Nedávno ses vrátil ze švédského festivalu současné poezie Littfest. Co ti kontakt se zahraničím přináší a v čem je pro tebe důležitý?  

Vždycky mě mírně udiví, že rezonance textů, které vznikly tady v Praze, a potažmo v Čechách, a které jsou se zdejším kontextem poměrně úzce spjaté, je i jinde podobná. Lokálnost je asi relativní, dichotomie my-oni a potažmo domácí-zahraniční je možná tradiční, ale naprosto ne nutná. Samozřejmě je příjemné zjistit, že některá témata – například spor o poměr ideologie a umění, proměny tvůrčí subjektivity (a s tím spojené pokoušení se o jinou, v literatuře bytostně jazykovou perspektivu), kolektivní psaní, literatura v intermediální perspektivě ad. – jsou palčivá a zkoumaná i jinde. Možná o něco intenzivněji než u nás, možná s menší mírou řevnivosti a poetického kapitalismu (jakýsi kolegiální model na skandinávské, britské nebo německé současné scéně vytváří přívětivější prostředí). Už tady v Čechách pro mě ale tvoří veledůležitý „kontakt se zahraničím“ a jistou bází pro nové impulzy časopis Psí víno, což je dost živý organismus srovnatelný s „little magazines“ kdekoli jinde. K tématům, která jsem zmínil, se v něm opakovaně vracíme. Takže nějaká myšlenková příbuznost s tím, co dělám jako redaktor časopisu a tím, čím se zabývají autoři a „kulturní aktivisti“ jinde, patrně je.

Zaujalo mě, že spor o poměr ideologie a umění se odehrává i za hranicemi Česka. Pokud o stejných věcech uvažují básníci napříč zeměmi, existuje zřejmě pro Evropu nějaký společný životní pocit nebo nějaká ztráta jistot. A jednou z jistot je ideologie, ať už jakákoli. Čím si vysvětluješ, že se jedná o aktuální otázku v různých zemích?

Nejsem odborný analytik, filozof, ani věštec, ale pokusím se odpovědět: Co visí asi ve vzduchu, pojmenováváš sama nejlíp jako „nějakou ztrátu jistot“. Jako bychom se po tučných letech ocitli v nepříjemné chvíli, která nutí volit mezi řadou alternativ – hledají se alternativní zdroje energie, alternativní ekonomické modely, modely identity, rodinné nebo politické modely. U nás stejně jako jinde. A rozhodovat se je nepohodlné. Za posledních 15 let se proměnilo technologické paradigma, 20. století skončilo 11. září, historie ale neskončila. Za poslední měsíce se připomíná víc než nepříjemně. Co to znamená a co s tím má člověk, který si jde koupit rohlíky, dělat? Pokud se navíc dotyčný chudák rozhoduje, jestli si jít do Alberta nebo do pekárny, činí svého druhu mikropolitické rozhodnutí – nic není jen tak, ani koupit si pitomej rohlík. S úspěšnou komodifikací soukromých zón vzniká otázka, co to je ta identita, když se na ni dá úspěšně přilepit personalizovaný reklamní balíček…? A kde vlastně je? Jak spolu souvisejí krymská krize, arabská jara a facebook? V nastalém zmatku ideologie nabízejí svým uživatelům/vyznavačům přehlednější svět – ať už jsi vyznavačem neviditelné ruky trhu, politické linie, bezbřehé internetové svobody nebo „Poesie“, je závislá forma myšlení vždycky jednodušší, protože se stačí připojit. Jakmile nějaký myšlenkový systém hypertrofuje, stává se monologickým. Monologické pravdy jsou důraznější a srozumitelnější, tudíž i přitažlivější než komplikovaný dialog.

A setkal ses v současné literatuře s jazykem, který by to dokázal artikulovat?            

