Beletrie, Povídky

Autobiograficky laděné povídky Matka vzala roha volně navazují na knihu U útulku 5, v níž Edgar Dutka ztvárnil své zážitky z dětského domova, kde strávil dva roky poté, co jeho matku zavřeli na podzim roku 1948 komunisté. Právě její útěk z vězení a zanedlouho i z Československa zachycuje úvodní a nejrozsáhlejší próza, podle níž je pojmenován celý soubor. V následujících povídkách jsme svědky školních let hlavního hrdiny, kdy vyrůstá v rodině pěstounů a řeší své zmatky citové i jiné. Milostné zrání i tápání, jakož i karamboly s režimem, které zažívá mladý muž při studiu vysoké školy a během vojenské služby, jsou tématem dalších povídek. Náměty tří „australských“ povídek vytěžil autor ze svého ročního pobytu v Austrálii v letech 1968–1969; tehdy mohl poprvé po dvaceti letech uvidět svou matku. Nakonec se rozhodl pro návrat a epizody z normalizace i zkušenosti stárnoucího muže ze současnosti vyplňují závěrečné čtyři povídky.

Z recenzí

„Dutka netrpí sebezahleděností. Nestaví sám sobě pomník. Nepodléhá svodům k sebedojetí či k sebevysvětlování. Jeho neokázalá, střídmá „stylistika života“ je podřízena kritériu vnitřní pravdivosti. V drobných detailech, v paradoxech běžných konkrétních situací, v citu pro přirozený spád řeči a nehledanost výrazu, v tom všem tkví autorovo přesvědčivé vypravěčské mistrovství.“

— Jiří Krejčí, H7O

„[…] v celé knize, nejen v titulní próze Matka vzala roha, Dutka píše jazykem uměřenějším, směsí spisovné a hovorové češtiny, jíž podává zprávu, jak to celé tenkrát proběhlo. Přestal tedy autorsky pochybovat, trápit se, že matčin příběh vyzní jako křečovitá vymyšlenost, a docela prostě, s nejnutnější mírou fabulace, předkládá, co se v březnu 1950 stalo. Vyšlo mu to.“

— Josef Chuchma, Lidové noviny

„Matka vzala roha se svou literární úrovní řadí k předcházejícím Dutkovým prózám, v nichž se inspiroval vlastními osudy. Dokázal je však zpracovat nikoli reportážně či životopisně, ale navýsost uměleckým způsobem.“

— František Cinger, Právo