Redakce CzechLitu
Redakce CzechLitu

5. 7. 2016

V červenci vám předkládáme výběr toho podstatného, co vyšlo v posledním půlroce. Ať už jste zahraniční nakladatel, překladatel, bohemista či budoucí čtenář, zde máte vše na jednom místě. Soustředíme se přitom stejnou měrou nejen na prózu a poezii, ale i na žánrovou literaturu, na knihy pro děti, detektivní příběhy. Přesně podle tohoto klíče je sestaven výběr z první poloviny roku 2016. Pěkné léto vám přeje redakce CzechLitu!

 

Obsah
Chaim Cigan: Puzzle
Zuzana Brabcová: Voliéry
Zuzana Lazarová: Železná košile
Petra Dvořáková: Sítě; příběhy (ne)sebevědomí
Michal Sýkora: Ještě není konec
Petra Stehlíková: Naslouchač
Jan Novák & Jaromír 99: Zátopek
Petr Stančík: Jezevec Chrujda našel velkou lásečku

 


215314_big

Chaim Cigan
Puzzle
(Torst, 504 stran)

Pod pseudonymem Chaim Cigan píše Karol Sidon, spisovatel a vrchní zemský rabín. Dnes už to víme. Když však pod tímto dvojznačným pseudonymem vydal první část tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc, Altschulovu metodu, bezmála celé Česko žilo dobrodružným pátráním po autorovi; knížka tehdy působila jako zjevení… Puzzle jsou třetím dílem tetralogie. V textu se mísí sci-fi prvky, dobrodružství, záhady, filosofie, ale i humor. Hrdinové se pokoušejí pochopit důsledky experimentu, který byl na počátku pohybu v čase, vzniku paralelních světů a nekonečné řady lidských kopií. Strůjci původního fenomenálního objevu se snaží i za cenu nejvyšší oběti napravit důsledky vědeckého pokušení, které je vedlo k tomu, že nezodpovědně uplatnili objevy své odpoutané inteligence. Sidonovy knížky vyšly v polštině či holandštině. Podle nás dlouhodobě sázka na jistotu.

Z recenzí

„Sidon zůstává mistrem dialogu a zachycení tenze mezi zvykem a erotikou.“

— Milan Ducháček, Respekt

Odkazy

Web: www.karolsidon.com
Nakladatelství: www.torst.cz

    Ukázka

      Zatím si Alexandra v jeho pracovně prohlížela obraz, který před ní schovával. Především ji udivilo, že na něm vidí samu sebe. Ty postavy, červená telefonní budka a modrý kůň v ní takovou úzkost nevzbuzovaly. Nemohla si vzpomenout, kdy manželovi naposledy připomněla, jestli si vzal Lidrunal. Okamžitě zavolala do muzea, její muž tam ale nebyl. Zastihla tam Filipa, často v práci přespával.

      Dozvěděla se, že Moše odpoledne běžel do Casablanky na schůzku s rabínem. Přehodila přes sebe kabátek a požádala Leona, aby dal pozor na děti. Ani nevěděla, jak urazila cestu z domova do ulice Na Příkopě. Proběhla dvoranami paláce Savarin, za nimiž svítil hebrejský nápis Casablanca, a již zdálky viděla v otevřené suce dvě neonovým nápisem osvětlené postavy sedící za stolem s lahví vína.

      V jedné poznala rabína, ale druhého muže neznala. S předstíraným klidem se k nim posadila, jako by se tu zastavila náhodou, a zeptala se: „Nebyl tady manžel?“

      Rabín přikývl, přistrčil jí svou sklenku a dolil do ní z láhve víno.

      „Musili jste se na ulici minout, odešel před pár minutami. My už také půjdeme.“

      Větrovec mezitím odložil marokánský kroj, ale ani bez svého make-upu na ni neudělal dobrý dojem. Zapíchla do něj nepřátelský pohled, dávajíc najevo, že by se měl odporoučet. Překvapilo ji, jak rychle pochopil, a odvanul jako hořící list papíru. Vypila obsah sklenky a zkoumavě se podívala na rabína. „Co vám chtěl můj muž?“

      „Potřeboval jsem s ním mluvit ohledně práce. Hledám náhradu za mašgiacha pro tuhle restauraci. Ten chlapík, co tu seděl, je bohužel nepoužitelný.“

      „Tomu bych nesvěřila ani klobouk, natož dozor v restauraci,“ řekla nakvašeně.