Napadají mě dva příklady úspěšného pokusu: předloni vyšel jeden z nejpozoruhodnějších prozaických experimentů posledních let, Impromtu pseudonymního Romana Heisela. V šumu nesrozumitelných znaků se tu a tam objeví začátek nějakého příběhu. Kniha je zvláštní katalog neuskutečněných možností, tradiční čtenářské návyky v ní můžeš uplatnit jen trochu a musíš ji číst úplně nestandardním způsobem – vlastně v ní surfuješ. Jiný příklad: Švédka Linn Hansén vydala loni básnickou knížku Vstup do dějin (Gå till historien, 2013). Je to prazvláštní sbírka otázek a odpovídat na ně přivádí člověka do dilemat. Odpovědi nejsou, nebo jsou nejisté, zůstaly otázky. Jazyk sbírky je strohý, neosobní a temně aktuální. Ani jedna z knížek ti „neudělá čtenářský zážitek“, nutí přemýšlet.

Vraťme se ještě o krok zpět. Mohlo by to vše, o čem jsi mluvil výše, souviset i s politickou situací, s krizí nejen finanční, ale i krizí identity? Obojí zmáhá čím dál více lidí.

Slovo krize, které jsi použila v otázce,je odvozené od řeckého krinein = rozhodnutí. Banální příklad z lidové psychologie: Když se musím rozhodnout mezi alternativami, a fakt nevím jak, dilema mě vždycky zmáhá, nechce se mi do toho. Lenost je slastná, ale to není ten případ. Nebyla by diagnóza „prokrastinace doby“ něčím symptomatická? Zničující a prázdná zvýšená aktivita? Zdráhám se z toho udělat jednoznačný, negativní statement nebo metaforu, zní to až moc jasně a hezky. „Takynasranost“ mi není vlastní – základní nastavení našeho světa, v němž většina má pořád ještě na výběr a člověk si dokonce musí vybrat, je náročné, nesamozřejmé a zásadní. Před čtvrtstoletím to tak nebylo. Možná se o té únavě z nutnosti volit a celém tom úžasném chaosu alternativ píše třeba nějaký román, a jeho autor/ka to ještě neví… Kdyby se psal zároveň v Čechách, v Nizozemsku, Portugalsku a Brazílii, neudivilo by mě to.

Je v dnešní době vůbec možné, aby byla skutečně přítomna v literatuře ideologie?

Záleží na tom, co „ideologií“ myslíš („a system of ideas and ideals, esp. one that forms the basis of economic or political theory and policy“?). Samozřejmě by v našich končinách bylo dneska příliš pohodlné se domnívat, že ideologie = 1948–1989. Že je ten pojem aktuálně mnohem širší, než byl v roce 1990, je zřejmé. Stejně jako je zřejmé, že očekávat dneska tendenční politickou literaturu je pitomost úplně stejně, jako se jí, když neexistuje, vehementně bránit. Na druhou stranu nelze nevidět některé afirmativní prvky zdánlivě autonomní literární tvorby.

Například?

Například Těsnohlídkova poezie a především veškeré promo a fanouškovství s ní spojené představuje pokus o takovou malou komercializaci „rebelského“ postoje a silácké lyričnosti, ať už to autor dělá vědomě nebo „autenticky“. A z jiné strany: lyrický euromainstream (a là citlivá modernistická lyrická mluvčí Kateřiny Rudčenkové z poslední sbírky), který je spojený s určitou pozicí: takhle má vypadat citlivý projev, který se drží v těch hranicích, ve kterých má. Neruší a nevyjadřuje se k ničemu víc než sobě samé, čtenář je jen zálibně přihlížející a bezpečně (jak na rezidenčním pobytu) potvrzuje sám sebe (v dobrém vkusu? citlivosti?). Potud je to ok, někoho to oslovuje, mě ne. Pokud se taková básnická tvorba vyjadřuje k sobě samé ne proto, že to je vědomé autorské rozhodnutí, ale proto, že se to tak „prostě dělá“, je to přinejmenším pozoruhodné. Snad se pletu. Nechci říct, že jeden i druhý přístup je přímo ideologický, každý ale po svém a z jiného konce souhlasně přikyvují obecnému konsenzu, který je problematický, a každý ho využívá a uhlazuje po svém: první dělá z postoje produkt (něco podobného najdeš v reklamních strategiích T-Mobilu, Komerční banky atd.), druhý se opírá o potvrzené tvůrčí dráhy a tím o pohodlnou „instituci“ poezie, to tak zvané „hájemství“. Domnívat se, že psaní poezie je a priori subversivní, by bylo naivní. Poezie, ani obecně literatura nevisí v autonomním vzduchoprázdnu, ale volky nevolky je závislá na kontextech, v nichž vzniká, a to mnoha různými způsoby. Jedním z těch kontextů je i politika/ideologie/utopie. Pátrat po politickém-ideologickém rozměru literatury je ale víc způsob čtení, než tvůrčí program (pokud, tak pochybný). Pořád platí, že estetická funkce dominuje ostatním (což je ostatně taky víc způsob čtení než produkce). Zároveň to ale neznamená, že je jediná.

