Kolem nové prozaické knížky spisovatele pětačtyřicátníka Petra Pazdery Payna (která má ostatně poněkud zaříkávačský titul Figury, figurace, figuranti a figuríny) se nakupila přiměřená troška číselné magie: Jde už o sedmý autorův knižně vydaný titul (počítáme-li ovšem také jeho soubor esejistických kázání Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský?), což je samo o sobě událostí vícevýznamovou, neboť sedmička sic nemusí být číslo šťastné, leč dozajista je magické. Dále: Autor má ve svém jménu a příjmení tři „pé“, zato v názvu jeho nové knihy najdeme hned čtyři slova od „ef“ – a navíc je to vůbec první knížka, kterou Payne vydal ve svém vlastním nakladatelství Medard, prozatím totiž všechny své beletristické (tj. prozaické) tituly vydával v Chermu. Jenomže tohle všechno možná není zvlášť podstatné ani směrodatné. Mnohem závažnější je otázka, s čím novým autor přichází ve své nové knize, v čem se naopak (možná) opakuje a zda jeho „Figury“ (jako inspirace tohoto názvu posloužila Bible Kralická – „věci u figůře se staly“) představují krok vpřed v spisovatelově literárním putování, anebo třeba pouze tvůrčí úkrok stranou.

Asi to první, co se sluší a patří konstatovat, budiž zjištění, že autorovy „Figury“ nabízejí celou paletu povídkových žánrových piruet stejně jako početnou plejádu vypravěčských postupů. To může až vyrážet dech, zároveň však, nic naplat, v podtextu této úžasné narativní suverenity se skrývá hledání žánru, resp. nápadité ohledávání možností žánru. Bylo by to jalové počínání, mít za zlé prozaikovi, proč se po malém vyznavačském románu Lyonský omnibus poznovu přiklonil k žánru povídkového souboru (v němž snad každá povídka je o poznání jiná než ta druhá). Není to asi jenom tím, že menší vypravěčské útvary byly dlouhou dobu učiněnou Paynovou doménou. Zdá se, že po svém prvním rozsáhlejším vyprávění jako by spisovatel (a také dramatik, autor tzv. dramoletů, což dává i ve svých „Figurách“ nejednou výrazně najevo) znenadání pocítil tvůrčí nezbytí se alespoň načas pozastavit, vrátit se k drobnějším textům. Opětovně si v jejich hájemství žádá vyzkoušet polohy, v nichž již nejednou stvrdil, že se v nich jako vypravěč počíná více než svébytně, více než osobitě, a přitom navazuje na letité tradice evropského písemnictví, dozajista i v kontextu moderní prózy, leč na Bibli a na rozmanité biblické aluze nepochybně v řadě nejpřednější.

Nová Paynova knížka Figury, figurace, figuranti a figuríny v porovnání s jeho dosavadní literární produkcí zřetelně vyznívá jako vědomý autorův návrat od vylíčení epické pouti (stále tím máme na mysli jeho nedávnou prózu Lyonský omnibus) zpět ke komorní reflexi, k miniatuře, k vědoucímu mikrotraktátu, k naléhavé filosofické parabole. A také k poněkud nesoustavnému cyklu mravních podobenství, neboť právě problém etiky soukromé ve vztahu k etice těch druhých se postupně stává osou celé této povídkové knihy. Vždyť autorovy prózy se zde jako celek málem zdají být až přelidněny pragmatickými postavami, které jsou v Paynových očích nebezpečné třeba již tím, že už jednou provždy a nadobro „přestaly hledat věčnost“.

Pravděpodobně právě jim Petr Pazdera Payne v pestrém žánrovém roji svých příběhů i mikropříběhů jednou jakoby jen mimochodem, podruhé s vehementností až málo vídanou opakuje: Věčnost je zde, je v tobě i v nás, stejně jako mimo tebe a mimo nás. A záleží jedině na naší volbě, zda se tváří v tvář věčné věčnosti staneme figurami, figuranty nebo toliko figurínami tohoto nekonečného mravního putování po cestě. Neboli po té cestě životem, o které možná mnohdy nemáme zdání, že jsme již po ní vykročili, nemluvě o tom, nejspíše kolikrát ani netušíme, kterým směrem je nám po ní zapotřebí se vydat – přičemž to stejně může být cesta marnosti a my se po vzoru příslovečných patníků stáváme truchlivými figurínami našich vlastních životů, samými bludnými rytíři smutné postavy.

Paradoxně však jsou v tomto povídkovém souboru esteticky i filosoficky nejúčinnější a nejpřesvědčivější naopak ty texty (relativně spoře v knize zastoupené), v nichž se Payne se zvláštní strohostí času dějin a času člověka opírá o každodenní reálie, často až brutální, svou nevyhnutelností až zdrcující. Namátkou: Ve vynikající povídce V továrně na život, která je chloubou tohoto svazku, má vypravěč možnost spatřit řadu nahých ženských těl – leč takováto notně vábivá podívaná se mu naskytne v márnici. Neboli jde o takové případy, kdy reálné fenomény člověčí existence jsou působivější a hodnověrnější než fiktivní fenomény literárního vyprávění. Leč tam i tam, všude se u Payna napořád mísí „vábení tvé s vábením nebe“. Ještě dvě skutečnosti nesporně stojí za zmínku: doslov Radima Kopáče a ilustrace Michala Machata. A poté ještě skutečnost třetí: možná nová prozaická knížka Petra Pazdery Payna nemá všech pět pé, možná se ve svých poutavých povídkách autor někdy opakuje a někdy jsou tyto variace vskutku toliko variacemi, nicméně jeho „Figury“ určitě stojí za přečtení.

Vladimír Novotný