      „Stalo se něco?“ zeptal se Charlie.

      „Já nevím,“ řekla Alexandra. Zaváhala, může-li se rabínovi svěřit, a pak se zeptala:

      „Neměl Moše divné řeči?“

      „Ne,“ zamyslil se Charlie, odvraceje od ní pohled, „tedy až do toho telefonátu. Pak se ani nerozloučil a odešel.“

      „Telefonátu?“ byla v tu ránu na nohou, protože si vybavila telefonní budku na obraze. Telefonní budky nebývají v lese. Navíc byla červená a červené budky mají v Anglii.

      „Kdo mu volal?“ vyhrkla.

      „Nemám ponětí,“ řekl rabín, to však již byla na odchodu. „Stalo se něco?“ zavolal za ní, ale její rychle se vzdalující postavička se ztratila v tmavém podchodu.

      „Pane Bože,“ modlila se, „jen ať je doma, ať je doma, všechno ostatní je teď vedlejší.“ Hlasitě si spílala, že na něj nedohlížela, jak měla, a nechala ho bez jeho Lidrunalu napospas přeludům.

      Když ve spěchu odcházela z bytu, zapomněla si vzít klíče, a tak musila zvonit na domovní zvonek. „Je táta doma?“ vyhrkla do mluvítka, když se jí ozval Frederik.

      „Uz psisel,“ odpověděl jí syn.

      „Díky Bohu! A kde je strýček Leon?“

      „Zase plyc.“

      Přesto brala dva schody po temném schodišti naráz.


213437_big

Zuzana Brabcová
Voliéry
(Druhé město, 128 stran)

Voliéry jsou posmrtně vydaným textem nedávno zesnulé autorky jednoho z prvních českých románů, který otevřeně popisuje lesbické vztahy a který byl přeložen do mnoha jazyků. Voliéry jsou intimní deníkovou výpovědí o neuroticky přecitlivělém vnímání světa kolem nás. Jako v jejích předchozích dílech, i zde uhrančivě působí práce s jazykem, pulzujícím od strohého záznamu po výsostnou metaforičnost, od lyrických poloh až po vulgárnost, obnažujících motivy osamění a ztracenosti ve světě, který přestal dávat smysl. Záznamy každodennosti se tu posouvají k obecným, symbolickým, výpovědím. Nefilozofují, ale šokují obnažováním grotesknosti — jako by přítomnost generovala už jen černý humor, bizarnosti, nadutost a prázdnotu. Poutník provedl inspekci světa a nemá se kam uchýlit. Ráj srdce, vlastního nitra, už není… Brabcová je držitelkou ceny Magnesia Litera a historicky vůbec první Ceny Jiřího Ortena. Voliéry jsou černou perlou.

Z recenzí

„Kultivované svědectví o sociálním vyloučení osciluje mezi žánrem deníku, záznamy snů a fantaskní prózou.“

— Petr Bílek, Literární noviny

Odkazy

Práva v zahraničí:www.pluh.org
Nakladatelství: druhemesto.cz

    Ukázka

      20. prosince 2011

      Přichází kolem čtvrté páté odpoledne, rozsedí se kolem sedmé a v noci pak panuje. Je tomu tak po léta, nepamatuji se, že by to bylo někdy jinak. Den zasvěcený nevycházení je notový zápis melodie, kterou nikdy nikdo nezahrál. A je-li nutné přece vyjít, pak na lidech, které míjím, tkví pel, skleněná námraza, která znejišťuje jejich obrysy; mohu si představovat, že nejsou, a proto je milovat. Vše existující: jen ruší, kazí, jako kdyby někdo posprejoval Noční hlídku.

      Předevčírem zemřel Václav Havel. Ve spánku, v dopoledních hodinách. Nepanuje tedy jen v noci.

      21. prosince 2011

      „Pani, já to vobrečela! Měla sem ho moc ráda!“ řekla žena, od níž jsem si na Andělu kupovala Nový prostor.

      Bylo na nule, neměla rukavice. Celý den bylo na nule, celý den neměla rukavice, celý den se šourala po zastávce sem a tam.

