Ačkoli se to může zdát málo uvěřitelné, přitahuje česká literatura v Japonsku pozornost akademických kruhů a je hojně zastoupena i na knižním trhu. Na obor bohemistika se na TUFS (Tokyo University of Foreign Studies) hlásí čím dál více studentů, přestože katedra jich může přijmout pouze 15 ročně, a na katedru současné literatury na Tokijské univerzitě se zapíše každý rok několik postgraduálních studentů, kteří se specializují na českou literaturu. Co se týče knižního trhu, japonský překlad titulu Patrika Ouředníka Europeana (přel. Keniči Abe a Taku Šinohara) získal v r. 2015 cenu za nejlepší překlad (The Japan Translation Award). I on se, stejně jako některé další tituly, dočkal dotisku. Není proto nic neobvyklého, když se na mě nakladatelští redaktoři obrátí s otázkou: „Nechcete zase něco přeložit?“ Chtějí něco zajímavého, něco dobrého, ale nejlépe něco českého. Musím ovšem připustit, že hlad po české literatuře je fenoménem posledních několika let, přestože mají překlady české literatury v Japonsku bezmála stoletou tradici.

Stručný vývoj japonské bohemistiky

Říká se, že Japonsko je rájem překladů. Od konce 19. století se Japonci, přes velkou jazykovou i kulturní vzdálenost, velice aktivně pustili do překladů evropské a americké literatury. „Držet krok s Evropou a Amerikou a předstihnout je“ se stalo heslem této doby. Už ve 20. letech minulého století začaly vycházet tituly od Karla Čapka jako R. U. R. (1924) a Ze života hmyzu (1925), a jen o několik let později byly přeloženy i Haškovy „Osudy dobrého vojáka Švejka (1930). Je pozoruhodné, že tehdy vycházely nejen překlady těchto klasických děl, ale například i Olbrachtova románu Anna Proletářka (1930, a mimochodem, první vydání v češtině vyšlo r. 1928!). Tehdejší recepce české literatury byla však značně problematická, protože všechna díla byla přeložena z jiného jazyka než z jazyka originálu, češtiny – většinou z angličtiny, němčiny nebo francouzštiny. V Japonsku tehdy nebyl žádný zkušený překladatel–bohemista. Je tedy celkem pochopitelné, že překladatelé neměli dostatečnou znalost českých reálií, v překladech z této doby nacházíme spoustu chyb a nedorozumění. Absence překladatelů-bohemistů byla tudíž první překážkou pro recepci české literatury před válkou a v období bezprostředně po válce.

Situace se změnila až koncem 60. let, kdy se vrátil do Tokia profesor Eiiči Čino (1932–2002), který v letech 1958 až 1967 studoval slovanskou filologii na FF UK, a stal se takřka jediným propagátorem české kultury u nás. Jako jazykovědec napsal nejen spoustu esejí o Pražské škole a české kultuře, ale jeho knížka Čapek z jedné kapsy [Poketto no naka no Čapek] (1975) vzbudila velký zájem Japonců o tohoto českého spisovatele. Díky němu mohli Japonci oceňovat poklady české kultury. Přeložil řadu děl: od teoretických textů Jana Mukařovského či Viléma Mathesia přes klasiky jako Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery nebo R. U. R (samozřejmě tentokrát přímo z češtiny) až po současnou literaturu (Vždyť létat je snadné od Ivana Vyskočila, Dvorní šašci Viktora Fischla aj.). Vzhledem k politické situaci 70. a 80. let nebylo možné v Japonsku založit obor bohemistiky, proto profesor Čino otevřel kurz češtiny mimo fakultu a skoro 30 let vyučoval češtinu v jazykové škole Asahi Culture Center, kam chodili nejen zájemci o českou kulturu, ale i budoucí bohemisté.

Také překladatel Kei Kurisu (1910–2009) věnoval svůj život překládání české literatury. Kurisu, původem esperantista, se naučil česky zřejmě právě přes esperanto. Překládal klasiky – Jaroslava Haška, Boženu Němcovou, Julia Fučíka, Jana Drdu, Jiřího Weila ad. Především díky úsilí profesora Čina a Keie Kurise si Japonci mohli přečíst klasická díla české literatury během studené války. Tato první generace překladatelů otevřela brány českého literárního světa Japoncům.

