V tomhle žijeme, to není moje divoká fantazie

Rozhovor Aleny Blažejovské se spisovatelem a scenáristou Michalem Vieweghem nad knihou Biomanželka (nakladatelství Druhé město), filmovou adaptací Románu pro muže (režie Tomáš Bařina) a úspěchy v zahraničí

Rozhovory

m.viewegh

Brzy uplyne dvacet let od vydání vaší první knížky, kterou se v roce 1990 staly Názory na vraždu. Bilancovat nad těmi dvaceti lety je možné z různých zorných úhlů. Vezměme napřed – před adaptacemi a překlady – původní texty. Rok 2010 vás zastihuje s čerstvě vydanou Biomanželkou. Sám ji charakterizujete jako „zdánlivě humoristický román“. Člověku vyvstávají otázky: je to román pro ženy, nebo pro muže? Je to román na obranu žen, nebo na obranu mužů? Je to text, jehož formulováním jste zkoušel pochopit svět mladých manželek a matek malých dětí, které samy sebe – jak je dnes velmi časté – nacházejí spíš v netradičních rolích? Anebo které své tradiční role pojímají netradičně, alternativně…? Je to pokus tomuto úkazu porozumět?

Ta knížka se dá interpretovat různě včetně zcela mylných výkladů. Před chvílí mi přišla esemeska od kamarádky, vysokoškolsky vzdělané mladé ženy, která mi děkovala za podporu ženského emancipačního hnutí, jako by nepostřehla jemnou ironii a mužské obranné mechanismy, které v tom jsou. Rád bych věřil, že ta knížka je psaná s přátelskou ironií. Rád bych věřil, že tam je i výrazná, postřehnutelná sebeironie. Ale zároveň je to beletrizovaná humoristická stížnost. Myslím si, že nepředpojatý čtenář uvidí, že Mojmír, hrdina té knížky, se snaží podporovat svou ženu v jejích nespočetných aktivitách. Jenom ale – když je jich pět a pak osm a pak dvanáct – má, podle mě zcela přirozený pocit, že už je toho moc. Mojmír rozhodně není žádný mužský šovinista. Já se ostatně s Mojmírem úplně neztotožňuji, dokonce na jednom místě otevřeně říkám, že Mojmír je větší ignorant, než jsem já, že na oltář humoru obětuji svoje skutečné názory. Já například nepohrdám homeopatiky a na řadu věcí mám úplně jiný názor než Mojmír. Ale řekněme, že to, co reprezentuje Mojmír, není tak úplně neobvyklý mužský názor nebo postoj. Řekl bych, že ta knížka volá po porozumění mezi muži a ženami. Mojmír přece přiznává Hedvice, že ví, že ženy byly celá staletí muži diskriminovány a že muži dluží ženám historickou omluvu. Ale říká: Já bych jenom nechtěl, aby se to teď zvrhlo v pravý opak, aby to teď zase začalo být obráceně. Píšu tam, v příslušné žertovné nadsázce, o pohlavním zneužití Mojmíra. A v tom je řekněme šedesát procent humoru, ale ze čtyřiceti procent si to opravdu myslím. Bylo přece mnoho článků o „singles“, o ženách, které si nechají udělat dítě a muže vlastně nepotřebují – to je extrémní příklad toho, o čem mluvím. Tady zase veškerý zájem a obdiv najednou vymizí a žena jde vlastní cestou, na kterou má samozřejmě právo, ale jak říká Mojmír: „Popelka zcela ignorující prince, to mi připadá fakt nespravedlivý.“

Můžete ve stručnosti definovat, kdo je „biomanželka“?

„Biomanželka“ je trošku matoucí název, protože ten román není jenom o bioklubech a biopotravinách a biosvačinkách. Biomanželka je žena, která nasedne do emancipačního rychlíku, jak říká Mojmír, a začíná zakládat mateřská centra, absolvuje kurz pro duly (dula je průvodkyně ženy těhotenstvím, porodem, šestinedělím – to říkám pro muže, předpokládám, že ženy to vědí), absolvuje kurzy masírování kojenců a vrhne se do projektu domácího vyučování, vlastnoručně vyrábí vyučovací pomůcky, odlévá stopy zvěře atd. A při tom všem zapomíná, že tam kdesi v ústraní existuje manžel.