      „Proč nemáte rukavice?“

      „Sou drahý,“ odpověděla.

      Chyběly jí taky zuby, nahoře i dole.

      Jsou ještě dražší.

      Šla jsem za roh na vánoční trh a koupila jí rukavice. Rozzářila se kulatou prázdnotou v tváři, zatímco mě zkroutil odpor k vlastním gestům, a sevřela jimi lačně krk Vánoc.

      22. prosince 2011

      Nejenom na lidech, i na věcech, ten pel, a mezi mnou a jimi strmí zrcadlová hradba, vetknutá pravoúhle v rám. Krám cinká, voní františkem.

      Stála bych za záclonou a hodiny a hodiny pozorovala, jak Míra s Bobšem driblují balonem, statický obraz v pohybu, ale nemám záclonu.

      Utřu prach a podívám se do slovníku: „Mikroskopické částečky hmoty minerálního nebo organického původu vznikající odrolováním a usazující se jako nečistota.“

      Něco se děje. Něco se chystá. Něco není v pořádku.


212797_big

Zuzana Lazarová
Železná košile
(Fra, 40 stran)

Fotografka a básnířka Zuzana Lazarová po vydání své prvotiny sklidila hodně pozornosti a byla hned nominovaná na prestižní Ortenovu cenu pro mladé tvůrce. Jistý příslib už jsme ale měli: v roce 2013 se poezie tehdy nepříliš známé Lazarové objevila ve sborníku Nejlepší české básně 2013. O čem Lazarová píše? V jejích básních rozhodně není moc optimismu, jak napovídá už název. Za železnou košili se v češtině vydává zvyk, Lazarová ale škálu rozšiřuje, násilí vidí i tam, kde ho méně básnivé oko nezahlédne. Porota Ortenovy na díle ocenila především „napětí mezi racionální konstrukcí a surrealistickým východiskem, které drží krajnosti na uzdě.“ Ukázka zde. (Vyšlo v prosinci 2015.)

Z recenzí

„Literární debut Železná košile nemilosrdně připomíná, jak moc nás banální fakta každodenního života svazují a v co nás formují.“

— Michaela Kašičková, iLiteratura

Odkazy

Nakladatelství: www.fra.cz


1198

Petra Dvořáková
Sítě; příběhy (ne)sebevědomí
(Host, 320 stran)

Držitelka Magnesia Litery v kategorii publicistika, dále oceněná Zlatou stuhou v kategorii beletrie pro mládež za knihu Julie mezi slovy, která se nyní bude překládat do slovinštiny. Petra Dvořáková (nar. 1977) je multižánrová profesionálka. Teď přichází s psychologickou prózou o sebevědomí, konkrétně se třemi příběhy o tom, jak nízké sebevědomí ovlivňuje náš život. Kristýna se svým malým synem konečně zakotví ve vztahu s charismatickým a movitým Jáchymem. Jediným problémem je, že Kristýna si moc nevěří. Začíná navštěvovat psychoterapii, která ji však velmi rychle přivádí k dramatickému poznání. Další z hrdinek Karolína čeká čtvrté dítě a definitivně si přiznává, že opakuje nenáviděné chyby své matky. Touha vymanit se z vlivu nábožensky fanatického manžela, který striktně odmítá antikoncepci, ji přiměje oslovit starého kněze Ambrože. Dokáže ale Karolína vystoupit z bludného kruhu? Nadinu touhu po dokonalosti neumenšuje ani fakt, že jako zdravotní sestra se denně setkává s opravdovým utrpením a smrtí. Postupně se stává cynickou obchodnicí s důvěrou a před čtenářem se na pozadí příběhu rozkrývá i zákulisí kontroverzního obchodu s ukládáním pupečníkové krve… Příběhy a témata, s nimiž se potýkají všude na světě.

Z recenzí

„…máme před sebou sympatickou knihu s mimouměleckým přesahem.“

— Kryštof Špidla, Host

Odkazy

Práva v zahraničí: www.dbagency.cz
Nakladatelství: nakladatelstvi.hostbrno.cz

    Ukázka

      Když ke mně na terapii Kristýna přišla poprvé, nemohl jsem se ubránit pocitu, že do mé pracovny zabloudilo jakési křehké stvoření, které se mě mermomocí snaží přesvědčit, že je učitelkou češtiny a dějepisu. Dlouhé černé vlasy měla sice stažené do uzlu, ale ten jí povoloval a splýval na útlá ramena.

