to byl?
Fragmenty z Hodiny pod drnem byly přeloženy do němčiny u příležitosti drážďanských Dnů české a německé kultury. Do polštiny pak tuto knihu přeložil Jan Stachowski, kterého pokládám za nejvýznamnějšího působícího tamního bohemistu, spolu s Krzysztofem Lisowským, ten byl zodpovědný za básně. Překlad vyšel v nakladatelství Good Books jako Godzina próby, Poláci by nerozuměli asociaci „hodiny pod drnem“.
Jak na vás Stachowski narazil?
Naprostou náhodou, i když on se celkem věnuje slezským autorům – mimo jiné dělá titulky k filmům, které se promítají na pravidelném česko-polském těšínském festivalu. Bydlí v Katovicích, takže to k nám nemá daleko. Loni byl i na ostravském knižním veletrhu.
Co ho na vaší poetice zaujalo?
Přišlo mu, že náš sarkasmus a ironie narovnává stereotypní názor Poláků na Čechy, kteří nás pořád pokládají za Švejky, maximálně nějaké postavy z Hrabalových knih. Godzina próby vyšla před dvěma lety, na spadnutí je překlad jejího pokračování, Hodiny v nebi. Má vyjít v dubnu.
Vyjeli jste s překladem předchozího titulu do Polska?
Hodinu pod drnem jsme prezentovali v katovickém divadle Korez, kam jsme přijeli s ostravským Bílým divadlem. Šlo o velmi spontánní akci, Poláci byli nadšení a i nám se to hrozně líbilo. Následovalo uvedení v Českém centru ve Varšavě, které bylo sice chladnější, akademičtější, ale mezi návštěvníky byl i syrský bohemista a polonista Marwan Alsolaiman, který si pak přečetl celou knihu v polštině a oslovil arabského nakladatele v Káhiře Šarífa Bakra, zda by ji nevydal. Šaríf na to kývnul a Marwan knihu překládal do arabštiny, samozřejmě už z její původní české verze.
Představili jste osobně knihu i v Egyptě?
Ano, přesně před rokem. Velmi nám s tím pomohla Anna Janků, předsedkyně tamějšího krajanského spolku českých žen. Jedná se o naprosto akční novinářku z Moravy, jejíž osobní příběh jako by kopíroval ten ze známé knihy Bez dcerky neodejdu: když se rozváděla se svým muslimským manželem, kterého si vzala za studií, sebral jí dceru a ona ji znovu viděla až jako plnoletou. V Káhiře poté působila jako průvodkyně a tlumočnice, zemi si velice oblíbila a věděla tam snad o každé cihle. Když to v Egyptě poslední dobou vřelo, byla to ona, kdo připravoval příspěvky pro ČT24.
Kde přesně jste egyptský překlad uvedli?
Ve velkém káhirském knihkupectví na náměstí Tahrír, což bylo velmi napínavé, protože se přímo během prezentace za výlohou přehnala jakási revoluční skrumáž. Mimochodem, kniha byla už vydaná a připravená k distribuci, ale v Egyptě řádili Muslimští bratři, kteří se pokládali za samozvané cenzory a rozhodli, že v ní znevažujeme náboženství a je zde přemíra sexu. Naštěstí má vydavatelství knihy Al Arabi poměrně silnou pozici, distribuuje své tituly do veškerých arabských zemí, a rozhodlo se tedy, že dá naši Hodinu na trh navzdory úřadům.
Jak se vás dotkla během vašeho pobytu aktuální situace v Egyptě?
Depresivně na nás působilo spoustu věcí. Viděli jsme např. dlouhou zeď pomalovanou graffiti se jmény lidí, kteří se stali obětí Muslimských bratří. Tamní inteligence je ale moc nemusela, protože znovuzavedli cenzuru a ženy zase mohly chodit jenom zahalené. Proto brala v čele radši vojáka, byť Muslimští bratři vyhráli volby.
Jste také autorem nápaditých „toaletních“ knih Prcka – WelCome. Co v nich je?
Kromě kresleného i psaného humoru se zde objevují „bulvární“ články s tím rozdílem, že se tentokrát nemusíme soudit, stačí to jen spláchnout.
Jakou měla genezi realizace tohoto neobvyklého nápadu?
Nejdřív byl problém vůbec s tím zaregistrovat na Úřadu průmyslového vlastnictví logo s názvem „Prcka“. To přitom na Moravě znamená zadeček; o kauze vznikl dokonce dokument České televize od Miroslava Večery a Karla Bělohlavého v rámci cyklu Ta naše povaha česká. Pak bylo hodně těžké začít tisknout. V Ostravě mi řekli, že tak jemný papír na rotačky nedostanou. Český Těšín, byť tiskne na podobně jemný papír Bibli, to taky vzdal. Nakonec mi to podle mé představy zhotovilo pražské Naše vojsko. Sebral jsem náklad a vrátil se do Ostravy s tím, že to v Praze udělali. Ostraváci řekli – to není možné. A pustili se do toho, což mi samozřejmě přišlo vhod, protože se mi nechtělo jezdit kvůli korekturám do Čech. Původně to vycházelo jenom česky, poslední díly jsou ale i v angličtině a němčině. Lidi si na tom můžou cvičit jazyky. Důrazně upozorňuji, že to doporučuji nejdřív číst a pak až používat, obráceně to moc nefunguje.
Na čtvrtém ročníku ostravského knižního veletrhu, který skončil v neděli, jste prezentoval ještě další titul.
Lidový receptář na poopiční stavy aneb Příručka léčení kocoviny je moje komerčně nejúspěšnější kniha. Prostřednictvím médií jsem oslovil národ, ať mi posílá recepty na kalná rána. Sešlo se mi na dva a půl tisíce tipů a překvapilo mě, že jich daleko víc poslaly ženy. Nevím, jestli jsou větší alkoholičky, nebo mají zkušenosti za dva. Mnohé byly stejné, nakonec to vydalo na 250 receptů. To mi ale přišlo málo, tak jsem si ještě popovídal s odborníky na pivo, víno a destiláty o tom, jak je skladovat, konzumovat atd., a oslovil na stejné téma i na padesát celebrit.
Rozhovor připravil Jaroslav Balvín