Co Miloš Urban (1967) nestihl v literatuře do své třicítky, dohání nyní mílovými kroky. Od debutu Poslední tečka za Rukopisy v roce 1998 mu letos vychází již osmá próza, a připočteme-li k tomu autorství dvou divadelních her, musí se jeho publikační tempo zákonitě jevit jako úctyhodné, ne-li přímo zarážející. Recenzovaný titul napsal velmi krátce po vydání románu Santiniho jazyk, v němž již potřetí – a doufejme naposled – zúročil svoji posedlost sakrální architekturou, doprovázenou bizarními mordy, výraznou, leckde přetíženou symbolikou a sofistikovanou hrou se čtenářem spoléhající až příliš na jeho modelovost.
Pole a palisáda s podtitulem „Mýtus o kněžně a sedlákovi“ není ničím jiným než invenčním zpracováním pověsti o Libuši a Přemyslu Oráčovi. Patří tak do jakési vedlejší, méně náročné linie Urbanovy tvorby, podobně jako novely Paměti poslance parlamentu a Michaela (pod pseudonymem Maxe Unterwassera), jež má charakter pravidelných úniků od intelektuálně náročné „první řady“. Dokládá to ostatně i formát a typografie knih od Pavla Růta důsledně odlišující jednotně upravenou první, v podstatě ediční řadu od dalších, pokaždé jinak vypravených titulů.
Svou verzí mýtu o založení dynastie Přemyslovců Urban zároveň přispěl do prestižního projektu edinburghského nakladatelství Canongate. Prostřednictvím vydavatelství z celého světa se do něj mají zapojit uznávaní spisovatelé a vlastním převyprávěním libovolně vybraného mýtu vytvořit vskutku mezinárodní ediční řadu Mýty. Ponechme stranou frapantní skutečnost, že do projektu zapojené nakladatelství Argo oslovilo v prvé řadě svého redaktora, a oceňme raději jeho vydavatelskou pružnost, když vedle domácího zástupce stihlo vydat již dva překlady plus úvodní titul edice, jmenovitě Krátkou historii mýtu od Karen Armstrongové.
Právě ve srovnání se „zahraničními reprezentanty“, kteří svorně sáhli po antické mytologii, vyniká Urbanův ojedinělý výběr domácí látky. Při znalosti jeho psaní je také s podivem, že autor nepřistoupil k postmodernímu palimpsestu tak jako např. Viktor Pelevin v Helmě hrůzy, v níž mýtus Thésea a Mínotaura transponoval do současnosti, a přispěl „pouze“ s vlastní variantou pověsti. Variantou, která nemusí být ani tak ahistorická, jak se autor v závěrečné poznámce domnívá.
V čem tedy spočívá Urbanův přístup k mýtu? K mýtu, který zpracovala už Kristiánova legenda a Kosmova kronika a jenž ve čtenářském povědomí figuruje prostřednictvím Jiráskových Starých pověstí českých? Předně se prozaik snaží výrazově napodobit styl starodávných mýtů a pověstí. Jazyk je oproštěn od jakýchkoliv podružností, syntax je co možná nejjednodušší, lexikum mírně archaické. Vše je podřízeno záměru povědět vše jasně a srozumitelně, bez vedlejších úmyslů (včetně erotických dvojsmyslností) a bez Urbanovi vlastního a přece jen již omrzelého povýšeneckého pomrkávání po čtenáři. Svou poetičností se jazyk blíží první knize románu Hastrman, mezi nejpovedenější pasáže patří svádění Libuše bohem Puruvítem v trojí zvířecí podobě nebo kněžčina zpáteční plavba na prámu po řece Labi již po Přemyslově boku. Urbanův stylistický um nejlépe doloží ukázka: „Když přicházel podzim, Libuše jim jménem Živy a Mokosy požehnala. Moraně z trávy dala toho dne ulehnout. Do dubové truhly obité zlatem – na samé dno a tvářičkou dolů. Pod barevná roucha kněžny, z východu dovezená. Pod lněné dívčí šaty. Pod bílou košilku nemluvněte.“ (s. 44)
V Urbanově pověsti se rovněž nadějeme několika promyšlených fabulačních úprav původního Kosmova (a Jiráskova) podání. Událostní přesuny a změny v jejich personálním obsazení přispívají k zintimnění ústřední zápletky a výrazně posilují Libušinu akceschopnost. Nejvýraznější rozdíl představuje inverzi dvou základních dějových bodů: zatímco u Kosmy si pro Přemysla nechá poslat dobře zabezpečená kněžna ze svého sídla na Vyšehradu, Urbanova Libuše žijící ještě v původním Krokovu hradisku se pro něj vydá sama a teprve po sňatku následuje proslulá věštba. Tato modifikace akcentuje jednu z tematických vrstev původní pověsti, a sice převrácení mužské a ženské archetypální role: žena absolvuje nebezpečnou výpravu za vyvoleným, který se věnuje zemědělské (tedy domácí) práci, aby si jej mohla přivést domů.
Autor minuciózně pracuje s motivy pověsti vlastními, jako jsou Přemyslovy lýkové střevíce či jím nabídnutý chléb. S posilující úlohou Libuše zřejmě souvisí pominutí motivu ratolesti v Přemyslových rukách, kdy ze tří větévek vypučí jen jedna (jako emblém vlády jediného ze sourozenců, v němž historikové spatřují zárodek primogenitury, a zároveň první doklad Přemyslovy moudrosti). Za zcela nový – a v autorské poznámce reflektovaný – prvek pověsti představuje zakomponování slovanského božstva, jenž žánrové zařazení prózy posouvá od pověsti blíže k mýtu. Některá místa jsou ovšem přítomností pohanských bohů přeplněna a působí jako stylizované výpisky z encyklopedie slovanských bohů.
Připouští-li naše čtení přítomnost roviny dejme tomu genderové, jak předjímá již titul (pole jako symbol domova, palisáda jako symbol opevnění a boje), nelze pominout ani další interpretační variantu. Název prózy totiž nejen svou dvojčlenností a aliterací asociuje spis Posvátné a profánní rumunského religionisty Mircey Eliadeho, který při popisu náboženského cítění předkřesťanských společností zmiňuje ostré rozdělení světa na Kosmos a Chaos. Kosmos jako obydlený prostor, který byl nejprve posvěcen, je ukryt za palisádou, je bezpečný, ale zároveň izolovaný, nenabízí dostatek svobody. Chaos, cizí prostor obydlený démony, se nachází všude za palisádou, tedy i na poli, kde Libuše opakovaně spatří znepokojivou siluetu žrece, ale přesto se do něj vydává.
Závěrem si nezbývá než přát, aby Miloš Urban podobných „bokovek“ napsal více. Třeba by ho to definitivně odvedlo od kostelnického prostředí.

Erik Gilk