Autorčina prvotina s komorním, záměrně retrospektivním a poněkud kuriózním názvem Paměť mojí babičce zaujala po svém vydání značnou část české kulturní veřejnosti: Na jedné straně se v ní představila nesporně nadaná mladá prozaička, na straně druhé bylo téma, které si Hůlová vybrala, v tuzemském literárním kontextu nepochybně neobvyklé: Vyprávěla totiž o životě v “exotickém” Mongolsku a zejména o osudech několika generací mongolských žen, žijících ve vesnicích mezi pásy pouště nebo v městech. Zvolený námět byl sice v souladu se studijním zaměřením autorčiným, jeho ztvárnění však nevyznívalo ani jako exoticky zabarvený příběh ze vzdálených krajin, ani jako výpravné líčení poměrů v zemi s jinou společenskou kulturou a zejména mentalitou. Petra Hůlová se z valné části zaměřila (v duchu evropské literární tradice) na mongolskou “každodennost”, čili i na demografický fakt prolínání několikeré etnické populace a tudíž i na schopnost a způsobilost respektovat (nebo naopak nerespektovat) konkrétního “druhého” člověka, nikoli obecně našeho bližního. Těžištěm její knihy jsou zejména zmíněné ženské osudy, resp. citlivá povahokresba několika vyhraněných, rázovitých ženských postav, předávajících si a vzájemně konfrontujících svou již se uzavírající anebo teprve narůstající životní zkušenost. V tomto smyslu sice literární debut prozaiččin korespondoval se soudobými tendencemi feministické tvorby, neinklinoval však k proklamativním tezím ani ke kontradikci dvou pohlaví: vše, co se děje a z čeho sestává životní realita, tu v prvé řadě vytváří jakousi kulturní paměť, resp. dnešní společenské kánony, na jejichž základě se pak formují konkrétní modely i vzorce chování a jednání jednotlivých protagonistů stejně jako epizodických figurek. Tematické i filosofické východisko z tohoto stavu věcí a myšlení je pouze načrtnuto, důraz je položen na reliéfní analýzu psychologie postav, nikoli na syntetické poznání, které by jim umožňovaly vymanit se z fatalistické vize “ženského údělu”. Text knihy je prostoupen mnoha slovy a slovními obraty v mongolštině. Z “exotického” Mongolska se Petra Hůlová ve své druhé próze Přes matný sklo vrátila do prostředí, jež je českému čtenáři mnohem více známé, nicméně opět má na domácí vnímatele zapůsobit jako něco bizarního, pošetilého, resp. kuriózního: Do zčásti vyšinutého, zčásti tolik “přirozeného” niterného světa několika “obyčejných” lidí, žijících z poválečném Československu a pak v polistopadové České republice. Tentokrát se ale prozaička zaměřila na rozmanitě temperované postavy: jestliže její hrdinky z Mongolska usilovaly v rámci daných podmínek o činorodost a byly nemálo aktivní, v próze Přes matný sklo defilují samé nešťastné, do slepé uličky psychiky, do tohoto rozumového a citového “žaláře nejtemnějšího” zabředlé postavy či spíše postavičky, neschopné se vymanit ze své krátkozrakosti, resp. z inteligenční zaslepenosti. Přitom jde o samé nositele dobrých úmyslů, vesměs o typy lidí, kteří chtějí vykonávat dobro a být svým bližním oporou, nejsou však způsobilí smysluplnější mezilidské komunikace – a z tohoto důvodu rovněž jejich vztahy k osobám nejbližším jsou až tragicky poznamenány obapolným neporozuměním, zbavováním se odpovědnosti, pozvolnou, ne-li naprostou ztrátou vlastní tváře či identity. Byť se Hůlová zejména ve skicování jednoho člena nejmladší generace, tj. v příběhu mladšího muže trpícího nevyléčitelnou sociofobií, vyslovila k citovým problémům současnosti, základní osou jejího vyprávění jsou postoje generace rodičů a prarodičů: tedy jednak pokolení společensky stigmatizovaného únorem 1948, jednak pokolení traumatizovaného srpnem 1968 a dubnem 1969, v obou případech odsouzeného k statickému pojetí dějin a k pasivní životní filosofii. Druhá autorčina próza potvrdila, že se její narativita prozatím opírá především o epizody, o náčrty, zkratky, o plastickou povahokresbu, méně již o epičtější myšlení nebo přímo o půdorys společenského problému. V tomto směru Hůlová navázala na specifické psychologizující vypravěčství například Radoslava Nenadála a Ireny Douskové, líčících podobně šerosvitné a bezútěšné “tucty polotajných, skrývaných historií”.
(vn)
Medailon je aktuální k r. 2004.