      V rozhalence košile se leskl drobný krystalek na jemném řetízku a károvaná sukně odhalovala štíhlá lýtka. To vše jí dodávalo na rafinovanosti, i když ona si to zřejmě vůbec neuvědomovala.

      „Už jste někdy chodila na terapii?“ začal jsem, když mi došlo, že tahle žena rozhodně nebude z těch, kdo ze sebe bez pobídky vysypou cokoliv podstatného. „Já vím, ta kytka hyne, uklízečka ji zase přelila,“ pokusil jsem se přilákat její pohled od okna směrem ke mně.

      „Nikdy,“ zavrtěla hlavou a nervózně zatěkala očima po místnosti. Nenápadně jsem sledoval stopu jejího pohledu.

      Odpadkový koš byl zase přecpaný papíry. Hromádka neuklizených knih na polici. Obraz vlakového nádraží, který mi sem kdysi pověsila dnes už bývalá manželka. Potom se naše pohledy konečně na okamžik střetly. Nejistě zamrkala a na tváři se jí rychle začal rozlévat ruměnec.

      „Tedy dobrá. Přišla jste ke mně na terapii. Máme tu spolu nějaký čas, který patří vám. A můžeme ho strávit, jak budete chtít,“ vysvětloval jsem jí. „Můžeme mlčet nebo si povídat, společně přemýšlet…“ Po těchto větách většinou u klientů zaregistruji sotva znatelné, ale pro mě důležité uvolnění. V totéž jsem doufal i u Kristýny, ale nic takového nepřišlo.

      „Můžete si sama určit, co budeme dělat. Můžete si sama říct, co od terapie očekáváte. A potom se rozhodneme — vy i já —, jestli to spolu zkusíme. Oba si musíme být jisti, že je mezi námi porozumění. Vy i já můžeme odmítnout. Neberte si to osobně. Terapie spočívá ve vytvoření silného terapeutického vztahu. Buď to jde, nebo ne.“ Ani náznak uvolnění.

      „Věděla jste, že až polovina lidí, kteří chodí do terapie, mají špatně zvoleného terapeuta?“

      Nejistě zavrtěla hlavou a nenápadně se vmáčkla hlouběji do křesla. Tušil jsem, jakou asi představu o nás terapeutech chová. Jako většina lidí pravdě podobně i ona považuje terapeuta za jakousi nadpozemskou bytost, jejíž život se vymyká všem problémům běžných smrtelníků. A pokud se náhodou nějaký objeví, vždy máme po ruce moudrou poučku či návod, jak ho rychle a bezpečně zažehnat. A nadto — zcela jistě disponujeme zvláštní schopností k nahlížení do nitra ostatních jedinců, kde potom sofistikovaně opravujeme, co dotyčný vesměs vlastní vinou pokazil. Kristýna alespoň podle mě už na první pohled patřila k lidem, kteří budou vždy hledat chyby a selhání především sami u sebe. Takové klienty jsem měl popravdě řečeno raději. Nikoliv proto, že bych si tolik cenil jejich schopnosti uznat svou chybu. Tu si obvykle stejně víc přivlastňovali, než by jim skutečně náležela. Ale většinou vykazovali vyšší schopnost sebereflexe, a práce s nimi pak bývala snazší.


213269_big

Michal Sýkora
Ještě není konec
(Host, 288 stran)

