Přítomnost a perspektivy

Úvod

Z historického hlediska česká beletrie měla vždycky poměrně dobré zastoupení v anglofonních knihukupectvích po celém světě. „Nedobrý bohém“ Hašek a jeho Švejk, původní roboty (pardon, roboti!) bratří Čapkových a nesnesitelně lehcí Kundera, Havel, Hrabal, Škvorecký, Klíma a Lustig, abych jmenoval jenom několik (mohli byste jmenovat tolik známých italských, francouzských nebo německých autorů z poslední doby???), předávají slovo dnešním úspěšným autorům, kteří staví na pevných literárních základech a vydávají v cizině, jsou to např. Ajvaz, Ouředník, Topol, Hůlová, Hakl, Hostovský, Zmeškal, Balabán, Pilátová, Šindelka, Androniková, Brdečková, Kolský, Boučková, Nosková, Pekárková, Ráž, Toman, Bellová, Denemarková, Dousková, Neff, Hájíček, Kratochvil, Němec, Komárek, Soukupová a Viewegh, nemluvě o žánrech jako detektivní romány (které se teď vyvážejí do severských zemí), sci-fi a fantastika (populární ve střední Evropě), ženská literatura, drama, klasická literatura, comics a báječná česká (i slovenská) tradice ilustrovaných knížek pro děti a mládež.

Ale jak se mohou anglofonní nakladatelé a vydavatelé dovědět víc o českých autorech, kterým se tak daří na jiných světových trzích?

Přeložená beletrie byla dlouho popelkou anglofonního knižního trhu. Ještě nedávno se jí nakladatelé na sto honů vyhýbali. V poslední době však vidíme spoustu nových nezávislých nakladatelů, kteří začínají sloužit naší věci, a procenta přeložených děl se neúprosně zvedají tak, jak si čtenáři pomalu uvědomují, co všechno jim dosud chybělo. Nedávná iniciativa AmazonCrossingu dokazuje, že tento zájem dále roste…

Česká republika s nejhustší sítí knihoven na světě a kulturním čtenářstvem, které co do počtu patří mezi evropskou špičku, má tradičně živou literární scénu, před níž několik větších států může vypadat trochu zaostale. Zájemci o cestování do České republiky stále přibývají, jak jasně dokazuje statistika cestovního ruchu. Čechy jsou země knihomolů. Ale jak z toho mohou těžit anglofonní vydavatelé? Proč jim uniká to, co evropští vydavatelé vůbec a němečtí zvlášť už léta letoucí využívají? Například, román Europeana od Patrika Ouředníka už byl vydán v devíti (nyní 29) jazycích, než se dočkal vydání v angličtině, zatímco román Sedmikostelí od Miloše Urbana se ve Španělsku prodal už v 60 000 výtiscích. Kde jsou vlastně ta úzká místa a jak je můžeme odblokovat?

‚Las sieta iglesias‘, překlad Kepa-Lluís Uharte-Mendikoa

Česká literatura v anglickém překladu je stále přístupnější. Během posledních několika let vzrůstá počet překladů oceněných děl a s příchodem e-knih bude tento trend určitě pokračovat. V tomto článku stručně popíšeme zdroje, které jsou v dnešní době k dispozici zájemcům o vydávání české literatury všeho druhu v angličtině (ale i v jiných jazycích), a prodiskutujeme, jak by se tento přístup mohl v blízké budoucnosti zlepšovat.

Současná situace

V dnešní době mají zájemci o přeloženou českou literaturu k dispozici různé zdroje a existuje široká škála odborníků, kteří jsou ochotní hned řešit eventuální dotazy. Například jsou tu literární agentury, dále překladatelé, Ústav pro českou literaturu, CzechLit (dříve Portál české literatury), literární časopisy a poroty literárních cen.

Existuje několik velkých agentur, které se zabývají autorskými právy českých spisovatelů: Agenturu Pluh spravuje Edgar de Bruin, který v poslední době dostal holandskou cenu Letterenfonds Vertaalprijs. Máme tu Aura-Pont, agenturu Dany Blatné a literární a divadelní agenturu Dilia. V každé z nich najdete zkušené agenty pohybující se i na jiných trzích, kteří ovládají angličtinu a mají dobrou znalost potřeb vydavatelů i děl oceněných v různých soutěžích.

