„Věřím v občanskou angažovanost, v tu literární ne,“

říká Milan Děžinský, který vydává pátou básnickou sbírku Tajný život.

Rozhovory

m.děžinský

Debutoval jste po polovině devadesátých let, kdy už bylo dost nových jmen, a tak vás nechali v klidu zrát. Jak vzpomínáte na dobu svých literárních počátků?

Samozřejmě s nostalgií. Všechno bublalo a vonělo novotou, tolik svobody, nadšení a ovšem naivního amatérismu. Z mých začátků – to mluvím o letech 1993, 1994, kdy jsem začal psát – si toho ovšem moc nepamatuju. Mám velmi slabou epizodickou paměť, takže ze vzpomínek mi zbyly jen pocity. Pokud jde o to, jak mne nechávali uzrát, mé začátky kritika příliš nepřeceňovala, přestože jsem měl na recenzenty štěstí. Vycházelo tolik věcí, málokdo z nás se v tom, co vycházelo, opravdu orientoval. Ale máte pravdu. Nikdy se toho ode mne moc nečekalo. To je pro tvorbu příjemný pocit.

Třiadvacetiletému básníkovi tehdy držel dveře do hostovské stáje – průvodním listem na klopě druhé sbírky Kašel mé milenky – dvaadvacetiletý Bogdan Trojak, vyšlá hvězda.

Vstupovali jsme do literatury společně a byli si blízcí i jinak. A později, když Bogdan začal svou brněnskou etapu, hrálo důležitou roli etablující se nakladatelství Host, a především bítovské setkání v roce 1997, kde se najednou měla šanci poznat celá básnická komunita napříč generacemi. Doteď Bítovy (setkání českých básníků na hradě Bítov organizovaná jeho kastelánem, básníkem Jiřím Kuběnou, pozn. red.) považuji za zásadní hybatele druhé poloviny devadesátých let a pro začínající básníky za jedinečnou možnost.

Jednou jste mi vyprávěl o svém setkání s Divišem…

Ivan Diviš byl neuvěřitelně charismatický, avšak překvapivě velmi zábavný muž. Seděli jsme, my nespavci, v hotelu každé bítovské ráno asi dvě hodiny před snídaní ještě s Petrem Hrbáčem a Ivan mluvil a mluvil – holedbal se, jak dokázal rozesmát i Holana – a bylo to humorné, sprosté a velmi poutavé. Občas se k nám přidal i Robert Fajkus, který byl u něj oblíbený též co dodavatel farmak. Kéž bych si tak pamatoval, o čem všem jsme se to bavili. Jen si vzpomínám, že říkal: „Vy mladí vůbec nevíte, do čeho to jdete! Poezie je příšerný úděl!“

Ač žijete mimo centrum, jste básník kolegiální a družný, s rozvinutým smyslem pro básnickou obec. Je tahle pokora také bítovským dědictvím?

To zřejmě vyplývá z mé extrovertní povahy. A taky žiju mimo centra – potkat básníka je pro mě svátek.

Jste iniciátorem ročenky nejlepších básní, kterou od roku 2009 vydává Host. Jak to tehdy proběhlo? Bylo od počátku jasné, že se toho chopí Host? Jak hodnotíte dosavadní počiny?

Ano, můj nápad, který se líbil, byl přivést sem volně inspirovanou mutaci Best American Poetry, která je dítětem Davida Lehmana. Od počátku byla myšlena pro Host. Odpovědným redaktorem se stal Martin Stöhr, který odvádí největší kus práce a má tudíž poprávu největší vliv. Budu se chvilku opakovat: antologie se zrodila z pochyb, z nejistoty nad tím, jak si česká poezie stojí. Jako odpověď nactiutrhačům a omílatelům všech těch hloupých žurnalistických klišé. Nikoho nikdy nenapadlo, že bychom snad měli závodit. Šlo o to, abychom podali zprávu, abychom se navzájem četli, abychom o sobě věděli. Dnes už snad úlohu té řady nikdo nepopírá, a pokud se někdo nějak vymezuje a ohrazuje, je to vůči titulu ročenky, který je na tom celém to nejméně podstatné.

