Beletrie

Deset let po novele Krákorám a čtyři roky po vydání knížky fejetonů Jen si tak trochu schnít publikuje Tereza Boučková (1957) svoji novou prózu – více než třistastránkový soubor deníkových zápisů s názvem Rok kohouta. Titul knihy má (navzdory jasné gramatice) význam alespoň dvojí: ten první odkazuje k čínskému horoskopu, a tedy k rovině nadosobně a v cyklech plynoucího času, ten druhý pak může mířit k podobné spirále v daleko konkrétnější a pozemštější rovině, k opakující se podobě vztahu mezi rodičem a dítětem, tj. mezi Boučkovou a jejím otcem, spisovatelem a dramatikem Pavlem Kohoutem – a mezi Boučkovou a jejími vlastními dětmi, resp. jejími dětmi osvojenými.

Kvality komunikace Terezy Boučkové a jejího otce sice z knihy odečítáme až ve druhém, třetím anebo ještě vzdálenějším plánu, ale s postupem děje – neboť navzdory fragmentární povaze zvoleného žánru autorka vystavěla prózu s potenciálem velkého románu – je zřejmé a stále zřejmější, jak psychologicky závažnou zprávu se autorka odhodlala vyslat do světa. Jestliže je Rok kohouta založen na příběhu vyčerpávajícího a zřejmě nenapravitelného rodinného rozvratu, rozvratu rodiny uměle rozšířené o dva adoptované syny romského etnika, pak se nabízí černobílá souvislost, kterou v knize vyslovuje jakási přičinlivá dvojice „vystudovaných literárních historiků“ – a ta praví, že „…o životopise [T. B.] leccos víme. Rozhodně to není žena z ukázkové rodiny.“ Jenže číst Rok kohouta tímto pohledem, tedy jako sebemrskačské svědectví o jednom osudem podmíněném selhání, znamená číst knihu naruby: tato bolestivá anamnéza – a Boučková nepíše nic jiného než čirou autobiografii, naléhavou osobní zpověď bez jakýchkoli stylizačních příkras – je především vzpourou proti nastalé nepříznivé konstelaci, v níž uvízl autorčin život, bytostnou revoltou proti žízni jak duše, tak těla.

Próza, která vznikala v letech 2005 a 2006, začíná smrti a končí šťastným porodem nového života – ale prostor mezitím je napěchován mnohasměrnou a důkladně rozepsanou krizí, na kterou nálepka „středního věku“ sotva postačí. Zvolna i dramaticky se tu hroutí a rozpadají vztahy na všech úrovních a frontách: trvá dlouhodobá krizová komunikace s otcem, jehož cynismu a emočním frustracím se Boučková bránila už ve své prvotině Indiánský běh (vydané 1991), neporozumění proniká do vztahu k matce a rovněž soužití s manželem opisuje bezmála typizovanou sinusoidu láska–nenávist. Největší trauma se ale rodí z přetrhaných vztahů ke dvěma adoptovaným synům, kteří se vstupem do puberty rázem poztrácejí odpovědnost k čemukoli – k rodičům, ke společnosti, k sobě. Projeví se jako totálně nekompatibilní, nesocializovatelné živly: jako bytosti bez vlastností, které jakoukoli, i tu nejabsurdnější myšlenku ihned ochotně převádějí do skutečnosti.

Na scénu – a to scénu komorní, vesnickou, a tedy náchylnější k zvědavým a zlomyslným pohledům – pak vstupují různé substituce a sublimace: alternativní otec (skrytý za šifrou „AJL“; právě jemu je kniha věnována), potenciální milenec, ale především úpěnlivá autorčina snaha tvořit, realizovat se na polích literárním, filmovém anebo divadelním, a tím alespoň dočasně ukotvit své rozkymácené žití. Jenže krachující rodinná pouta postihují i tuto Boučkové autoterapii: jeden spolupracovník (režisér prvního autorčina filmu Smradi) se projeví jako citový vyděrač a podrazák, jiný (kolega spisovatel, zaměstnaný jako reportér týdeníku Respekt) zas coby účelový manipulátor a zbabělec; k tomu snad každého druhého z přátel rozežírá rakovina a favoritní četbou hrdinky se stávají krutě deziluzivní depeše Rudolfa Slobody.

Navzdory těmto disonancím, které Boučková převádí do přesných a takřka scenáristicky uměřených vět (a ty dál shromažďuje do „obrazů“), se z jejího „románu převlečeného za deník“ nevytratilo to podstatné: „Toužím,“ vyslovuje se autorka lakonicky – a nepřímo tím opisuje skutečnost, která ji v životě strhává zpět od propasti rezignace a ve světě literatury jí umožňuje proměnit „pouhou“ evidenci duševních i fyzických strastí v sugestivní existenciální dobrodružství. Žádný feministický afekt, nýbrž mocná touha „se ze všeho vypsat, aby se mi ulevilo“; touha, jejíž kořeny sahají hluboko do minulého režimu, který Terezu Boučkovou cepoval snad ještě víc než adoptovaná děcka. Ve srovnání třeba s Vieweghovým Báječným rokem, v němž autor ve stejném žánru a takřka v totožném čase zaznamenává své malicherné vzteky a shromažďuje vysvědčení o vlastní výjimečnosti, působí Rok kohouta jako zjevení – jako závažné a citlivé svědectví o životě, který se náhle otevřel literatuře. Jako výrazná próza, která je výrazná právě proto, že taková nikdy být nechtěla…

Radim Kopáč

Převzato z: Divadelní noviny 12/2008

Próza krom níže uvedených vybraných překladů vyšla i v Egyptě a Slovinsku.