Ve španělsky mluvící oblasti nejvíce táhnou Pacovská, Sís a Procházková

Profesorka Svatava Urbanová o kreditu české literatury pro děti a mládež v zahraničí a katedře české literatury a literární vědy, kterou vede na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.

Rozhovory

s.urbanová

Vedle této katedry má na fakultě od roku 1996 významné postavení Ústav pro regionální studia, který je už delší dobu personálně i badatelsky s literárněvědní katedrou propojen: existují týmové i individuální projekty, které jsou si tematicky blízké svým kulturně historickým zaměřením. Vedu-li katedru a zároveň jsem ředitelkou vědeckovýzkumného ústavu, není to projev megalomanství, ale spíše praktičnosti, neboť se jedná o úzce spolupracující instituce, kde je obtížné vymezovat jednotlivosti a oddělovat např. mezinárodní kontakty, profilaci graduačních prací studentů apod. Myslím, že můj nástupce bude v „podobojím vedení“ pokračovat.

Ústav pro regionální studia fungoval prvních devět let velmi dobře, protože byl založen na základě výzkumného záměru MŠMT ČR, organizačně spadal přímo pod rektorát, dařilo se mu získávat finanční prostředky. Přibližně kolem roku 2005 jsme se dostali do určitého vakua, společenská poptávka po tom, co jsme byli schopni nabídnout, už nebyla tak naléhavá, marně jsme usilovali o grant z GA ČR nebo z Evropských strukturálních fondů. Katedra české literatury a literární vědy (a tehdy také dějin umění) tuto fázi Ústavu pomáhala překlenout, ale nemyslete si, že jsme uměle oživovali mrtvolu. Připomenu několik iniciativ, např. živě diskutovaná fóra sympozií, která se konala v roce 2011 na téma Město. Vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění a o rok později, jako pokračování, to bylo sympozium na téma Krajina. Nedávno jsme zaštiťovali velkou interdisciplinární mezinárodní konferenci v Rožnově pod Radhoštěm Valašsko. Historie a kultura. Hlavně etnografům se na ní dařilo demytizovat některá ustálená klišé. Pozoruhodné byly otázky vztahující se k identitě a k historické, lokální a kolektivní paměti. Přes padesát odborníků živě rokovalo po tři dny, chystá se obsáhlá kolektivní monografie, která je ve fázi redakce.

Z velkých týmových výstupů je snad nejvýznamnější unikátní Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy (2013),která čítá 2 560 hesel a na CD nosiči je připojeno 1 475 vyobrazení. Je v ní zastoupeno deset tematických okruhů, zahrnuje oblasti historie, literatury české, německé, polské, výtvarného umění, architektury, hudby, divadla, jazykovědy, folkloristiky, demografie, rozhlasu a televize. Podílel se na ní široký tým 66 lidí, z toho 30 je zcela nových, mladých a badatelsky perspektivních odborníků, které problematika regionu zkrátka zajímá. Možná se někomu zdá, že jde o úzce vymezené teritorium, ovšem historicky se jedná o naprosto specifický fenomén, který zajímá nejen historiky, historiky umění a literatury, folkloristy a sociology, ale také umělce. Připomenu Hlučínsko, Kravařsko, Opavsko, česko-polskou oblast (Těšínsko) apod. Zpracováváme pouze české Slezsko; v Katovicích jsme se sice před několika lety setkali s polskými badateli, protože se začalo uvažovat o velké encyklopedii celého Slezska, avšak vidím takový počin v nedohlednu.

Na Ostravské univerzitě se český jazyk a literatura vyučuje také na Pedagogické fakultě, tam se ale spíše soustřeďují na didaktiku, metodiku, pragmatiku a čtenářské výzkumy dětí. Spolupracují s okruhem ostravského střediska Obce spisovatelů kolem Lydie Romanské, my jsme napojeni na okruh kolem antikvariátu Fiducia, spolupracujeme s Ilonou Rozehnalovou, Petrem a Pavlem Hruškou, s časopisem Protimluv. Na PdF jsem v roce 1996 spoluzakládala Kabinet literatury pro děti a mládež, jazykové a literární komunikace, který vznikl na podporu činnosti brněnského samostatného pracoviště zaměřeného na dětskou literaturu. Zúročily se v něm dlouhodobé osobní kontakty se slovenskými specialisty, zvláště dobře si rozumím s prešovskou a nitranskou univerzitou. Mj. se Zuzanou Stanislavovou jsme společně připravily publikaci o současné slovenské literatuře pro děti a mládež, podílela jsem se na kapitole v Dějinách slovenské literatury pro děti a mládež po roce 1960, kde jsem zpracovala vztahy obou literatur (české a slovenské) od „zlatých šedesátých“ po současnost. Možná jsem tak trochu infikovala prof. Stanislavovou v zaujetí pro tvorbu Ivy Procházkové, takže právě ona přeložila její vynikající prózu Pět minut před večeří.

