V rozhovoru pro MF DNES jste uvedla, že jste na základce vydávala školní časopis. Kam jste chodila a co v časopise bylo?
Nejprve jsem chodila na 1. základní školu Na Valech v Litoměřicích, později jsem ale přestoupila na školu s rozšířenou výukou jazyků Lingua Universal. Na ni mám jen ty nejlepší vzpomínky. Byli jsme skvělá parta. Od učitelů se mi dostalo základů, na kterých jsem stavěla ještě na vysoké. Dodnes se s některými kantory vídám. Školní časopis byl přirozeně nápad naší češtinářky. Pro nedostatek dobrovolníků jsem byla jmenována šéfredaktorkou, redaktorkou i editorkou. První rok jsem časopis připravovala sama. Později se ke mně přidala kamarádka a pak už přispívali i ostatní. A jaký byl obsah? Řekla bych, že adekvátní našemu věku. Fejetony o hlubinách žákovy duše, reportáže z výletů, perličky z hodin, medailonky oblíbených herců… Ohlasy byly veskrze pozitivní. Nikdo si nestěžoval. Snad jen, že vycházíme moc „občasně.“
Dále jste v rozhovoru řekla, že na gymnáziu jste si začala schovávat první texty do šuplíku. O čem jste tehdy psala?A jak vůbec na gympl vzpomínáte?
Vždycky jsem psala o tom, co jsem zažila. Fabuluju, až když už není zbytí. Mám raději věci prožité než fiktivní, i když smyšlence se člověk nevyhne. Inspiraci nacházím všude kolem sebe. Ráda chodím s otevřenýma očima. Baví mě pozorovat lidi. Poslouchat, o čem se svět kolem mě baví, nad čím žasne, čemu se směje. Na gymnázium vzpomínám s rozporuplnými pocity. Bylo to zvláštní období mého života.
Pak jste pokračovala ve studiu na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Kdo ze zdejších pedagogů vás nejvíce ovlivnil? Jak konkrétně vás tato škola podpořila v počínající dráze autorky, resp. překladatelky?
Nejvíce mě bezpochyby ovlivnila Ivona Březinová, na jejíž hodiny tvůrčího psaní jsem chodila celé tři roky. Stala se mojí mentorkou, přítelkyní, spřízněnou duší. Vděčím jí za to, že dnes píšu. Ivona stála u zrodu tvůrčí skupiny Hlava nehlava, jejíž jsem zakládající členkou, a pomohla nám vydat první společnou sbírku povídek pro děti Zuby nehty. Otevřela mi dveře do nakladatelství, pro které jsem napsala svůj první román a přeložila první knihu. Ale hlavně celé ty roky trpělivě korigovala naše texty. Nebýt Ivony, možná bych nikdy nenašla odvahu psát jinam než do šuplíku.
Co si při ohlédnutí zpět myslíte o kvalitě této školy a přínosu pro „výrobu“ budoucích spisovatelů? Máte odtud nějaké stejně úspěšné spolužáky-absolventy?
Na Literární akademii vzpomínám s láskou. Vím, že v Čechách se na soukromé školy pohlíží s despektem, ale já bych neměnila. Byly to krásné roky. Plodné, inspirativní. Potkala jsem spoustu zajímavých lidí. Otevřel se mi docela jiný svět. Úspěšných spolužáků mám spoustu. Někteří jsou laureáti významných literárních ocenění či vítězové prestižních soutěží, jiní mají „alespoň“ nominaci. Spousta z nás už pár let samostatně publikuje. Jmenovitě: Jana Šrámková, Jirka Holub, Zuzana Frantová, Ladislav Karpianus a mnoho dalších.
Co vás zavedlo do Irska, kde jste několik let žila?