Český detektivní román se svéráznou komisařkou Výrovou v hlavní roli a zároveň literární předloha televizní série Detektivové od Nejsvětější Trojice. Sýkora přitom za sebou už má dvě knížky se stejnými stejnými detektivy, čtenáři velmi oblíbené, kritikou uznávané. O Modrých stínech Pavel Mandys v Hospodářských novinách napsal: „Uvěřitelná a netriviální zápletka, solidní, byť místy přehnaně detailní charakteristika postav a umění udržet čtenáře v napětí.“ Totéž nabízí Ještě není konec. Je horké srpnové odpoledne roku 1987. Končí prázdniny a dvanáctiletá Hana se v prvorepublikové vile u řeky na periferii města nechtěně stane svědkem mimořádně brutální vraždy. Příslušníci Veřejné bezpečnosti pachatele nápadně rychle zadrží a její tvrzení, že vrahem byl ve skutečnosti podivný zelený přízrak, ze všeho nejvíc připomínající vodníka z Erbenovy Kytice, nikdo nebere vážně. Policejní komisařka Marie Výrová se tentokrát bude zabývat čtvrt století starou vraždou. Po setkání s Hanou Kolihovou, která se z hrůzného zážitku nikdy nevzpamatovala, zpočátku jen ze zvědavosti prostuduje spis dávno uzavřeného případu. Záhy ale nabyde jistoty, že se tehdejší vyšetřovatelé dopustili řady chyb a že k šokujícímu zločinu mohlo mít motiv a příležitost mnohem víc obyvatel onoho zdánlivě ospalého domu.

Z recenzí

„Příběh, který skrz pátrání po vrahovi míří hloub, až někam k lidské podstatě, oživuje autor plnokrevným psaním, včetně dobré práce s hovorovým jazykem. Tvorba Michala Sýkory je jako Dylanova alba Time Out of Mind a Tell Tale Signs, která má nejradši jeho majorka Výrová – na povrchu zklidnělá, uvnitř rozháraná a temná.“

— Štěpán Kučera, Právo

Odkazy

Nakladatelství: nakladatelstvi.hostbrno.cz

    Ukázka

      „Pan Koliha je tu kvůli jednomu starému případu,“ informoval Marii Šupina. „Zkuste se zeptat tady paní komisařky, ona je olomoucká rodačka. Já v té době byl ještě v Ostravě.“

      „Slyšela jste někdy o té slavné vraždě v rodině Třebovických?“ obrátil se spisovatel na Velkou Sovu. Ta musela dle pravdy přiznat, že nikoliv.

      „Už je to dávno,“ dodal Koliha omluvně.

      „O co šlo?“ zeptala se Marie ze zdvořilosti.

      „Vražda půlročního dítěte. Tenkrát se o tom dost psalo.“

      „Tady v Olomouci?“ podivila se Marie. Spisovatel přece jen dokázal vzbudit její zvědavost. „O ničem jsem neslyšela. Kdy se to stalo?“

      „V roce 1987. V srpnu.“

      „Aha…“ odvětila Velká Sova. „To jsem ještě u policie nepracovala.“

      „Mě to zajímá proto, že má žena u toho byla, tehdy samozřejmě ještě jako dítě.“

      „U vraždy?“

      „Byla tehdy u Třebovických na prázdninách. Kamarádila se s jejich vnučkou a v ten den zrovna pobývala u Třebovických v domě. Dodnes se z toho úplně nevzpamatovala.“

      „Co se stalo?“

      „Matka tam uřízla vlastnímu dítěti hlavu na cirkulárce,“ řekl Koliha věcně, jako by šlo o běžnou záležitost.

      Marie naprázdno polkla. „O tom jsem neslyšela…“

      „Pan Koliha za mnou přišel s prosbou, jestli by nemohl nahlédnout do tehdejšího vyšetřovacího spisu.“

      „Chtěl bych srovnat vzpomínky své ženy s nějakým objektivním pohledem na to, k čemu tenkrát došlo,“ dodal Koliha na vysvětlenou.

      „Znám tady pana komisaře, a když jsem se dozvěděl, že teď slouží v Olomouci, přijel jsem ho požádat o pomoc.“

      Marie na svém novém šéfovi viděla, že je v rozpacích. Slyšela už od něj, že se jeden z jeho starších, ale efektních případů odhalení nezvykle systematického vraha důchodců stal předlohou pro detektivku, ale knihu nečetla, a vlastně ani nevěděla, kdo ji napsal. A teď za ním spisovatel přijel do Olomouce na nové působiště, aby znovu zúročil svou známost. „Byla vaše žena nějak předmětem vyšetřování?“ zeptala se.

      „Bože chraň. Vím jen, že vypovídala jako svědek. Ale jestli se ptáte, jestli byla nějak podezřelá, tak to ne. Vždyť jí bylo dvanáct.“

      „Co myslíš, Marie?“ shlédl k Marii ze své dvoumetrové výšky plukovník Šupina.

