Patříte mezi velmi oblíbené a uznávané české detektivkářky. Jaká byla vaše cesta k detektivnímu žánru, kdo byl případně vaším vzorem?

Do psací prvního románu s kriminální zápletkou jsem se pustila ve svých osmadvaceti proto, že jsem detektivky v té době sama hodně četla. Tíhla jsem k britské klasické detektivce s poklidným plynutím děje, důkladnou psychologií postav a minimem násilných scén – mojí největší oblíbenkyní dodnes zůstává P. D. James. Jednoho dne jsem zjistila, že už jsem zřejmě přečetla vše kvalitní, co v tomto stylu bylo napsáno. A vzápětí přišel nápad: Zkusím něco takového napsat sama. Můj první rukopis Kroky vraha byl spíš soukromým experimentem – když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, jestli ho vůbec budu chtít nabídnout nakladateli. Jak se ale příběh vyvíjel, sílila ve mně jistota, že jsem se vydala správnou cestou. Reakce mě hodně povzbudily. Rukopis jsem rovnou poslala nakladatelce vydávající v Česku P. D. James a Ruth Rendell. A ona se mi za čtyřiadvacet hodin ozvala, že četla celou noc a knihu vydá už za tři měsíce mimo ediční plán. A pak jsem za Kroky vraha dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku. S vědomím, že čtenáře moje detektivní příběhy baví, mají rádi mého vyšetřovatele Bergmana a čekají na jeho další případy, jsem románů o zločinu napsala už sedm (nejnovější Drak spí vyjde letos v srpnu). Ovšem vždycky mě paradoxně nejvíc baví nedetektivní rovina příběhu – povahy mých postav, jejich vzájemné vztahy, vliv minulosti na přítomnost, proplétání lidských osudů, reflexe společnosti a jejích problémů. Snažím se, aby moje příběhy vzbuzovaly emoce a podněcovaly čtenáře k tomu, aby si kladl i závažnější otázky než jen: „Kdo to udělal?“. Například knížku Sněžný měsíc jsem napsala proto, že mě hluboce trápí drancování přírody, arogance mocných a lhostejnost některých lidí k divokým zvířatům.

Nezatoužila jste někdy zkusit úplně jiný žánr?

Ano a pouštím se do toho právě teď. Nerada bych totiž, aby se ze mě stala jenom „továrna na Bergmana“. Mám momentálně rozepsaný román bez kriminální zápletky – nápad na něj mám v šuplíku už asi osm let. Až letos jsem se konečně ke změně žánru rozhoupala. Stala se mi totiž zvláštní věc. V loňské knize Sněžný měsíc jsem skrze tragickou postavu ochránkyně zvířat Marie vyjádřila své vlastní zoufalství ze stavu světa a přidělila jsem jí některé své pocity a názory. Její příběh není ani částečně autobiografický, ale otevřela jsem se při psaní jako nikdy předtím. A najednou se z recenzí – odborných i čtenářských – dozvídám, že lidé moji Marii srovnávají s hlavní postavou z knihy „Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých“ polské autorky Olgy Tokarczukové a někteří se dokonce domnívají, že jsem se při psaní tímhle dílem inspirovala – jinými slovy, že to celé není úplně z mojí hlavy. Já přitom tuhle knihu ani nečetla a nevěděla, o čem pojednává (ačkoli to srovnávání ve mně vzbudilo zájem a seženu si ji). Postavu Marie ve Sněžném měsíci jsem psala o sobě – o své vlastní lásce ke zvířatům, někdy asi až přehnané, o svém vlastním zoufalství, trápení, znechucení touto společností a jejími hodnotami, o nutkání žít si po svém daleko od lidí (myšleno obrazně i doslovně) a především o své vlastní touze měnit svět s vědomím, že není v silách jednotlivce něco takového dokázat… ale může se alespoň snažit. Bylo to něco, co ve mně bobtnalo už dlouho a pak jednou z momentálního pocitu beznaděje a rezignace vykrystalizoval nápad alespoň o tom napsat a předat ty pocity dál, upozornit na nějaký problém, vykřičet to do světa. A teď si najednou všímám, jak zajímavá věc se stala: Čtenáři srovnávají moji postavu s dílem nobelistky a podezírají mě, že jsem se „inspirovala“ – a paradoxně se to děje v okamžiku, kdy jsem ve svém díle byla za celou dobu tvorby úplně nejvíc sama sebou. To mě přivedlo k myšlence, že bych měla skrze své psaní víc ukazovat, kdo doopravdy jsem, dávat do svých knih víc ze sebe. Detektivní žánr vám tohle moc nedovolí – autor detektivky se musí často podřizovat příběhu nebo určitým jeho zásadám, musí zůstávat tak trochu stranou, nezúčastněný.