Včera jsem četl rozhovor s panem doktorem Plzákem, který říkal, že jediné skutečné vyznání lásky zní: „Sněz to, dokud je to teplý,“ že všechno ostatní jsou kecy. Já vím, že pan doktor to trošku aforisticky vyhrotil, ale já bojuji za to, aby muži slyšeli větu: „Sněz to, dokud je to teplý.“ Aby slyšeli aspoň tohle vyznání lásky. Aby si žena uvědomila, že manžel třeba ještě nejedl, aby se ho zeptala, jestli si dal cestou domů něco k jídlu, nebo jestli má něco uvařit. To může znít středověce, ale pro mě je jídlo metafora zájmu. Já si nenárokuji teplý oběd – stejně jako Mojmír – ani teplou večeři a podobné prehistorické věci, ale rád bych, aby se mě žena zeptala, jestli jsem si cestou z Prahy do Sázavy něco dal, protože to je projev zájmu.

Poslední věty románu naznačují, že jeho napsání má být dokonce pomstou. Mojmír říká své „biomanželce“: „Neprominu,“ a umiňuje si napsat knihu. Zřejmě proto, že „biomanželky“ jsou tak zaměstnány svými altruistickými aktivitami, že svým partnerům nevěnují čas a nenaslouchají jim – a tak je nutno k nim potřebné sdělení dostat oklikou: prostřednictvím příběhu, který si přečtou. Není román Biomanželka SOS vyslaným od mužů nebo od vás i za ostatní muže?

Pomsta je silné slovo. On jí v té chvíli nepromíjí jen to, že už potřetí během pěti minut telefonuje a vůbec se mu nevěnuje. Ta knížka je – a na tom bych trval – přátelskou polemikou s některými trendy emancipačního hnutí a s odsunem muže na desátou kolej. Ale interpretace, že je to zahořklé a že spisovatel volá o pomoc, mně připadají přehnané.

Já jsem to psal v atmosféře rodinné pohody. Leccos jsme si na tohle téma vyříkali a zaplaťpánbůh, můžu to zaklepat, naše manželství žádné skutečné, vážné problémy neprovázejí. Na druhou stranu popravdě říkám, že před dvěma roky byly věci, které mě už dost štvaly, a z nich jsem pak vyráběl tento zdánlivě humoristický román.

Přestože nejsem „biomanželka“, s řadou v knize traktovaných témat mám zkušenost. A zpočátku jsem vás podezírala, že jste si vybral téma, které jste si dost neprostudoval. Ve třetí kapitole si Mojmír klade otázku, kdo z jeho manželky – kdysi plaché knihovnice – učinil „biomanželku“, kde to začalo. A obviňuje architekta jejich rodinného domu, který je charakterizován jako někdo, kdo se zabývá feng-šuej, numerologií, čínským horoskopem a čínskou medicínou, akupunkturou, je vegetarián, medituje (zde je zmíněn Osho), je příznivcem Buddhy a súter, homeopatie, znalcem patogenních zón a současně je aktivním stoupencem hnutí Hare Krišna. Říkala jsem si: takový mišmaš může vepsat do charakteristiky osoby jen někdo, kdo těmto věcem nerozumí a nerozlišuje je. Kdo nezná rozdíl mezi buddhismem a hinduismem a tedy i hnutím Hare Krišna atp. Postupem četby jsem se ale přiklonila k názoru, že vědomě popisujete, jaký chaos v tomto ohledu panuje a jak lidé – nejen ženy, ale i muži – propadají často naprostému zmatku ve snaze najít to, co by je povzneslo nad běžný konzumní život. Bylo to vědomé?