Kam chodíte na současnou americkou poezii? Právě do Best American Poetry?

Nejenom. Nejvíc ovšem pátrám na internetu, např. na www.poets.org, kde jsem třeba nedávno našel zesnulého Jacka Gilberta. Ukázky z jeho tvorby přinese brzy Host.

V jedné z prvních básní své nové sbírky Tajný život vyvoláváte jménem Ginsberga a Corsa. To je nečekané, nejste zrovna beatnik…

Myslím, že by současná americká poezie bez těchto dvou (a mnohých dalších) nebyla taková, jaká je. To samé lze říct o české poezii bez Zábranových překladů. Všechny zmíněné hluboce respektuju.

Jste fanouškem žánru prose on poetry, rád čtete eseje básníků o vlastním řemesle, u českých básníků taková vyznání postrádáte. Proč jste sám dosud nenapsal nebo nezveřejnil něco o tom, jak se dělá báseň Milana Děžinského?

Nevím, zdali by to v tomto okamžiku někoho zajímalo. Myslím, že je zatím málo spisovatelů, kteří by o tom dokázali psát poutavě a podnětně. Ještě jsme se to nenaučili. Psaní o tvůrčím procesu má zde zanedbatelnou tradici. Jsem si ale jistý, že i poptávka po takovémto typu textu – a teď vůbec nemluvím o své osobě – se dá vytvořit. Čtenáři nevědí, co chtějí, pokud se jim to nenabídne. Oni to samozřejmě nevědí ani redaktoři literárních časopisů.

Mě by ale zajímalo, jak děláte svoje básně. Tuším, že jste získal větší nadhled nad kompozicí celku, a to vám dovoluje vpouštět do textu tu něco přímého, tu divoký šlahoun náhodného motivu, nebo nedejbože (jak píšete) „obludnou všednost“. Vaše poetika se zdá odolná vůči radikálním proměnám, přesto jsou básně sbírku od sbírky zřetelnější a znělejší.

Není v tom žádná rafinovanost. Snažím se pracovat na svém výrazu. Učím se od lepších. Překládám, a to je vůbec nejlepší škola. Naslouchám a pozoruju – nechávám se inspirovat. Ale to, co chci říct, se moc nemění; proto snad ten pocit z jisté poetické stálosti, který máte. Nevím, jestli chci zcela odhalovat to, jak píšu. On ani není jediný způsob – mnoho z básní vzniká jako reflexe zážitku (zde je špatná paměť výhodou), jiné, a v Tajném životě je jich několik, jsou mým vztažením se k básním, které mě oslovily (báseň Doplněk je mou reakcí na Eliotovu Hysterii; všichni odhalí, jakou Halasovu báseň jsem měl na mysli při vzniku textu Když je dlouho šero atp.). Vznikají tam básně–pocty, které jsou důležité pro mě, ale myslím, že obstojí i samy o sobě a není nutné je číst podle návodu. Jiné jsou zhmotněné sny a neodbytné myšlenky, ale moc si nevymýšlím, nechávám básně přicházet, snažím se nepodvádět, nesedám si k prázdnému papíru, neřeším, když měsíce nenapíšu ani čárku, a píšu to, co jsem, a věřím, že dokážu oslovit, že sdílíme stejnou, univerzální skutečnost (i proto jsem si na čtení ve Fra jako kmotra sbírky vybral Karla Šebka, protože to je poslední romantický básník, který psal nádherné básně, aniž by příliš zkoumal jak – prostě psal tak, jak žil).

Jste velmi stálý, co se týče rozsahu básní. Přemýšlel jste o nějakém delším útvaru? (Kdysi jste toužil napsat román.)

