Literární věda, Ostatní

Čepův rádiový program o světové literatuře Kniha týdne zůstával dosud ve stínu jeho meditativních Úvah časových a nadčasových. Zcela neprávem, neboť se jedná – kvantitativně i kvalitativně – o naprosto zásadní součást Čepova exilového díla. Čepovy „knihy týdne“ totiž v mnohém přesahují stroze informativní charakter recenze. V době jejich vysílání přinášely vítané osvěžení do kulturní vyprahlosti komunistické reality a alespoň částečně zacelovaly bolestné jizvy po řezech ideologického skalpelu. Udržovaly posluchače v kontaktu se svobodnou tvorbou a seznamovaly je s předními jmény světové literatury, jako jsou Albert Camus, François Mauriac, Julien Gracq, Marguerite Durasová, Nathalie Sarrautová, Julien Green, Françoise Saganová, Marguerite Yourcenarová, a mnoho dalších. Pro dnešního čtenáře jsou pak Čepovy „mluvené recenze“ především odrazem jeho četby; přibližují nám nejenom jeho oblíbené autory a vývoj čtenářského vkusu, ale vypovídají také o jeho konfrontaci s novými uměleckými tendencemi v soudobé literatuře. Jsou tak pro nás nedocenitelným dokumentem literární historie umožňujícím poznání dosud neprobádané činnosti Jana Čepa v Radio Free Europe. Nejednou se však může stát, že se čtenář, podmaněn jiskrným slovem a poutavou analýzou recenzenta, nechá Čepovými referáty inspirovat i dnes.

Jan Čep (31. 12. 1902 Myslechovice u Litovle – 25. 1. 1974 Paříž), prozaik, esejista a překladatel z francouzštiny, angličtiny a španělštiny. Studoval v Praze na FF UK češtinu, francouzštinu a angličtinu. Studia nedokončil, odešel do Staré Říše k Josefu Florianovi, s nímž kratší čas spolupracoval na Dobrém díle. Po únoru 1948 opustil Československo a působil jako kulturní redaktor Rádia Svobodná Evropa. V r. 1954 se oženil s dcerou francouzského literárního kritika Charlese Du Bose. V r. 1962 mu za celoživotní dílo papež Jan XXIII. udělil papežský řád svatého Silvestra. Zemřel po třetím záchvatu mozkové mrtvice, pohřben je v hrobce svého tchána v Celle-St. Cloud v těsné blízkosti Paříže. Čepova prozaická tvorba není příliš rozsáhlá (především povídkové soubory Dvojí domov, 1926; Zeměžluč, 1931; Letnice, 1932; Děravý plášť, 1934; Modrá a zlatá, 1938; Tvář pod pavučinou, 1941; Polní tráva, 1946; román Hranice stínu, 1935). Čepovo dílo se vyznačuje stylovou prostotou a čistotou jazyka, neotřelým „jitřním“ pohledem na skutečnost, schopností zachytit existenciální zkušenost umírání, napětí mezi časem a věčností. V exilu Čep rezignoval na povídkovou tvorbu a věnoval se esejistice (O lidský svět, 1953; Samomluvy a rozhovory, 1959; Malé řeči sváteční, 1959; Poutník na zemi, 1965). Poslední, autobiografické dílo, Sestra úzkost, vyšlo posmrtně zásluhou Křesťanské akademie v Římě r. 1975.