Já se rozhodně nehodlám vydávat za odborníka na buddhismus nebo hinduismus, ale pravda je – a tohle je autobiografický motiv – že jak Hedvika, tak moje skutečná žena Veronika velmi ochotně nasává jakékoliv zajímavé podněty. A ani Hedvika ani Veronika vlastně nerozlišují. Čili ten zmatek je odrazem jejich mysli. A co jsem taky zažil, je architekt nebo pán, který nám stavěl dům na Sázavě – v knížce je to samozřejmě zase v přátelské nadsázce včetně scény ve vegetariánské restauraci Góvinda v Praze. Tento můj kamarád je člověk, který se skutečně angažuje v hnutí Hare Krišna a zároveň nám leccos řekl o numerologii, zároveň se jeho žena zabývá čínskou medicínou atd. Život není černobílý, někdy je to tak, že lidé mají více zájmů. Ale připouštím, že některé položky z toho výčtu jsou ryzí fikce.

Biomanželka je příběh manželství, kde se původně respektovaný muž časem posouvá až na desáté místo v žebříčku manželčiných zájmů. Kromě toho, že se dozvíme, že to řeší občasnými útěky a nevěrou, tady ale žádný skutečný dynamický příběh není: text je enumerací a popisem manželčiných aktivit. V recenzi Alice Horáčkové se objevil názor, že textu chybí „buď víc vzteku, nebo víc lehkosti“. V rozhovoru pro Radiožurnál jste knihu označil za „sarkastický román – dárek pro manželku k 10. výročí svatby“. Ani mně se ale nezdá, že by byl v celkovém vyznění sarkastický. Je klíč v tom, že jste se pokusil „využít jednoho protivníka proti druhému“ – jako v nějakém bojovém umění – a postavil se k tématu v duchu citovaného výroku: „Neposuzující mysl / pozoruje a chápe“? Teď zase já využívám váš text a vracím se ke své první otázce: Jsou všechna ta prohlášení o pomstě a sarkasmu jen něčím, co má probudit odezvu běžného – pomstychtivého a vzteklého – čtenáře, přičemž autorovi knihy šlo ve skutečnosti o neposuzování, pozorování a chápání? Tentokrát tedy ne o dynamický příběh, ale o statické zrcadlo – v podstatě klidný, byť barvitý odraz?

Ten román není pamflet, není to pomsta. Recenzi slečny Horáčkové pominu, protože to bych v tomto rozhovoru dodal požadovaný vztek. To je velké nepochopení toho, co jsem napsal, a některé formulace mě urazily, jako „rozkecaný článek z časopisu pro muže“. O takovémto kritickém výkonu nebudu vůbec mluvit.

To, že je to statické, samozřejmě připouštím. Ale já to avizuji na samotném začátku knížky, to je součást autorského záměru. Mojmír prchá z domova a hned na prvních stránkách je uvedeno, že ví, že jeho útěk skončí tak jako vždycky, že se po třech dnech vrátí, a to se taky stane. Je to autorský záměr, obraz jeho bezmocnosti, bezvýchodnosti té situace, že nemůžeme žít ani s některými ženami, ani bez nich. On ví, že se vrátí, protože je naplněn sice hněvivou láskou, ale láskou. On ji miluje a nemůže bez ní žít. Takže ve jménu té lásky se smíří i s kurzy masírování kojenců a s domácím vyučováním a třeba i s občasným nezájmem. Ta knížka má podle mě velmi průhlednou, jasnou stavbu – jsou to ty jednotlivé aktivity, sarkasticky rozebírané, a pravidelně se tím prolíná příběh pseudoútěku z domova. Není tam nic, co bych považoval za problém.

Ptám se proto, že podle mě to ukazuje, že autor tentokrát využívá i ženské kvality mysli. O mužích se říká, že mají spíše „tunelové vnímání“, běží vpřed, a tedy i jako vypravěči třeba vedou vpřed dynamický příběh. Ženské vnímání je oproti tomu komplexnější, se snahou o empatii – a to tady nacházím.