Ústav pro českou literaturu AV ČR už léta poskytuje podrobnou informaci o současné a klasické literatuře. Může posloužit i bibliografickými a knihovnickými službami studentům a badatelům české literatury a příbuzných oblastí, v neposlední řadě slouží jako informační centrum pro bohemisty a vydavatele v zahraničí. Pracovníci ovládají angličtinu a jsou vstřícní.

Několik česko-anglických literárních překladatelů můžeme označit za „aktivisty“, protože jsou ochotni poskytnout pomoc a radu o české literatuře, patří k nim např. Alex Zucker, Gerry Turner, Andrew Oakland, Václav Pinkava a Stacey Knecht. Podívejte se na jejich působení na Czechlist, kde jsou v každodenním kontaktu s agenturami, autory a dalšími překladateli.

Je několik českých literárních cen, a většina z nich má vlastní web, který nabízí podrobnosti o nejnovějších a nejpopulárnějších dílech. Jde o ceny Magnesia Litera, Jiřího Ortena, Josefa Škvoreckého, České knihy, Franze Kafky (nejenom pro Čechy), Karla Čapka, Jaroslava Seiferta, o Státní cenu za literaturu a překlad i o anketu Kniha roku Lidových novin. Vliv významu literárních cen na rozhodování vydavatelů je sice sporný, ale je fakt že oceněná díla často jdou na dračku v germanofonním světě i jinde. Takové weby jsou proto první místa, kde lze nacházet budoucí bestsellery.

Velmi zajímavá je i Cena Evropské unie za literaturu, kterou vyhráli Tomáš Zmeškal v roce 2011 s románem Milostný dopis klínovým písmem a Jan Němec v roce 2014 s románem Dějiny světla, kterou vydavatelé všeobecně berou velmi vážně.

Pozoruhodné je rovněž Cena Jiřího Theinera pro bohemisty, kteří propagují českou literaturu.

CzechLit (dříve Portál české literatury) je tzv. one-stop „shop“, neboli středisko pro veškeré literární potřeby. Je financován Ministerstvem kultury ČR, spravován Institutem umění – Divadelním ústavem a zaměřuje se v detailu na knihy všech žánrů ze střední Evropy, zejména na nově vydané knihy v češtině a překlady, jakož i na literární události a kritiku. Je tu bohaté ložisko staré české beletrie, z něhož anglofonní svět dosud netěžil. Mám na mysli české německé a židovské spisovatele, kteří se stýkali s Haškem i s Čapkem (výborně vylíčení jsou v knize Prague: Capital of the Twentieth Century od Dereka Sayera), jakož i dřívější dekadenty, symbolisty ad., kteří stále ještě čekají až je anglofonní svět objeví. Ale i to se do určité míry mění. Báječné dědictví beletrie, spolu s dětskou literaturou i sci-fi je rovněž předmětem zkoumání na CzechLitu, ale i v Památníku národního písemnictví, kde i zdejší odborníci vám budou k dispozici. Další literární organizace můžete najít tady.

Budoucí situace

Jak můžeme zlepšit situaci? Na jaké iniciativy se můžeme těšit v blízké budoucnosti?

Alex Zucker shrnul situaci mezi překladatelskými „aktivisty“: „Vidíme *spoustu* aktivismu tady [ve Spojených státech] i v Británii (trochu méně v Kanadě, anebo snad je to méně viditelné). Pokud vím, většinou jde o zviditelnění překladů, které už existují i o zvýšení veřejného povědomí o všem, co se týká překladů, spíš než o zvýšení počtu překladů. Existují však i lidé, kteří i toto pokládají za úctyhodný cíl. I když moje energie je zaměřena jinam, myslím, že více překladů by se sneslo.“

Takže veřejné povědomí je důležité, ale jak ho můžeme rozšířit v budoucnosti? Překladatelka Julia Sherwood, která je velmi aktivní na slovenské scéně, má dobrý přehled o středoevropské sféře a přiležitostech, které v tomto rámci existují:

“Dát dohromady komplexnější verzi seznamu Finnegan’s List – který by asi oslovil víc spisovatelů, literárních kritiků i akademiků?“

Tady odkazuje na iniciativu od spolku European Society of Authors, která vydává roční seznam málo překládaných nebo zapomenutých děl doporučených deseti významnými spisovateli. Takové seznamy se zasílají vydavatelům a kulturním ústavům po celém světě.