      „Brání něco tomu panu Kolihovi spis ukázat?“ odpověděla Marie otázkou.

      „Podle mě ne.“

      „Tak já zavolám do archivu. Ale bude to určitě nějakou chvíli trvat.“

      Bohdan Koliha se na Velkou Sovu spokojeně usmál. Jestli z ní někdy udělá postavu, tak tento úsměv Marii ujistil, že bude kladná hrdinka. „To nevadí.“

      „Proč to vlastně chcete vidět?“ zeptala se ho Marie.

      „Jak jsem říkal, hlavně kvůli ženě. Dodnes ji to traumatizuje, hlavně protože si myslí, že to ta matka neudělala.“


Stehlikova--Naslouchac--Obalka--HQ

Petra Stehlíková
Naslouchač
(Host, 380 stran)

Petra Stehlíková (nar. 1976) své knihy nejprve vydávala vlastním nákladem, teď je v jednom z největších nakladatelských domů v zemi. Její knížky měly od začátku úspěch u čtenářů žánrů fantasy a young adult. Po Velké válce je svět rozdělen na dvě části, jedna je obyvatelná a druhá je zamořená jedovatými plyny. Obyvatelnou polovinu chrání štít, který čerpá energii ze zvláštního nerostu zvaného sklenit, jehož těžba způsobuje mnoho nemocí a znetvoření. Třináctiletá Ilan se jako jedno z mála dětí narodila bez deformací. Aby nebyla odvedena od své rodiny, od dětství se vydává za chlapce a skrývá se v hábitu s maskou, který musí sklenaři nosit na znamení podřízenosti. Díky své schopnosti naslouchat sklenitu se začíná učit sklenařským brusičem. Ví, že musí za každou cenu uchránit své tajemství před pětadvaceti bojovníky, nepřáteli, kteří zotročili její lid. Přesto se nedokáže ubránit, postupně se s muži sbližuje a zjišťuje pravdu, která byla sklenařům po celá léta tajena. Naslouchač je první díl plánované série.

Z recenzí

„…autorka stvořila fascinující příběh. Naslouchač se směle vyrovná i zahraniční tvorbě.“

— Petra Machová, Dagon

Odkazy

Nakladatelství: nakladatelstvi.hostbrno.cz

    Ukázka

      Byl to dechberoucí pohled. V tu chvíli jsem litovala, že na světě neexistuje nic, co by tuto vzpomínku uchovalo. Očima jsem nenasytně hltala stovky svící zářících v pozlacených stojanech. Sál byl tak rozlehlý, že jsem stěží viděla, kde začíná a kde končí. Stěny zdobily obrazy namalované dávnými umělci. Strop se klenul vysoko nad kamennou podlahou. Sluhové v pestrých oblecích v barvách města pobíhali mezi hosty a nabízeli likéry ve zdobených stiklách. ženy byly zahalené do těch nejkrásnějších rochií, jaké jsem kdy viděla. Jemná látka se kolem nich ovíjela ve změti složitých záhybů a zvýrazňovala jejich křivky. V lesklých dlouhých vlasech měly vpletené ozdoby, štíhlé krky zdobily šperky. Postávaly v hloučcích. Obdivované, dobývané a milované. Bylo jich tolik! Být mužem, nedokázala bych si vybrat.

      I přes silné sklo okna jsem slyšela smích. Na tento večer se všichni připravovali dny, možná týdny, napadlo mě. Obdivovala jsem jejich ladné pohyby a gesta. Snažila jsem se vrýt si do paměti vše, co se dělo přede mnou. Na okamžik jsem zavřela oči a zatoužila být jednou z nich. Projednou v životě mít krásný účes a lesklé vlasy. Projednou v životě nenosit mantii.

      — — —

      Kdosi mě náhle chytl za mantii a prudce strhl zpět. Vyjekla jsem a druhou rukou zašátrala po mistrovi.

      „Kam ten spěch, vy špíny?“ ozvalo se ze tmy. Hrot nože se objevil těsně u mých očí. Nebyl ze sklenitu. Ani z černého. Byl z obyčejného kovu. Jenomže na tom nezáleželo.