Biomanželka je moje dvaadvacátá kniha. Jistě jsem psal knihy i úplně jinou vyprávěcí technikou a určitě jsem postupoval i tak, jak jste říkala. Věřím tomu, že téma si vynutí formu. Potřeboval jsem „zcizení“. Kdybych to vyprávěl jakoby já nebo kdyby to vyprávěl Mojmír, tak to bude znít ublíženě, ufňukaně. Potřeboval jsem to udělat naruby, proto je hlavní vypravěčkou románu dula, která si Mojmíra dobírá. Ale dula zároveň nekriticky obdivuje jistý americký bestseller. Pro mě je velkou záhadou, jak taková slátanina mohla být dlouhé měsíce bestsellerem na americkém knižním trhu. To je opravdu vágní lyrismus, kde jsou sice určitě věci pravdivé a vlastně potřebné, ale je to tak rozmlžené a hysterické – to je asi to správné slovo – že opravdu nechápu, jak na to soudný čtenář může přistoupit.

A teď se oklikou vracím k tomu, čím jsem začal: Rád bych věřil, že inteligentní čtenář pozná, že na něj pomrkávám mezi řádky a že je to nepřímá kritika knížky, že se tak vysmívám té knížce a jejím stoupencům. Tam opravdu stačí otevřít na kterékoliv stránce, a kdybychom něco ocitovali, tak to je cimrmanovština, nic jiného.

Ano, úvody některých kapitol, vyprávěných dulou, jsou napsány v pseudomystickém duchu, parodujícím literaturu, která omamuje čtenáře pokleslou magií a čarodějnictvím – či jejich předstíráním – místo aby přinášela skutečné duchovní hodnoty a tradiční, prověřené metody, jak rozvíjet svůj vnitřní potenciál. Přiznám se ale, že mi při čtení žádný soudržný obraz této duly nevyvstal, a to, co bych měla vnímat jako její náhled na věc, čtu prostě jako Vieweghův text. Vnímám Vieweghovu dikci, pohled…

To mě samozřejmě netěší, že jste měla takový dojem. Možná, že v tomto případě můj sarkasmus převážil nad empatií. Ale jinak si nestěžuji, protože jsem dostal titul „nejlepší ženská spisovatelka“ a dostal jsem mnoho komplimentů, jak se umím vcítit do ženských postav. Tady jsem to asi psal s jistou naštvaností. Člověk, který s někým polemizuje, se málokdy snaží vcítit do toho druhého. Ale ta dula nemá reálný předobraz. Moje žena žádnou dulu neměla, nicméně absolvovala kurz duly, ve Vrchlabí jsme absolvovali dva alternativní porody do vody, což byl krásný zážitek. Znova připomínám, že ten román není deníkový záznam mého života, je to ze sedmdesáti procent ryzí fikce.

Současně s Biomanželkou teď mají čtenáři důvod sáhnout zase po Románu pro muže, jehož filmová adaptace se právě dostala do kin. Chci se zeptat, jestli není škoda, že jste jako scenárista nepřenesl do filmu složitější strukturu knihy? Mě by to potěšilo. Chtěl jste způsob vyprávění zkrátka zjednodušit, nebo byl problém i v tom, že rovina pojednávající o spisovateli na šňůře autorských čtení, besed a autogramiád je paradoxně vulgárnější než hlavní příběh?

Je strašně těžké přenést to téma: spisovatel píšící Román pro muže jede na besedu a čte z Románu pro muže. Přenést na plátno tu metatextovost je těžké. Byl jsem to já, kdo řekl, ať tam ten spisovatel není, stejně jako jsem v Účastnících zájezdu prosil, aby Max nebyl spisovatel, ale zpěvák. Bylo by mně trošku nepříjemné se dívat na svoje alter-ego na plátně. Ale nejsou to jenom ty osobní důvody, opravdu si myslím, že to tomu příběhu prospělo, i když zcela respektuji váš názor. Ten motiv totiž vznikl jako výsledek úvah, že je to moje dvacátá kniha a že bych si mohl udělat sebeironickou bilanci. V těch kratičkých kapitolách vložených do Románu pro muže si dělám legraci ze svého spisovatelství a z toho, jak spisovatel jede na besedu na střední škole a kouká po mladých holkách. Mimochodem, já v tom nevidím nic vulgárního. Řekla jste slovo „vulgární“, ale mě tohle vždycky zarazí. Když se padesát let po Henry Millerovi a Joyceovi a Bukowském bavíme o mé domnělé vulgaritě, tak nevěřím vlastním uším.