Julia přichází s dalšími nápady: “ V dlouhodobější perspektivě by asi stála za pokus nějaká spolupráce po vzoru Visegradu, prostřednictvím stejnojmenného fondu. Snad by se dalo budovat na základě konceptu společnosti Větrné mlýny […] (tj. současně vydávat knihy autorů všech čtyř zemí ve všech čtyřech jazycích) – a přeložit tyto knihy do angličtiny.“

„Také by neškodilo spolupracovat systematičtějším způsobem s takovými weby jako Visegrad Insight. Pravidelně revidují knihy v češtině a slovenštině, a také asi v polštině a maďarštině.“

Tady Julia naráží i na další weby, které se zabývají středoevropskou beletrií, jako např. Literalab a snad i na literární weby s otevřenějšími rozhledy, které zahrnují recenze českých děl, jako Asymptote, kde také provozují důležitou mezinárodní překladatelskou soutěž.

„A v neposlední řadě, ale snad jde jenom o vzdušné zámky: v poslední době sleduji s velkou závistí bulharskou beletrii, které se dostalo ohromné podpory od té doby, co našla bohatou a vlivnou zastánkyni ve Spojených státech. Spisovatelka Elisabeth Kostova totiž založila nadaci na propagaci bulharské beletrie. Začala tím, že dala grant nezávislému americkému vydavatelství Open Letter, který umožnil vydat několik překladů z bulharštiny. A před několika dnů jsem se setkala s americkým redaktorem, který strávil týden na bulharském pobřeží, kde Nadace Elizabeth Kostové organizovala seminář pro americké vydavatele a překladatele i pro bulharské spisovatele.“ Vzdušné zámky? Asi ne. I na pobřeží Bohémie máme prostor pro Literární centrum, které by nabídlo pohostinství mj. vydavatelům, překladatelům a bohemistům, jak uvidíme…

Julia Sherwood. Zdroj: juliaandpetersherwood.com

Co se týče agentur, mezi ně přichází relativní nováček, a sice Pražská literární agentura v čele s Marií Sileny. Pražská rodačka Maria strávila několik desetiletí jako redaktorka v Německu, které je často první zastávkou pro český román na cestě do světa, výborně ovladá angličtinu, jak dokázala na letoším frankfurtském knižním veletrhu. Ve své stáji už má několik oceněných autorů, např. Terezu Boučkovou, Věru Noskovou, Ivu Pekárkovou, Romana Ráže a Marka Tomana, takže o ní určitě uslyšíme víc. Také se zabývá propagací povídek v zahraničních časopisech, což je další cesta, která by stála za důkladnější průzkum.

Pokud jde o literární ceny, jen málo z dotyčných webů má v dnešní době anglickou verzi odůvodnění poroty. Doufejme, že se to v blízké budoucnosti změní. A máme dost takových českých cen? Julia myslí, že ne: Takovou cenu by mohli podle ní také zavést.

CzechLit dělá všechno, co může, aby reflektoval živou literární scénu v České republice. Je tomu skutečně tak? Stížnosti někdy poukazují na přílišnou kritičnost některých článků. Zároveň se argumentuje, že je těžké představit českou literární kritiku, aniž bychom byli trochu kritičtí a že ustavičná chvála by mohla být i trošičku nudná. Vyváženější postup je určitě nutný. Úloha portálu se musí průběžně stabilizovat. Uvidíme, až vyjde z beta formátu.

Slyšíme i námitky, že CzechLit ještě nemá sekci, která by se zaměřila na přeloženou českou literaturu v zahraničních vydáních. Na nápravě se už pracuje. Kritika směřuje i k zatím nepříliš pohotovým a přístupným informacím o grantech – i to lze poměrně snadno napravit. Má být vyčleněn prostor informacím o možnostech rezidenčních pobytů a plánům na České literární centrum (o němž víc dále). Také potřebujeme více zevrubnějších informací o výročních setkáních bohemistů organizovaných Ministerstvem kultury ČR. Biografické medailonky prý nejsou dost rychle aktualizované. To vše se dá rychle změnit…

