Tereza Boučková

Tereza Boučková

Výrazná autorka knih, fejetonů a divadelních i filmových scénářů, jedna z prvních držitelek Ceny Jiřího Ortena. Narodila se 24. května 1957 v Praze, je třetí dcerou spisovatele a dramatika Pavla Kohouta a jeho druhé manželky Anny Kohoutové.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Život je nádherný Odeon 2016
Šíleně smutné povídky Odeon 2013 HU | DE
Boží a jiná muka - Fejetony o lásce ke kolu Euromedia Group – Odeon 2010
Rok kohouta Odeon 2008 PL | ES | DE | HU
Jen si tak trochu schnít Petrov 2004
Krákorám Hynek 1998
Když milujete muže Středoevropské nakladatelství 1995
Křepelice Fragment 1993
Indiánský běh Fragment 1991 IT | DE  1990 Cena Jiřího Ortena
Jen si tak trochu schnít
Jen si tak trochu schnít
Krákorám
Krákorám
Když milujete muže
Když milujete muže
Křepelice
Křepelice
Indiánský běh
Indiánský běh
Cena Rok Země
Cena Jiřího Ortena 1990 Česká republika
Z recenzí
Boučková zabrzdí každého svého hrdinu před propastí patosu a drásavého naříkání, nechá ho vystřízlivět z prvního největšího nárazu smutku a vrhne ho do dalšího života.
—Klára Kubíčkova
iDnes

Po maturitě podepsala Chartu 77, docházela na bytové semináře, v disidentské komunitě hrála v divadelních představeních. Je členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Boučková debutovala samizdatově na přelomu 80. a 90. let, podle povídky Indiánský běh následně pojmenovala sbírku tří kratších próz, za niž získala v roce 1990 Cenu Jiřího Ortena. Kniha vyšla v různých vydáních během následujících let několikrát, k původním prózám přibyla novela Křepelice a povídky Krákorám a Když milujete muže. Jejich základem jsou zkušenosti z disentu, jenž rozkrývají vztahové peripetie mezi lidmi, které jsme zvyklí si idealizovat, vztahy na pozadí komunistické totality. V 90. letech psala Boučková divadelní hry a fejetony. Soubor těch prvních vyšel v nakladatelství Větrné mlýny v roce 2003, v Petrově o rok později pak výbor z fejetonů Jen tak si trochu schnít. V roce 2014 pak v nakladatelství Knižní klub připojila fejetony o lásce ke kolu Boží a jiná muka. Podle jejího filmového scénáře natočil v roce 2002 režisér Zdeněk Tyc film Smradi. V roce 2009 rovněž podle jejího scénáře vznikl film Ireny Pavláskové Zemský ráj to na pohled.

Nejvýraznějším autorčiným počinem je román Rok kohouta (Odeon, 2008), v němž od srpna 2005 do července 2006 zaznamenávala deníkovou formou svůj život. „Nemůžu vám říct míru literární licence. Není to deník, ale román. Ale velmi autobiografická ta kniha samozřejmě je,“ vysvětluje. Podobně jako ve Smradech, i v Roce kohouta tematizuje výchovu svých dvou adoptovaných synů, k nimž později přibyl ještě nejmladší vlastní. Rodičovskou deziluzi provází i tvůrčí krize: „Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat.“ Přestože kniha patřila k bestsellerům daného roku a dočkala se velmi kvalitních recenzí, nedostala se v daném roce překvapivě do nominačního výběru Magnesií Liter. V roce 2013 vyšel Tereze Boučkové soubor nazvaný Šíleně smutné povídky (Odeon, 2013), v nichž nechává své hrdiny řešit diagnózy smutku, nevěry, choroby či životní ztráty heslem Per se a žij dál.

Ukázka

V noci jsem se s Markem pohádala. Nějak jsem nebyla schopná přijmout s nadhledem fakt, že soutěžím s jeho koly o přízeň.
Má totiž dvě.
Třetí mu tajně chodí poštou po součástkách.
A já je přebírám!
Zazvonila pevná linka. Poplach.
Volali z hygienické stanice. Přišlo jim hlášení z nemocnice, že má náš syn Patrik svrab. Jako nejbližší rodinní příslušníci se proto máme ihned všichni dostavit k lékaři, abychom se začali léčit a nešířili dál tuto nepříjemnou infekční nemoc.
Svrab?
Lepší než žloutenka, pomyslela jsem si. Proti žloutence všech typů jsem Patrikovi i Lukášovi vloni zaplatila očkování (na Matěje nezbylo), stálo šest tisíc! To už začala být náklonnost kluků k podivnému způsobu života viditelná a já tušila, že to bude riskantní směr a tohle očkování možná bude náš největší a nejdůležitější, životní dar.
Paní z hygienické stanice jsem vysvětlila, že tu Patrik už několik měsíců nebydlí a nakazit nás nemohl. Dala jsem jí kontakt na kurátorku, aby ji varovala. Ta je s ním ve spojení mnohem těsnějším.
Že má Patrik svrab mě poté, co jsem ho dvakrát viděla tak příšerně špinavého, nepřekvapuje. Ještě že jsem ho nevzala k mámě do bytu vykoupat.

—Rok kohouta (Odeon, 2008)
Z ocenění
 1990 Cena Jiřího Ortena
Autorská práva v zahraničí
Pražská Literární Agentura
W: http://www.praglit.de/
E: maria@sileny.de
Rozhovor
„Když je člověk upřímný sám k sobě, může si to dovolit i k druhým,“