Mluvím ze své zkušenosti rozhlasové redaktorky. Vím, že co je psáno, to se snese daleko snáz než to, co je vysloveno, natož pak co dostalo konkrétní podobu jako obraz…

Já jsem se teď rozhořčil, protože tohle je mýtus, který provází i ten film. Mirek Donutil ho trošku přiživuje, protože říká, že ta knížka byla hrozně vulgární a že jsme museli ve filmu ubírat…

Vulgarismus“ je odborné označení. Nemyslela jsem to pejorativně, ale jen jako charakteristiku…

Příčetný čtenář a divák si určitě dobře uvědomuje, že vulgární není autor. Autor pravdivě popisuje život, tak jak ho vidí, což uzná každý, kdo si poslechl odposlechy fotbalových rozhodčích, každý, kdo si někdy přečetl rozhovory s politiky o tom, jak se jiní politici baví v kuloárech i před ženami, kdo slyšel o kauze plzeňských práv a slyšel odposlechy té kauzy a tak dále. V tomhle žijeme, to není moje divoká fantazie, já jenom popisuji to, co se skutečně stalo, a dělám variace na to téma. Ten slovník, to není můj výmysl. A druhá věc: pro mě vulgární slovo nikdy nereprezentuje skutečnou vulgaritu. Vulgární je pro mě především jednání, chování, člověk může říkat sprostá slova a být přitom charakterní, to si uvědomme. Tady máme spoustu lidí, kteří mluví spisovně a nepoužijí jediné sprosté slovo, ale jsou to „pěkný svině“.

Ve filmu došlo i k dalším trivializacím – zvlášť výrazné je to u dialogu týkajícího se víry v boha. Ani v knize to na mě nepůsobí o mnoho lépe (nepomůže ani citace Tomáše Halíka), ale ve filmu se tento motiv objeví zcela bez přípravy i bez dalších konsekvencí. Toto téma se ve vašich knihách začíná objevovat. Je pravděpodobné, že je budete v souvislosti s vlastním lidským zráním dál ohledávat a zpracovávat do větší hloubky?

Jak říká můj oblíbený britský spisovatel Julian Barnes: „Já v boha nevěřím, ale schází mi.“ To je výrok, který se mi líbí. A zase – nechci z tohoto rozhovoru dělat polemiku, ale nemůžu souhlasit s tím, že to je trivializace. Já bych přiznával lidem právo se bavit v rámci jejich intelektuální kapacity – a tím myslím i sám sebe, protože já nejsem křesťanský teolog – bavit se o bohu a klást si třeba jednoduché otázky nebo otázky, které mohou působit triviálně. Právě proto mi byla hrozně sympatická knížka Tomáše Halíka Vzdáleným nablízku, která má podtitul Dialog víry a nevíry, protože pro mě to byla první zkušenost, že se k nám jakoby ateistům – nebo já jsem spíš ten „něcista“, jak říká Tomáš Halík, že věřím v „něco“, ale nevím moc v co – tak že se k nám ten autor staví bez obvyklé blazeované shovívavosti a intelektuální nadřazenosti. Můžeme se řemeslně bavit o tom, jestli ve filmu ta debata mohla být delší – ve scénáři z té knižní debaty o bohu zbylo víc, tohle je výsledek zásahu režiséra – ale já jsem neměl pocit, že by to takhle nefungovalo. Bruno umírá, asi si klade nějaké otázky, ale my je neslyšíme, protože on v tom filmu moc nemluví, a jedna z nich prostě v jisté chvíli vyvře na povrch. Dokonce mám pocit, že v té konkrétní scéně to tam docela sedlo, že Aneta zrovna prožívá úplně jiný problém a říká mu: „No, to sis teda vybral chvíli na tuhle otázku, jestli věřím v boha, nebo ne.“ Lidem věřícím nebo lidem znalým křesťanství to může znít naivně, nepoučeně, ale z toho pro mě nevyplývá, že lidé nemají právo se takhle laicky o bohu bavit. Mně připadá důležitější, když si kladou otázky, které můžou vypadat triviálně, než když si nekladou žádné.