Další metoda propagace přeložené beletrie v dnešní době spočívá v tzv. reading clubs, neboli čtenářských klubech. Už několik let nezávislý vydavatel And Other Stories propaguje zahraniční beletrii prostřednictvím virtuálních i reálných skupin, které se občas scházejí, aby diskutovaly o slibných dílech. Vydavatel Stefan Tobler tvrdí, že mu to pomáhá se orientovat v tom, co stojí za vydání. Když jsem ho oslovil na akci European Literature Night Translation Pitch uvítal myšlenku o české a/nebo slovenské skupině, zájem by zřejmě měli i další lidé. Mimochodem takové soutěže (spolupořádané Českým centrem v Londýně) jsou často zábavné i poučné, proto je musíme povzbuzovat.

Mezi další nápady vznesené překladateli s cílem zlepšit informovanost veřejnosti patří kampaně v duchu „Českých týdnů“ v knihkupectvích a knihovnách. Existuje rostoucí sbírka českých knih nedaleko nádraží St Pancras v Londýně, která by mohla fungovat i propagačně.

Kvalita překladů je důležitým faktorem. Alex Zucker zdůrazňuje potřebu mentoringových programů pro překladatele, které zřejmě budou hrát stále větší roli. „Další mentoring by byl potřeba. Dobrý mentoringový program mají v Británii. My s tím tady teprve začínáme [ve Spojených státech]. Myslím, že je to naprosto nezbytné.“ Někdy jsou financovány národními literárními nadacemi, ale individuální dohody také často postačují.

Překladatel a učitel David Livingstone přidal: „Myslím, že bychom měli vždy podporovat literární překlady, a to i v případě, že výsledky nejsou zveřejněny nebo čteny. Povzbuzuji své studenty, aby tak činili, i když nevznikne geniální dílo.“ Pokračuje: „Myslím si, že existuje spousta lidí, například já a moji kolegové, kteří by uvítali příležitost převést více české beletrie do angličtiny, kdybychom mohli dostat aspoň slušně zaplaceno.“

Adekvátní odměna pro překladatele je zřejmě zásadní problém, který je třeba řešit. Alex Zucker, který spolupředsedá Překladatelskému výboru PEN America, poukazuje na to: „Honorář za literární překlad, i když je o něco vyšší řekněme ve Francii nebo Velké Británii, než tady ve Státech, je pokud vím všeobecně nižší než honorář za obchodní nebo technické překlady a rozhodně ne dostatečný, aby si člověk, kromě pár vyvolených, vydělal na živobytí. Je to druhá oblast, kde je značný aktivismus.“

Prodej asi 5000 výtisků se stal měřítkem úspěšnosti překladů zahraničních románů na anglofonním trhu. Přesto tento údaj odráží smutnou realitu ve sféře vydávání překladů v angličtině. V roce 2002 Christopher MacLehose, dříve ředitel nakladatelství Harvill Press, poznamenal, že „i nejkrásnějších přeložených knih se většinou prodá jen 1500 až 6000 výtisků.“ Vydavatelé tak většinou na tyto knihy doplácejí přinejmenším v tom, že pokrytí vložených nákladů je dlouhodobá záležitost. Na pokrytí tohoto – byť dočasného – schodku hledají vydavatelé dotaci od třetích stran. Odkud pocházejí tyto peníze? Často jde o granty a finanční podpory, např. z Ministerstva kultury České republiky i z Českého literárního fondu, nezávislé organizace částečně financované Ministerstvem kultury ČR na vydání původních děl a překladů. Fond také poskytuje granty pro autory. Tady jsou knihy podporované Ministerstvem v posledních letech. Každý rok jeho odbor umění a knihoven vydá výzvu k předkládání návrhů na podporu překladů a zveřejnění české beletrie v zahraničí. Letošní úspěšné návrhy zahrnují šest anglických překladů. Všimněte si zvláštního postavení vydavatelství Jantar Publishing, které se specializuje na českou i středoevropskou beletrii. Pozoruhodné je rovněž nadace PEN/Heim Translation Fund, s podporou od společnosti Amazon.

Jedna majitelka literární agentury rovněž poukázala na možnosti získat podporu ze soukromé podnikatelské sféry, což je určitě cesta, která stojí na probádání. Jedním z příkladů firemní podpory tohoto druhu je dětská kniha The House Beyond the Mist (Dům za mlhou), která vyšla letos díky financování od společnosti Koh-i-Noor. Možná, že je to znamení budoucnosti. Také odkazovala na stránky Visegradského fondu, kde mimo jiné mají zajímavou sbírku paralelních česko>anglických překladů.

