Na počátku je líné a nijak dramatické ovzduší malého městečka Jestřebí. Na počátku si každý zdánlivě žije ve svém světě, ve svém domě, na známém území. Pak začnou být suverénní prostory bezdůvodně narušovány, omezována osobní svoboda, nastupuje a narůstá vzájemné nedorozumění. Příběh je zasazen do aktuální kapitalistické současnosti. V ní se rýsují tradičně nepřátelské strany silných a slabých, z nichž ale ani jedna není jednoznačně kladná či záporná: staří a mladí, agilní a ti, kteří vzpomínají, cyklisté, vandalové, prolhaní učitelé, nespravedliví zastupitelé, úzkostlivé matky, kolaborující sousedé, kteří „své“ preferují před jakýmkoliv projevem odporu. Temná strana vítězí. I zdánlivě veskrze pozitivní postava, ubližovaný Šimon, má divné nevědomé stavy. I u něj, spolu s rezignací občas na povrch vyplouvají potlačovaná agresivita a provokace. Nakonec je z toho tak trochu nepodařená kovbojka. Bez šance a bez happy-endu.

Jakkoliv smutný osud má hlavní postava vyprávění, důchodce Šimon, jeho příběh ve zpracování Romana Ráže (nar. 1935 v Praze) zůstává pouze chladnou, profesionálně odvedenou prací – bezchybnou konstrukcí, střízlivou a propočítanou. Nepostrádá jasné schéma a zřetelný záměr. Je vedená od počátečního konfliktu, očekávaného zřetězení neshod a ne náhodného narůstání rozporů ke konečné a neoblomně jisté katastrofě. Jedinec je zde ukázkou a příkladem, mravním apelem vůči netečnosti a zaslepenosti davu. Vítězí devastované hodnoty smrsknuté do předvolebních hesel. Po formální stránce splňuje tento krátký příběh vše, co je třeba. Obsahově je ovšem poněkud strnulý. Nic nevyřeší, ničemu lepšímu nedává naději. Připomíná generační stížnost, zprávu o nepochopení, bezcitnosti, absurditě veškerých stádních projevů, které díky svému totalitnímu výrazu působí negativně v každé době a za každého systému či zřízení. Ve své tragičnosti je však banální.

Nepochybně má být, a je, truchlivou reportáží o devastované podobě morálního obzoru současnosti. Skrze svoji průhlednost ovšem není dramatem, postrádá imaginaci. Nemá poslání. I přes zřejmou inspiraci, vyváženě kombinující poetiku klasické i absurdní dramatiky, děj zůstává přízemním a fádním. Podobá se každodennímu těžkopádnému televiznímu zpravodajství či reportáži. K tomu, aby bylo dílem literárně věrohodným, mu chybí lehkost zobecnění. Autor v rámci své povídky příliš jednoznačně rozdal role. Od počátku jsou jasní útočníci i jejich protihráči. Smíření neexistuje a tragické vyústění je nevyhnutelné. Nepřijde mstitel ani zachránce. S depresivním závěrem snad zůstane k zamyšlení jediná otázka: jakými cestami a jakým způsobem dnešní oběti vychovaly i „vybudovaly“ své dnešní agresory.

Milena M. Marešová