      „Omlouváme se, pane,“ spustil mistr krotce a začal se klanět. „Omlouváme se, jestli jsme narušili váš klid. Měli jsme práci…“

      „Jak si dovolujete flákat se tady? Jak to že nejste zavřený v těch svejch norách, kam patříte?“ přerušil mistra kulhající muž. Jeho tvář byla stažená vztekem a pohrdáním. Přes nehezký podlouhlý obličej se táhla špatně zahojená jizva až k řídnoucím vlasům neurčité barvy.

      „Co máš v tom hadru na zádech, dědku?“ vyptával se dál a přistoupil těsně k mistrovi. „Dej to sem!“

      Mistr ustoupil o krok zpět a volnou pravou rukou si sáhl na záda, kde cítil váhu sklenitu, jako by kámen chtěl chránit.

      „Máme úkol od samotného faji, pane. Je to důležité…“

      V tu chvíli mistrovi na tvář dopadla rána a hlava se mu prudce otočila na stranu. Hned na to jsem ucítila krev.

      Agadon se svalil na zem a rukou si držel rozbitý nos. Chtěla jsem k němu pokleknout, ale bála jsem se pohnout.

      „Ňákej tvůj úkol je mi víš kde, ty smraďochu! Na faju kašlu! Ty tam máš sklenit, že jo? Dej sem ten šutr! Postaráme se o něj líp než vy…“

      Vůdce vykročil směrem k mistrovi. Agadon pevně objímal kámen a odmítal se ho vzdát, zatímco muž začal kopat starce do břicha. Prudce jsem vydechovala a snažila se přijít na něco, čím bych mohla pomoct. Mě si nikdo nevšímal.

      Když už jsem začala propadat zoufalství a chystala se vykřiknout, vycítila jsem za zády čísi přítomnost. V tutéž chvíli muži ztuhli a všichni najednou odstoupili. Konečně jsem se mohla sehnout k mistrovi a pomoct mu zpět na nohy.

      „Vážně?“ ozval se hluboký hlas. Táhl se jako cosi lepkavého a mazlil se s tmou kolem. Byl vážný a svým způsobem příjemný. Ale rozhodně to nebyl typ hlasu, kterému by se dalo odporovat. Byl pevný jako kamenné zdi lemující město.

      S mistrem jsme se naráz otočili. Spatřili jsme ale jen vysokou postavu oděnou do stémy padající až na zem. Ostatní tonulo ve tmě.

      „Mám pocit, že tohle je mistr se svým učněm. Oni ROZHODNĚ vědí, co mají se sklenitem dělat. Na rozdíl od vás,“ řekl hluboký hlas.

      „Co chceš?“ vyjekl vůdce mužů, když se mu podařilo nalézt v sobě alespoň trochu odvahy. Stále se ovšem držel blízko svých druhů. „Dělit se nebudem! My je viděli první! Najdi si svoje munty!“

      „Ale mně se líbí tihle,“ odpověděl ten za námi a já jsem nahlas polkla.

      Co se tu vlastně děje? Chce nás ten muž chránit, nebo také touží po kusu sklenitu?

      Ve vůdcově ruce se znovu objevil nůž. Ale než s ním stačil vykonat jakýkoliv pohyb, vzduchem cosi zasvištělo a do mužova ramene se zabodl šíp. Muž zaúpěl, a přestože zranění nebylo smrtelné, skácel se k zemi. Ostatní dva se otočili, nechali svého vůdce krvácet v setmělé ulici a rozeběhli se zpět ke svým kolibám.

      Cosi mě jemně odstrčilo a kolem mě prošel muž ve stémě. Uchopil vůdce za špinavou košili, jednou rukou ho zdvihl vysoko nad sebe a udeřil s ním o zeď. Pak ho chytl pod krkem. Když stiskl, ozvalo se přidušené chrčení a vůdcovy nohy se nad zemí rozkomíhaly.

      „Vypadni odsud, nebo tě dodělám,“ nakázal muž ve stémě s podobným klidem, s jakým mě matka večer posílala spát.

      Vůdce na další varování nečekal. Když se konečně uvolnilo sevření kolem jeho krku, opatrně se postavil zpět na nohy a odkolíbal se pryč, zdravou rukou se držel za zraněné rameno.