Další možnost, která asi stojí za zvážení je vydání přeloženého díla na vlastním nákladem. Náklad 2000 výtisků románu střední velikosti může stát přibližně 40 000-50 000 Kč. Je to investice, která se někdy vyplatí? Překladatel Gale A. Kirking se domnivá, že ano… nakonec. Přeložil a vydal totiž oceňovaný román od Jiřího Hájíčka Selský baroko – Rustic Baroque, a věří, že když překladatel a autor jsou odhodláni spolupracovat na propagaci knihy, pak ten vklad za to stojí:

„Zvláštní vztah s překladatelem a / nebo vydavatelem může být rozdílem mezi tím, že autor zůstane izolovaně ve svém rajonu a tím, že najde svou veřejnost na celém světě.

V našem případě jsem původně vzal překlad na spekulativní bázi. Nebyla žádná záloha ani záruka, že budu mít z projektu Selský baroko byť haléř zisku. Stále nemám žádnou takovou záruku, ale nakonec jsem se zavázal ten román vydat ve svém malém nakladatelství. Pokud bych neměl pocit, že autor je připraven dlouhodobě pomáhat s propagací knihy, určitě bych nepokračoval. Naštěstí se román Selský baroko dočkal dobré recepce a v roce 2013 byl Jiří Hájíček uveden v seznamu Finnegan’s List“ [viz výše].

Gale tvrdí, že česká literatura v angličtině má dvě přirozená odbytiště. Za prvé v Americe žijí miliony lidí českého původu. V státech Nebraska, Texas a Wisconsin jsou české obce už přinejmenším od 19. století. Tito lidé se často zajímají o všechno, co se týká staré vlasti, jak dosvědčuje jejich velmi živá online přítomnost ve fórech souvisejících s českými záležitostmi. Británie také zažila několik vln imigrace z Československa a potomci se musí počítat v desítkách tisíc.

Za druhé Česká republika už není vzdálená země, o níž jen málo víme. Miliony lidí v anglicky mluvícím světě mají nějaké spojení s Českem nějaké spojení, ať už přes manžela (manželku), dobrého přítele, souseda, svátek, práci nebo jen letmou zvědavost. Tyto vazby jsou stále silnější, jelikož s nenákladnou dopravou je častějčí i cestování a se časem česká reálie se stává součástí našeho společného evropského dědictví.

Očekává tedy Gale, že se mu finanční investice opravdu někdy vyplatí?

„Pokud máme na mysli pokrytí nákladů a zisk přiměřený vynaložené práci, tak určitě ne v blízkém, středním ani dlouhodobém horizontu. Ale ve velmi dlouhodobém horizontu, doufám, že ano. Měl bych ale poznamenat, že očekávání potenciálně velké finanční návratnosti se zařadilo až na třetí místo na mém seznamu důvodů pro překládání tohoto románu.“

‚Rustic Baroque‘, překlad Gale A. Kirking

Závěrem lze konstatovat, že se různé volné konce spojí v plánovaném novém Českém literárním centru, spolufinancovaném Ministerstvem kultury ČR a dalšími místními a celonárodními a soukromými organizacemi. Centrum bude sdružovat všechny činnosti týkající se propagace a prezentace české literatury a to jak doma, tak v zahraničí. Bude hlavním místem pro plánovanou celostátní síť „domů literatury“, bude mít literární kavárnu a knihkupectví, jak plánuje nově vzniklé Sdružení spisovatelů. Poskytne přístřeší pro literární organizace, veřejné semináře, přednášky a čtení. V neposlední řadě, nabídne i několik apartmánů pro spisovatele, vydavatele a překladatele ze zahraničí. Centrum bude také sloužit k provozování CzechLit, bude vypisovat granty, produkovat televizní a rozhlasové programy a koordinovat politiku v oblasti literatury.

V tomto článku jsme se sotva dotkli povrchu příležitostí, které se naskytují. Čtenáři se proto vyzývají, aby poslali své myšlenky, urážky i kytice na Czechlist nebo zehrovak@gmail.com.