Měla jsem spíš na mysli to, že i v knize se toto téma objeví útržkovitě, izolovaně, tu a tam ťuknutí, které není uvedeno do souvislostí, tak abych lépe pochopila, jak je to myšleno a zda si hrdinové takové otázky v sobě nesli už dávno. Jsou to takové sporadické doteky.

Já jsem ten román psal dva roky po otcově úmrtí, které jsme prožívali „v přímém přenosu“. Otec zemřel pět měsíců od diagnózy. Možná, že i moje otázky vypadaly takhle nějak podobně, že najednou, zničehonic, nepřipraveně jsem si začal takové otázky klást. V novele Andělé všedního dne je to možná výraznější.

Jste velice úspěšným autorem, pokud jde o překlady vašich knih a jejich reflexi v zahraničí. Podněcujete tyto procesy aktivně, nebo je chystané turné v německojazyčných oblastech naopak důsledkem přesvědčivosti samotných textů?

Nevím, jestli mi bude uvěřeno, ale já pro to vůbec nic nedělám. Mám literární agentku Danu Blatnou, která jezdí na Frankfurtský knižní veletrh a podobně a většina překladů z poslední doby je její zásluhou. Zároveň ale doufám, že to, že mě zvou do Rakouska nebo Německa, je výsledek třeba toho, že zmíněná novela Andělé všedního dne získala v Rakousku titul Kniha jara. Je dobré, že se tam řídí textem, nikoli pověstí autora, čímž narážím na to, že mám tradičně lepší recenze v zahraničí, a to asi tak o třídu. I když i tady už se to začíná měnit, například Jiří Peňás napsal zcela odlišnou recenzi než slečna Horáčková, a dokonce s ní ve své recenzi přímo polemizuje.

Konečně se zeptám, jaké jsou vaše další tvůrčí záměry. Teď jste zřejmě ve fázi kontaktu se čtenáři a diváky, a tedy ve fázi cestování. Až budete zase sedět v pracovně u psacího stolu, jak bude vypadat váš spisovatelský žebříček priorit?

Řekla jste „spisovatelský žebříček“, čili nemusím říkat, že nadřazuji život nad psaní a že už se dnes opravdu snažím víc žít a méně psát. Ale i tak píšu myslím docela pilně. Teď si celý rok píšu deník, deník roku 2010, a v listopadu a prosinci budu psát scénář, původní scénář, což bude poprvé – nikoli tedy adaptaci knížky, ale originální věc. Máme s Janem Hřebejkem takový nápad na komedii o mezilidských vztazích. Když se ptáte na ty ambice: mám takový sen vidět lidi rozesmáté, jak jdou z mého filmu. To bych chtěl zažít. U Románu pro muže jsem zažil krásné reakce, opravdu, na premiérách v Ostravě, v Hradci, viděl jsem lidi smát se i plakat, bez jakékoliv nadsázky. Ale ten film je samozřejmě smutný. Oni tomu marketingově říkají „hořká komedie“, ale myslím si, že je to spíš veselá tragédie, že ten film je spíš smutný než veselý, i když jsou tam vtipná místa a spousta gagů. Ale chtěl bych napsat ryzí komedii, ničím nezatíženou, odpočinkovou záležitost. Na to se těším.

 

Rozhovor  připravila Alena Blažejovská. 

CzechLit