Pavel Mandys ve svém článku „Thrillery i romantika: současné české krimi psané ženami“ zmiňuje několik vašich žánrových kolegyň. Funguje česká detektivkářská obec jako „komunita“ kolegů, či dokonce přátel, nebo v ní panuje obvyklá rivalita? Čtete knihy jiných českých detektivkářů a detektivkářek?

Existuje Asociace autorů detektivní literatury, jejíž jsem členkou, a s kolegy se setkávám jednou ročně na udílení cen za nejlepší detektivní povídku a román. Můžu mluvit pouze za sebe, možná někteří moji kolegové to vnímají jinak, ale já rivalitu vůbec necítím, naopak mi připadá, že se detektivkáři navzájem podporují, pomáhají si a fandí úspěchu toho druhého. Zřejmě si všichni uvědomujeme, že každá další kvalitní česká detektivka a dobrý ohlas na ni pozvedá v očích čtenářů a odborné veřejnosti nejen toho jednoho konkrétního autora, ale i žánr jako takový. A ten byl donedávna velmi podceňovaný.

Ano, v poslední době ustupuje rezervovanost a přehlíživost, se kterou česká literární obec pohlížela na žánrovou literaturu a její tvůrce. Čím myslíte, že to je?

Když jsem začínala, šokovalo mě, s jakým despektem odborná veřejnost na detektivní literaturu pohlíží. Přiznám se, že jsem o tom tenkrát neměla tušení. Věděla jsem, že moje oblíbená autorka P. D. James je ve Velké Británii velmi váženou osobou – a automaticky jsem velmi naivně předpokládala, že český autor kvalitní kriminální literatury může doma dosáhnout stejného přijetí. Místo toho se mě neustále někdo ptal, proč jsem se rozhodla psát „jenom“ detektivky. Nebo mi redaktoři vysvětlovali, že se jim moje knihy sice líbí, ale nemůžou na ně napsat recenzi, protože jde „jenom“ o detektivku. Je ale pravda, že jsem vydala první knížku ještě před velkým boomem detektivní literatury u nás – prvotina Kroky vraha mi vyšla v roce 2007. Tehdy byla česká krimi dost opomíjená, moc mladých autorů se jí nevěnovalo. O několik let později díky knihám Stiega Larssona a celkově fenoménu severské krimi přestala být krimi literatura automaticky vnímána jako braková a na její autory se přestalo pohlížet jako na spisovatele druhé kategorie. Přibylo českých autorů, kteří chtějí psát kvalitní literaturu: sice o zločinu, ale nejen o něm. A máte pravdu, v poslední době vnímám, že konečně spolu s některými kolegy detektivkáři nestojíme na okraji literárního dění, ale dostává se nám určitého uznání. Možná jsme ty předsudky udolali prostě tím, že jsme se nenechali odradit nedůvěrou a přehlížením a dál jsme tvořili detektivky s určitým přesahem – jednoho dne si prostě někdo musel všimnout, že ta literatura není braková. Přesto určité předsudky přetrvávají. Pořád ještě je například těžší získat grant na překlad detektivní literatury, než na knihu jiného žánru…

Je nějaký koncepční postup budování zápletky, který je vám blízký a považujete jej za funkční či efektní, u čtenářů oblíbený? Jak postupujete při jejím budování vy a odkud se berou vaše náměty?