Do Irska nás s přítelem Alešem zavál vítr náhody. V létě roku 2005 jsme přemýšleli, jak si přes prázdniny trochu přivydělat a zároveň něco zajímavého vidět. Napadlo nás Irsko. Tehdy byl tamní pracovní trh cizincům otevřený a sehnat práci se při troše štěstí dalo. Nakonec se nám léto protáhlo na pět let. Školu jsem dodělávala dálkově. V lednu roku 2011 jsme se přesunuli o ostrov blíž k Evropě, do Anglie, kde žijeme dosud. V Irsku jsme bydleli nejprve v Dublinu, později jsme se přestěhovali kousek dál na periferii, do malého přímořského městečka Balbriggan. Irsko pro mě odjakživa mělo a stále má silnou atmosféru. Věčně zelený ostrov mě pohltil svou otevřenou krajinou na pomezí tří živlů – země, moře a nebe, které se tam zdá nadosah. A také svým světlem. Barvami. Stále ještě je tam spousta míst, která jsou lidským egem nedotčena. Je to inspirativní země. Pro spisovatele jako vymalovaná.
Anotace vašeho prvního autorského románu Fimbul připomíná syžet filmu Antikrist od Larse von Triera. V čem se od něj liší?
Trierův originální rukopis mám opravdu ráda a zhlédnutí Antikrista pro mě bylo nepochybně inspirativní, ale ne víc než jiné zdroje, z nichž jsem při psaní vycházela. Napsat dnes něco nového je, troufám si říct, nemožné. Všechno už tady bylo. Můžeme se jen pokusit o jinou interpretaci, akcentovat jiné motivy. Pro mě to byl bezpochyby motiv zimy. Extrémní a frustrující, která ovlivňuje všechno a všechny. Základem příběhu je putování za láskou. Dva obyčejní lidé s obyčejnými starostmi se rozhodnou řešit své problémy neobyčejně – vydají se do chaty, ke které mají silnou emocionální vazbu. Chata zde funguje jako jakési útočiště, Valhalla, před zimou – avšak nejen zimou jakožto ročním obdobím, ale především „zimou“ ve vztahu, kterou pár pociťuje. Čím více se pak Eva a Petr vzdalují od města, tím více se propadají do moci přírody s celou její symbolikou. Na konci se už celý příběh pohybuje uvnitř jakési mytologické kontury, kdy v mlze, sněhu a vyčerpání mizí obrysy všeho a zůstávají jen ostré charaktery na pozadí nekonečné běloby.
Vaše nakladatelka Jana Semelková avizovala na křtu Fimbul, že má k dispozici už další váš rukopis, na co se čtenáři mohou těšit?
Jedná se o vzpomínky na náš pobyt v Irsku. Takové humorné ohlédnutí. Nejsem si ale stále jistá, zda je text skutečně nosný pro knihu. Viděla bych to spíš jako sloupky na pokračování do nějakého periodika. Je to žánrově dost mimo můj literární záběr. Uvidíme. Když nic jiného, budu mít jednou co předčítat dětem.
Rozhovor připravil Jaroslav Balvín
Foto Karel Pech (Deník)
O autorce
Kateřina Hejlová se narodila 29. 2. 1984 v Litoměřicích. Odmala miluje jazyky a literaturu, což se projevilo ve výběru vysoké školy – je absolventkou Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze. Píše od dětství a v současné době má na svém kontě i několik překladů. Z vydaných titulů připomeňme: ve sbornících povídek tvůrčí skupiny Hlava nehlava Zuby nehty (2007) – povídka Poslední metro, Tisíc jizev (2008) – povídka Trojná bohyně, Ruce vzhůru (2009) – povídka Vražda v lodní kajutě, Nahoře bez…, a dole taky (2010) – povídka Vraž ho tam a Noční můry nespí (2011) – povídky Za zrcadlem a Aqua Mala. Samostatné publikace vydala pod pseudonymem Katty Joyce – jde o knížky Angelina Jolie & Brad Pitt: Společný příběh (2009), Zabijte je všechny! (2010), Hugh Laurie: Nespokojený melancholik (2010). Překlady – Roger Zelazny: Tvorové světla a temnoty (společně s Michaelem Broncem, 2011), Allison Pearson: Myslím, že tě miluju (2011).