Dlouho jsem byla členkou redakční rady brněnského teoretického časopisu o dětské literatuře Ladění, který už bohužel nevychází. Teď existuje jenom Tvořivá dramatika, která je ovšem zaměřena spíše na dramatickou výchovu dětí. Ještě máme možnost publikovat v Bibianě, časopisecké platformě slovenské sekce IBBY (The International Board on Books for young People – Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu), která pracuje bez turbulencí, kontinuálně, erudovaně, zřejmě zásluhou prof. Sliackého. Náš Zlatý máj, jak víme, zanikl. V oblasti dětské literatury jsme moc dobří, zvláště v její výtvarné složce, česká sekce IBBY se také snaží více než v první polovině devadesátých let, ale zřejmě ani tyto iniciativy plně nestačí. Ještě dobře, že znovu podáváme návrhy knih na zapsání na Čestnou listinu IBBY, reflektuje se tvorba pro děti na internetových serverech, formou Zlaté stuhy, oceňuje se v Magnesii Liteře, ministerstvo kultury vydává cizojazyčné informační brožury o knize pro děti, která vyšla v daném roce nebo v průběhu desetiletí, že máme zastoupení na mezinárodních veletrzích v Bologni aj. Je co do zahraničí přivézt. Na univerzitách se předmět udržuje spíše vahou přednášející osobnosti, zřejmě se perspektivně bude rozvíjet spíše v odborné přípravě knihovníků a na pedagogických fakultách v rámci výchovy k čtenářství.

O Španělsku s láskou

Když už jsem u zakládání odborných pracovišť, tak připomenu hispanistiku, kterou jsem na FF OU v roce 1993 koncipovala v rámci zrodu katedry romanistky. Zřejmě trpím zakladatelským komplexem. Vystudovala jsem jako druhý obor španělštinu na Univerzitě Palackého v Olomouci a stála jsem o oživení zájmu o iberoamerickou kulturu a literaturu. Za odměnu jsem získala stipendium Ministerstva kultury Španělska a pobývala jsem v Madridu, pak následovalo pozvání do Sevilly na světový kongres IBBY, přirozeně vznikaly odborné vazby na specialisty na Univerzitě Cantabria v Santanderu a později na Univerzitě Autónoma v Barceloně, kde působí vynikající dr. Teresa Colomer. Španělsko mě přitahuje, protože si tam cení krásné knihy pro děti, zajímají se o Květu Pacovskou, kterou znají malí i dospělí, doslova milují její alba, ožívají při vyslovení jména Petr Sís (viz česko-španělský soubor Pohyby/ Movimentos). Opakovaně mají zájem o přednášku o Golemovi v původní české literatuře pro děti a mládež. Připomínám v ní Petišku, Pavláta, Neuwirthovou, Rottovou, Doskočilovou, Hudečkovou a Tomana, ale vítězí spíše Adolf Born, Petr Nikl a Petr Sís. Proč je oživován zájem o stvořitelský mýtus, je celkem vysvětlitelné, avšak zvláště Katalánce nejvíce zajímá ztvárnění golema jako obrazu podvědomí. Navíc bývá golemovská látka spojována s tvorbou argentinského básníka a prozaika Jorge Borgese, který se vzhlédl v Gustavu Meyerinkovi a jeho románu Golem.

V Barceloně výborně funguje Dokumentační centrum literatury pro děti a mládež, a protože jsem našla pochopení u paní Ivany Pecháčkové, doručila jsem tam knihy z nakladatelství Meander, vydané ve španělštině. Ještě připomenu, že Iva Procházková byla vyzvána k účasti na katalánském projektu pětice evropských autorů malých národních literatur Evropské unie. Napsali společně v pořadí daném losem příběh, který je u nás známý pod názvem Konec kouzelného talismanu a vypráví se v něm o putování sourozenecké dvojice pocházející z Finska do Katalánska, Irska, Česka, Walesu, Indie a zpět domů. Jedná se zde o poznání běžného i svátečního života lidí s odlišnou kulturní tradicí, o cestu k sebepoznávání a toleranci vůči jiným.