Skutečný zlom nastal v r. 1991, kdy byla založena bohemistika na Tokijské univerzitě mezinárodních studií (Tokyo University of Foreign Studies). Pod vedením prof. Čina se tato katedra stala ústřední institucí japonské bohemistiky, kterou absolvovalo od jejího založení už více než 300 studentů. V současné době k ní přibyla další instituce, která se zabývá českou literaturou – katedra současné literatury na Tokijské univerzitě, kde od r. 2016 vyučuji češtinu a vedu seminář o české literatuře. Na rozdíl od bohemistiky na TUFS se zde soustředíme výhradně na literaturu. Zdá se, že i díky těmto institucím zájem o českou literaturu pomalu, ale jistě roste.

Situace české literatury na japonském trhu

Nyní se podívejme na situaci překladové literatury v Japonsku. Současný stav knižního trhu jako celku není příznivý: nezájem o literaturu, především překladovou, je evidentní. I v Japonsku klesá počet prodaných titulů a nakladatelé si stěžují, že beletrie nemá na trhu šanci. Výjimku tvoří právě česká literatura. Jak je to možné, ptáte se?

1) Dva velikáni, kteří inspirovali a inspirují Japonce odjakživa, jsou Franz Kafka a Karel Čapek. Ovšemže Kafka nepsal česky, ale jeho jméno je s Prahou a Čechy pevně spjato. Magická Praha skrze Kafku Japonce přitahovala, ale tato Praha zůstavala dlouho iluzí, existující pouze na papíře, jelikož až do r. 1989 byly kontakty mezi oběma zeměmi omezené a vzájemná spolupráce byla minimální. Co se týče Čapka, můžeme říct, že u nás je dost možná nejsilnější čapkomanie na světě. Je to díky prof. Činovi, který o Čapkovi nejen psal, ale založil také v r. 1989 Japonskou společnost bratří Čapků. Od té doby vyšly dvoje sebrané spisy (Novely a romány: Boží muka, Trapné povídky, Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, Kniha apokryfů. Přel. Itaru Iidžima a Tacuo Išikawa, nakl. Seibunša, 1995–1997; Eseje: Obrázky z domova, Měl jsem psa a kočku, Anglické listy, Zahradníkův rok, Výlet do Španěl, Jak se co dělá. Přel. Itaru Iidžima, nakl. Kóbunša, 1996–1997). Klasické tituly jako je R. U. R. a Zahradníkův rok se čtou dodnes. Zajímavostí je, že zadáte-li Čapkovo jméno do vyhledávače Google, první zobrazený odkaz vede nikoliv na stránku tohoto spisovatele, ale na stránku známé tokijské čajovny, která převzala jeho jméno, „Čajovna Karel Čapek“.

2) Navzdory tomu, že česká literatura byla v Japonsku známá, překlady současné literatury dlouho chyběly. Překládána byla většinou meziválečná tvorba a je zřejmé, že volba některých titulů k překladu měla politické pozadí (Němá barikáda od J. Drdy, Reportáž psaná na oprátce od J. Fučíka, aj.). Kromě několika titulů (Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou od Arnošta Lustiga, Žert Milana Kundery aj.) chyběly překlady současné literatury – Bohumila Hrabala, Ladislava Fukse a dalších. To způsobilo nesmírný hlad u japonských čtenářů

Nové století s Hrabalem a dalšími

S počátkem nového století se japonští čtenáři dočkali výrazné vlny překladů z české literatury ve velkém rozsahu; r. 2007 konečně vyšel překlad B. Hrabala (Příliš hlučná samota. Přel. Tacuo Išikawa). Další překlad, Obsluhoval jsem anglického krále (Přel. Keniči Abe), byl zařazen do Spisů světové literatury (Kawade Šobó Šinša, 2007–2011, 30 svazků), které se staly novým kánonem světové literatury u nás; tituly této edice vybral dle svých měřítek sám Nacuki Ikezawa, vynikající spisovatel a literární recenzent. Mezi 30 svazky najdeme hned tři „české“ autory – Franze Kafku, Bohumila Hrabala a Milana Kunderu. Díky pozitivnímu přijetí začalo nakladatelství Šóraiša v Kjótu vydávat Spisy B. Hrabala (od r. 2012, zatím vyšly 3 tituly, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, další budou následovat). Kladné ohlasy měl Hrabal nejen u čtenářů, ale i u japonských spisovatelů. V r. 2014 jsme uspořádali v Tokiu sympozium o B. Hrabalovi, kde spisovatelé Seikó Itó a Masacugu Ono spolu s lektorkou Markétou Gebhartovou hovořili o Hrabalovi s velkým nadšením, což je důkazem další fáze recepce české literatury u nás.

Sympozium o B. Hrabalovi, 29. 3. 2014, na univerzitě Rikkyo, Tokio.