Ano, delší prózu bych si rád jednou zkusil.

Jak probíhala redakční příprava Tajného života? Spíše než škrty oproti staršímu znění mě zaujaly odlišné veršové předěly… Inicioval úpravy editor?

Básně měním do imprimatur, proto ty různé verze pro časopisecká vydání (a též jeden z důvodů, proč nerad dávám básně z ruky). Velkou měrou se na úpravách Tajného života podílel editor Martin Stöhr, který mi pomohl nahlédnout básně z jiného úhlu. Většinu jeho připomínek jsem přijal a myslím, že jsou to změny k lepšímu.

Kolik básní necháváte stranou?

V období 2007 až 2011 jsem napsal kolem 400 básní, včetně variant. Tajný život je výběrem z tohoto počtu.

To je přece mimořádné množství, do sbírky se dostala jen každá desátá! Není to příliš nemilosrdné?

Rozhodně ne. Většina textů, které neprojdou sítem, jsou spíše náčrtky. Neuvažuju, že bych je někdy oprášil a vydal.

Jste členem zastupitelstva v Roudnici nad Labem. Jaké jsou vaše zkušenosti z lokální politiky?

To je takový můj praktický náhled na občanskou angažovanost, ve kterou – na rozdíl od té literární – věřím. V komunální politice se pohybuji zatím jen krátce, abych mohl mluvit o zkušenostech. Vidím však, že i když se na malém městě dá hodně změnit, naprostá většina schopných a charakterních lidí do politiky nepůjde, aby se neušpinili. Politika, jejíž mediální a reálný obraz už nemůže být horší, se zacyklila. Občané jsou stále apatičtější. Přitom jediná skutečná možnost je naopak velká občanská angažovanost, a to především skrze politické strany, které uhnívají tím, že moc v nich přebírají lidé všeho schopní a morálně pokřivení, kteří do politiky vstupují, aby uskutečnili svůj mocenský projekt, který je vytáhne někam na teplé místo, protože ti ostatní jim ten prostor přepustili. Víc politicky angažovaných lidí znamená větší vnitropolitickou konkurenci, snižování korupce, otevřenější veřejný prostor.

V české poezii jste postrádal „prostor pro konfrontaci, živý literární diskurs“. Mění se to nějak?

Bohužel nemám ten pocit. Nejlepší české básně neměly ambici to rozvířit, spíše zmapovat. Je ostudou českých mecenášů, že neexistuje důvěryhodná literární cena výhradně za poezii. Stávající ceny za literaturu mají až příliš často obskurní, nereprezentativní poroty – čest výjimkám – a jejich rozhodnutí dovedou vzbudit diskusi jen málokdy. V několika českých periodikách se ještě diskutuje, ale diskutéři jsou na vymření, rekrutují se ze stále stejné komunity a křičí na sebe z protějšího břehu. Básníci hovořící se studenty na univerzitách se dají spočítat na prstech jedné ruky, což je světové unikum. Území opanovali recyklovaní vědci. Básníci narození ve čtyřicátých a padesátých letech se zhusta stáhli do sebe a vyklidili pole, jako by nechtěli nic dodat už ani na internetu. Několik zajímavých počinů ovšem vzniklo – veřejný souboj Trávníček–Král nebo Janáčkem moderovaná Česká literatura: první bilance. V zajímavém rozsahu funguje Liberatura v rozhlase. Ovšem poezie, zdá se, ani diskusi nepotřebuje – v poslední době jsem četl tolik nových zajímavých básní, že se o ni nebojím. Nabírá dech.
Rozhovor připravil Jonáš Hájek

 

O autorovi

Básník Milan Děžinský se narodil 17. července 1974 v Kyjově. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem (obor bohemistika – anglistika), nyní pracuje jako učitel angličtiny na volné noze. Žije v Roudnici nad Labem.

CzechLit