      Muž ve stémě sledoval prchajícího, dokud nezmizel v jedné z těch zvláštních kolib, a pak se otočil k nám. Bohužel jeho tvář zůstávala skrytá ve stínu. V pravé ruce pořád svíral malý samostříl. Když si všiml, že od něho nemůžu odtrhnout oči, skryl ho pod stémou.


208858_big

Jan Novák & Jaromír 99
Zátopek
(Argo & Paseka, 208 stran)

Spojení Novák – Jaromír 99, to je spojení dvou velkých jmen ze dvou oborů. Novákovy knihy vyšly v mnoha světových jazycích, Novák je držitelem podstatných literárních cen včetně Magnesie Litery za knihu roku (2004) a Ceny Josefa Škvoreckého (2007), také Carl Sandburg Award pro chicagské autory a Friends of Literature Award. Jaromír 99 je autorem asi nejznámějšího českého komiksu Alois Nebel, který vyšel ve světových jazycích včetně němčiny a francouzštiny, držitel ceny Muriel. Zátopek je knihou o životě jednoho z nejznámějších českých atletů, který byl podle mnohých nejlepším běžcem všech dob. „Je to hranice bolesti a utrpení, která dělí chlapce od mužů,“ říkal Zátopek. Právě posouvání mezí možností vlastního těla z něj udělalo fenomenálního běžce a jednoho z nejslavnějších sportovců historie. Když na olympijských hrách v Londýně v roce 1948 vyhrál běh na deset kilometrů a na pětikilometrové trati skončil druhý, nepovažoval to za velký úspěch. Z následující olympiády v Helsinkách přivezl tři zlaté medaile a stal se legendou, ale připsal si i důležitější vítězství – postavil se proti režimu za svého kolegu Stanislava Jungwirtha a prosadil, aby vůbec mohl na olympiádu odcestovat. Největší úspěchy Emila Zátopka i jeho seznámení s celoživotní láskou Danou… Kniha již vyšla v německém překladu.

Z recenzí

„Expresivnost ostře řezaných tváří a napjatých svalů zachycuje bolest a přemáhání, které sport i život přináší. Komiks vykresluje Zátopka jako hrdinu a vzor, zároveň naznačuje jeho slabosti. Jako muže, který díky své vůli slaví úspěchy, ale současně kráčí po tenkém laně nad propastí a balanc mu pomáhá držet česká vychytralost“

— Kateřina Čopjaková, Respekt

Odkazy

Nakladatelství: www.argo.cz a paseka.cz

Ukázka

215860_big

Petr Stančík
Jezevec Chrujda našel velkou lásečku
(Meander, 24 stran)

Petr Stančík, loňský vítěz Magnesie Litery za prózu, píše pro dospělé i pro děti. O Chrujdovi vydal už dvě knížky, vždy k radosti dětí i odborníků. Oblíbený dětský hrdina jezevec Chrujda z lesa Habřince, zvídavý a kamarádský stavitel podzemních chodeb a nor, se ve svém novém příběhu osudově zamiluje. A to do krásné lasičky Aničky – jenomže není sám, kdo by Aničku rád získal. A tak Chrujda musí o svou lásečku bojovat s protřelým tchořem Smradolfem. Naši hebce srstnatí hrdinové se ocitnou v tajemné jeskyni plné nebezpečných tvorů, kteří usilují o jejich život. Odvážný Chrujda nad svým sokem zvítězí ne silou, ale statečností a vynalézavostí a tím Aničku konečně přesvědčí, že on je ten pravý. Vtipné ilustrace nejrůznějších tvorů v lese i na louce jsou od vynikající výtvarnice Lucie Dvořákové, jejíž předchozí ilustrace se dočkaly mnoha ocenění.

Z recenzí

„Již třetí příhoda vynalézavého jezevce jde tentokrát k srdci: Chrujda se zamiloval do lasičky Aničky. Prostý, ale ne prostoduchý příběh vypráví s humorem a invencí o tom, jak i zdánlivě nudný patron může prokázat svou velikost.“

— Pavel Mandys, iLiteratura

Odkazy

Nakladatelství: www.meander.cz

Ukázka
 

[ ]