Co se Hrabala týče, pozitivnímu přijetí jeho děl zřejmě pomohly filmové adaptace; kladné přijetí Menzelova filmu Obsluhoval jsem anglického krále u kritiků i u diváků bylo impulsem při výběru výše zmíněných Spisů světové literatury. Překlad Ostře sledovaných vlaků vyšel prakticky současně s DVD.

V souvislosti s propagací stojí za zmínku příklad vydání překladů Jiráskových knih. Emeritní profesor Jasuo Urai (1947), který se dlouhodobě zabývá překládáním tohoto „českého Waltera Scotta“, vydal v roce 2011 v univerzitním nakladatelství Hokkaidó Daigaku Šuppankai Staré pověsti české. Za kvalitní převod a pečlivý komentář dostal tento titul cenu za nejlepší překlad, který uděluje Japonská společnost překladatelů knihám, které mají akademickou hodnotu. Přestože získal prestižní ocenění, překladatel měl potíže s vydáním následujícího titulu Temno, a proto zkusil najít příznivce na webové stránce Crowdfunding. Žádal o příspěvek milión japonských jenů na náklady za tisk atd. (zhruba dvě stě tisíc korun). Tento pokus skončil úspěšně, neboť ho podpořilo více lidí, než se očekávalo. Ti, kteří finančně podpořili tento projekt, dostali za odměnu jeden výtisk Temna. Tento nový typ předplacení se tak stává postupně novou, byť krajní, možností knižního marketingu.

Ajvaz, Brycz, Kratochvil… Kdo dál?

Ze současných autorů má největší odezvu v Japonsku Michal Ajvaz. Jeho fantastický svět s filozofujícím podtextem zaujal mnoho Japonců, román Druhé město (2013, přel. Keniči Abe) měl během dvou let už tři dotisky. Další překlad románu Zlatý věk (2014, přel. Keniči Abe) měl i přes složitou konstrukci několik pozitivních recenzí. Někteří Ajvaze považují za dědice pražské imaginativní literatury, což zní docela přesvědčivě. Při svém druhém pobytu v Tokiu autor své navazování na odkaz pražské literatury sám potvrdil, konkrétně na spisovatele Lea Perutze a Franze Kafku, během své přednášky, která se konala pod názvem Co je pražskost? v listopadu r. 2015 na univerzitě Rikkjó. Text přednášky otištěný v literárním časopise Bungei nebyl v češtině dosud publikován.

Přednáška Michala Ajvaze, 18. 11. 2015, na univerzitě Rikkyo, Tokio.

Během poslední dekády vychází česká literatura v nevídaném tempu: od surrealistických textů Valérie a týden divů a Sexuální nokturno Vítězslava Nezvala (2014, 2015, přel. Wakaki Akacuka) přes horor Ladislava Fukse Spalovač mrtvol (2012, přel. Keniči Abe) k současným autorům, jako je Co si vyprávějí andělé? Fantasy všedního dne Pavla Brycze (2012, přel. Keniči Abe), Patrika Ouředníka a jeho díla Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku (2014, přel. Keniči Abe a Taku Šinohara) a Jiřího Kratochvila Slib: Rekviem na padesátá léta (2017, přel. Keniči Abe).

Zapomenout nesmíme ani na pevně založené zázemí překladů z češtiny v rámci žánru dětské literatury. V této oblasti překládá velmi intenzivně paní Júko Kimura, od Krtků Zdeňka Millera až po zatím poslední titul Jak zvířata spí od Jiřího Dvořáka. Stojí za zmínku, že recepce české literatury není jednosměrná, protože paní Iku Dekune, japonská malířka žijící v Praze, ilustrovala mnoho českých dětských knížek, např. O duši a dívce: Pohádky z hor (2016, Mladá fronta) od Martina Vopěnky a další. Ilustrovala také výbor vydaný k dvoustému výročí narození K. J. Erbena Živá voda (2011, Albatros), jehož japonský překlad s původními ilustracemi vyšel letos.

Jak jsem načrtl, současná situace překladů české literatury v Japonsku je přes obecně nedobrou situaci na knižním trhu docela příznivá. S ohledem na hojnost a rozmanitost titulů české literatury je ale japonských překladatelů i dnes opravdu málo. Řešení této situace je nyní na nás. Určitě bude nějaký čas trvat, než se této role zhostí další generace překladatelů. Do té doby musí pilně pracovat ta stávající. Žádná módní vlna není věčná, musíme ji tedy využít a najít nové, dosud v Japonsku neobjevné české autory a ukázat místním čtenářům rozmanitost české literatury.