Píšu naprosto intuitivně. Jsem člověk, který si nepotrpí na žádná pravidla, systém a řád – proto i moje knihy vznikají živelně. Obvykle na začátku stojí hlavní myšlenka knihy – vím, co bych tím příběhem chtěla sdělit. Pak vybírám prostředí, ve kterém se bude odehrávat (ačkoli u některých knih stálo právě prostředí na samém počátku). Je pro mě podstatné, abych místo, kde se děj odehraje, dobře znala. Jakmile se pro něj rozhodnu, snažím se v něm trávit co nejvíc času, nasávat vjemy, pocity, zážitky, mluvit s lidmi, vciťovat se do postav – těch skutečných, které potkám, i těch fiktivních, které se mi pomalu rodí v hlavě. Obvykle si vymyslím několik možných scénářů – několika postavám dám motiv a až v průběhu psaní se rozhodnu, které z nich nejvíc sedí, aby zločin opravdu spáchala. Nechci postavami posouvat jako šachovými figurkami, potřebuju se do nich vcítit, poznat je, prožívat s nimi jejich osud a až pak zhodnotit, kdo by opravdu byl schopen zajít takhle daleko. Jakmile se rozhodnu, celý příběh tomu přizpůsobím – často v téhle fázi upravuju již napsané. Věřím, že pokud postava má být opravdová, nemůžu jí diktovat, co má udělat – musím ji nechat ožít a poradit se s ní. Do postav se velmi intenzivně vžívám a mám dojem, že čtenáři to oceňují.

Vyvíjí se podle vás česká detektivka? Má případně šanci uspět v zahraničí a být překládána?

Za tu dobu, po kterou se žánru věnuju, vnímám určitý vývoj. Vznikají kvalitní díla s přesahem, objevují se noví autoři, kteří sami na sebe kladou vyšší nároky a mají vyšší cíle než zkrátka jen napsat napínavý příběh. Samozřejmě u nás stále vycházejí i detektivky bez literárních ambicí, které chtějí prostě jen pobavit, ale tak je tomu jistě ve všech zemích a všichni žánroví autoři by neměli být automaticky souzeni podle nich. Myslím si, že jakmile by na zahraniční trhy masověji pronikl jeden český autor, který píše kvalitní krimi literaturu, prolomil by ledy i pro ostatní. Zatím jsme ale v začátcích. Větší zájem je v zemích východní Evropy. Moje knížky se dosud překládají do polštiny a bulharštiny. Nevím, jakou zkušenost mají ostatní kolegové.

Je pro ženy v české detektivce složité se prosadit? Tento žánr a prostředí, které ztvárňují detektivní knihy, mohou být vnímány jako poněkud „mužská“ záležitost, nehledě na všechny Agathy Christie světa.

Nikdy jsem neměla pocit, že psaním detektivek vstupuju do spíše mužského světa – možná proto, že moje příběhy nejsou vůbec akční a drsné, nezaměřují se na detailní popis práce kriminalistů, ale spíš na psychologickou drobnokresbu, emoce, mezilidské vztahy. Občas se v nějaké čtenářské recenzi dočtu, že „je znát, že knihu napsala žena“, ale nevnímám v tom negativní podtext. Spíš si myslím, že čtenáři oceňují, že někdo kriminální žánr pojímá trochu jinak, než je obvyklé. Všímám si, že mezi mými čtenáři je výrazně více žen, to je pravda. Nesetkala jsem se ale vyloženě s tím, že bych si od někoho, ať už čtenáře, kolegy nebo recenzenta, vyslechla, že má nebo měl k mojí tvorbě nedůvěru primárně proto, že jsem žena.