Pavle, na rezidenční pobyt do Broumova jsi vyjel jako literát, ale většina lidí u nás si tě asi spojí spíše s hudební publicistikou a s rozhlasovou prací. Jsi spisovatel?
Nikdy mě nenapadlo, že bych byl „spisovatel”. Nepíšu fikci. A bral jsem jako velmi emancipované rozhodnutí, že to nebránilo rezidenčnímu pobytu. V Broumově jsem pracoval na dvou knihách, jedna se týká dějin československé kultury a popkultury a druhá současné situace v hudbě obecně, mezinárodně (tu vydá Nová beseda pod titulem Co je nového v hudbě). Bez literárního backgroundu (studoval jsem scenáristiku na FAMU a bohemistiku na FF UK) by to bylo úplně jiné psaní.

Co ti přinesl pobyt v Broumově? Vyjet psát mimo domov a zaběhaný režim může přinést citelný výpadek či odskok v psychice a vnitřním ustrojení. Jak ses s tím vypořádal – disciplínou?
Shodnu se s mnoha autory, že pobyty „někde pryč” jsou velké dobro. „I pozdravit bolí,” říká Jáchym Topol o době, kdy jste uvnitř delšího psaní, v tom mírném rauši. Měl jsem plán a dokonce deadline, navíc klášter je prostředí, které podporuje pocit řádu. V Broumově měli dost tvrdou židli, dokonce se prý někdo z mých předchůdců přimlouval za výměnu. Řekl jsem si, že to budu řešit, až mě začne bolet zadek. Druhý den jsem si chtěl koupit na náměstí podsedák, odložil jsem to, psaní mě vtáhlo, na celou věc jsem pak zapomněl. – Rád bych ještě dodal, že Broumov je skutečně úžasné prostředí, od bílého pokoje pro píšící přes velkou klášterní zahradu a samotný rozsáhlý klášter až k Broumovským stěnám nebo blízkému polskému Sokolowsku s uměleckým centrem. O kulturním centru Klášter Broumov budeme nejspíš slýchat víc a víc. Budu se tam vracet.

V žánru rozhovorů patříš mezi naše nejzkušenější novináře. Vedl jsi interview třeba s takovými hudebními velikány, jako je Peter Gabriel, John Cale nebo Laurie Anderson. V březnu vyšel tvůj knižní rozhovor s Janem Burianem Drtivé jistoty. Co bylo cílem této knihy, oč jste usilovali při jejím sepisování – jaké jsou výhody žánru rozhovoru pro takové záměry, ve srovnání s jinými literárními tvary, které by se třeba nabízely?
Psát rozhovor znamená mimo jiné: přijímat jazyk druhého, mít mimo kontrolu část obsahu, což je dobré pro zklidnění ega. Myslím, že Honzovo dílo je výborná spojnice od staré tradice poetických písní (v rodokmenu V+W, Semafor…) k velmi současnému pojetí nezávislého muzikanta, který se prostě odmítá nechat koupit, což je pro něj důležitější rys, než zda pracuje s digitální elektronikou nebo rozladěným pianinem. Chtěl jsem o tom vydat svědectví, dovědět se od něj, „jak to bylo”. On sám napsal o sobě a svých postojích stovky fejetonů a dalších textů, takže kniha míří víc k faktům, ty „názorové výlevy” jsem plánovitě krátil a škrtal. V knize ovšem v určité míře zůstaly, ani bych si nepřál, aby absentovaly úplně, a vidím, že některé recenze je vnímají. Jinak vidím, že to, co dělám, občas vzbuzuje v lidech zklamání, když je to skutečně především o hudbě, o dílu, a méně o historkách kolem ní. Přitom historky jsou báječná věc i pro mě, ale čistý ponor do díla by se neměl vytratit.

Usiluješ o spojení hudby a literatury? V případě dvojice hudby a film už se to děje – natočil jsi např. loni filmový dokument Hudba Zdeněk Liška. Je to vůbec možné a jak na to? Jak se vyhnout nivelizaci, kterou může míšení přinést?
Zvuk je neviditelný. Ale i ve formě neviditelného vlnění toho dost ovlivňuje. Dají se o tom vyprávět příběhy.

Co obnáší práce dramaturga hudebních doprovodných programů, o které se staráš na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmu Ji.Hlava?
Ji.hlavu asi leckdo zná: nejvíc tam jde o silná témata současné společnosti a pak o experimentální a abstraktní formy. Obojí mi vyhovuje mnohem víc než hudba jako entertainment a na tuhle profilaci navazujeme. Nejvíc hledáním, jakou formu může mít dnes živá akce, aby to nebyla jen setrvačnost. Proto děláme specifické performance v městských katakombách, Martin E. Kyšperský tu měl dvoudenní sérii „koncertů pro jednoho”, konala se skvěle připravená procházka za zvuky Jihlavy pro mlčící publikum (Eliška Cílková) nebo jitřní předání energie na hard core koncertu v devět ráno. Letos by měl mimo jiné mít návštěvník možnost přihlásit se do improvizovaného sboru, který na místě povede Oldřich Janota.

Pořádal jsi nebo pořádáš poslechové pořady. Můžeš jejich atmosféru, záměr a náplň přiblížit?
Vždycky si představuji zástupce mimozemské civilizace, jak zabloudí na místo, kde lidé společně sedí, mlčí, poslouchají hudbu. Ne živou, reprodukovanou. Asi by těžko dekódovali, proč se to celé děje. Přesto někteří lidi si chtějí jednou za čas vyhradit večer pro čisté naslouchání hudbě, tipům od někoho, o jehož vkusu a zaměření mají představu na základě psaní a vysílání. Je pro mě dost velké štěstí, že tuhle formu se mnou lidi chtějí sdílet. Třeba v broumovské čajovně Hvězda a tygr byl ten večer báječný.

Další plány v oboru literatura?
Jsem pomalý. Jinak – vždycky mi byl blízký žánr mystifikace a myslím, že třeba film Vynález Krásy, o tom, že Karel Gott je ve skutečnosti robot, se nám kdysi s Markem Najbrtem docela povedl. Mám v hlavě jakési volné navázání, ale už jiné. Mimochodem, vloni se ukázalo, že s filmem o mechanickém Karlovi se seznámila Ivana Gottová a zrušila na to konto (tedy nejen, ale se silným přihlédnutím) nějakou veskrze archivářskou spolupráci mezi mnou a Karlem Gottem. Vlastně ji chápu, nikdo není moc rád, když po letech zjistí, že žije s robotem.

Pavel Klusák (1969) píše o hudbě od roku 1989, nejvíce do přílohy Lidových novin Orientace (2009–2016), dlouhodobě publikoval v titulech Rock & pop, Respekt, Hisvoice, A2, HN a dalších. Je absolventem bohemistiky na FF UK a scenáristiky na FAMU. Jeho knižní rozhovor Drtivé jistoty Jana Buriana vyšel v březnu 2018. Je hudebním dramaturgem MFDF Ji.hlava. Natočil filmový dokument Hudba Zdeněk Liška (2017). Jeho pravidelné pořady vysílají stanice Českého rozhlasu Radio Wave a Vltava. Produkoval pár alb (mj. For Semafor), zkouší pořád něco nového. Má tři děti.