V Barceloně na Univerzitě Autónoma je zřízeno jediné školicí pracoviště v oboru literatury pro děti a mládež ve Španělsku a setkávají se zde budoucí specialisté ze španělsky mluvících zemí, zvláště z Venezuely a Argentiny. Myslím si, že desetidenní studijní pobyt v Barceloně mi dává více než desetiměsíční pobývání tady. Nikoho nemusím přesvědčovat, že kniha pro děti stojí za hlubší odborný zájem.

Vzpomínám si, že když Květa Pacovská slavila osmdesátiny, bylo v Česku ticho po pěšině, zatímco tam dostala nejvyšší katalánské ocenění v oblasti umění. Požívá ve Španělsku velké úcty a respektu, zdá se mi, že se tam o ní daleko více píše. Když jsem byla v roce 1994 na světovém kongresu v Seville, přijímali ji jako čerstvou nositelku Ceny H. CH. Andersena, její obrázky se vyskytovaly na všech propagačních materiálech. Jako jediná přítomná Češka jsem tam vystupovala privátně a nikoliv za IBBY, tehdy se totiž nezaplatil povinný členský poplatek. Také jsem toho o ní mnoho nevěděla. Květa Pacovska již tehdy učila v Berlíně a nové věci publikovala v německém nakladatelství. Myslím si, že obliba Pacovské v Katalánsku souvisí s tím, že Barcelona je kolébka moderního umění, děti jsou v ní vychovávány. Pacovská ve svých pracích zúročuje podněty, které dávají Hans Arp, Joan Miró, Paul Klee a jiní.

Necítím se být na periferii

Jaké máme studenty? Dobré i špatné, což bylo a je odjakživa. Naše specifikum zřejmě zůstává v tom, že na OU přicházejí do navazujícího studia studovat také zájemci z polské příhraniční oblasti, např. z Ratiboře. Nabízíme dva typy doktorského studia, Teorii a dějiny české literatury a Literární vědu – teorii a dějiny národních literatur. „Mezinárodně“ máme sestaveny též oborové rady (např. v nich pracují prof. Czaplińska z Opolí, doc. Zarek z Katovic, prof. Bílik z Trnavy, prof. Stanislavová z Prešova), práce ve druhém oboru mohou být psány v polštině i slovenštině. Jako dizertační práce tak vznikla monografie Danky Leškové, která v Prešově vyšla pod názvem Fikcia a história. K transformaci naratívov o Jánošíkovi (2013). Zahrnuje současné české, slovenské a polské dramatické, filmové a komiksové adaptace (např. Danglára a Taragela), je nonkonformní v pohledu na problematiku i teoreticky. Talentované studenty vtahujeme zavčas do vědeckovýzkumné práce. Orientujeme je nejednou interdisciplinárně, udržujeme kontakt s odborníky z různých univerzit v Evropě, a to na základě bilaterálních smluv nebo nezávisle na nich. Dlouhý čas u nás přednášel Jan Čulík z Univerzity v Glasgow, vážíme si kontaktů s prof. Zandovou z vídeňské univerzity, vítáme přednášející ze Slovinska, Bulharska a odjinud. Studenti sami vidí, co děláme, o co usilujeme, když spolupracujeme s tuzemskými institucemi jako s Ústavem pro českou literaturu AV ČR. Podíleli jsme se na vzniku např. Lexikonu české literatury, Slovníku české literatury po roce 1945, Dějin české literatury 19451989, Souřadnic volnosti.

Ostrava je zvláštní město. Pokud přijíždím ze zahraničí, trvá mi asi týden, než přestanu vnímat šeď, syrovost, architektonickou rozháranost, jakousi pochmurnost, ale když už někde žijete trvale, zvyknete si. Je to můj domov, přijala jsem město za své, i když pocházím z Beskyd a vyrůstala jsem v přímém kontaktu s přírodou. Osobně mi vadí jistá míra ztracenosti: např. cesta do Prahy trvá déle než let z Prahy do Barcelony, téměř všude máme daleko a musíme se k mnoha podnětům a zdrojům dobírat svízelněji. Necítím se ale na periferii, ani dnes nevím, zda polarita centra a periferie má nějaký význam, vnitřně takovou rozdílnost zásadně nevnímám. V Ostravě se jedná zostra, říkáme si tu věci více na rovinu, jsme méně nastaveni na takové ty zákulisní hrátky, takže lidé, kteří přišli na katedru odjinud, buď přijmou za své pracovní nasazení a způsob jednání, nebo brzy odejdou. Nic mezi tím.

 

Zaznamenal Jaroslav Balvín

CzechLit