Dotýkají se tě spory o tvůrčí subjektivitu či velké diskuze o „absenci aktuálního zobrazení společenské situace“ probíhající na stránkách literárních časopisů?

Ano, sleduji je. Zvlášť v poezii, jejíž podoba je závislá na tom, co si pod tou „subjektivitou“ člověk představí (já původce, textové já, hlas, systémové já, alter ego, zdroj imaginativní síly?), je to tradiční velké téma. Tohle „já“ je figurou recepce i produkce. Pokud se vede diskuze kolem „aktuálního zobrazení“, skrývá se v ní snaha o kritickou reflexi toho, co se v literatuře děje. Navíc aktuální zobrazení nelze tak jako formu od obsahu oddělit od situace, nehledě na to, jestli ji nazveme „společenská“. Autoři chtějí mít se svými knihami úspěch u kritiky i u čtenářů. Pokud je kritika provokuje, je to jen dobře. Čtenáři to dělat nebudou.

Nemůžu neodbočit a nezeptat se na Magnesii Literu, jednak Hlava v hlavě vyhrála v kategorii Literatura pro děti a mládež, a jednak letos vedly knihy faktografického rázu. Zvedla se diskuze o odklonu od fikce směrem k dokumentu. Je to náhoda, nebo to na něco poukazuje? Je skutečně kniha roku úlet, jak řekl Jiří Peňás?

Padevětova Průvodce jsem neviděl, takže Peňásův promyšlený kritický úsudek nemohu potvrdit ani s ním polemizovat. ML má několik kategorií a jednou z nich je literatura faktu. Přestože je za prózu nominovaná šestice knih a tudíž se kategorie tváří jako hlavní, z principu neexistuje důvod, proč by faktografická literatura nemohla být zvolena knihou roku. I to je literatura – například Trachtův Tichý dech dokonce moc dobrá. ML není cenou pouze pro beletrii. Každé vyprávění je hra s úhlem pohledu, příběhy – i příběhy, kterým věříme a nazýváme je historií, skutečnou událostí – tím mají podobnou povahu tak jako fikce, protože se vypráví, obrábí jazykem. Rozdíl mezi beletrií a třeba historií není jen metodologický, je založený na různých typech „smlouvy“ se čtenářem. A hranice mezi fikcí a nefikcí jsou proměnlivé – Million Marka Pola byl původně označen jako špatná beletrie, Prométheova játra četli estébáci jako faktický dokument Kolářova politickém smýšlení, ve zvrhlejším světě by Skutečná událost klidně mohla mít oplétačky. Na odklonu od fikce mě tedy nešokuje vůbec nic. Pokus o artikulaci reality k literatuře patří stejně jako světy imaginace.

Mají Češi jiné starosti než literaturu, jak se v souvislosti s Literou vyjádřila Eva Klíčová?

A neměli vždycky jiné starosti než literaturu? A co má na starosti literatura?

Rozhovor připravila Zuzana Kůrová
Foto Ondřej Lipár

O autorovi
Ondřej Buddeus je básník, překladatel z norštiny a němčiny, šéfredaktor časopisu Psí víno. Debutoval básnickou sbírkou 55 007 znaků včetně mezer (2011). Za svou třetí sbírku rorýsy získal v roce 2013 Cenu Jiřího Ortena, za knihu pro děti Hlava v hlavě, kterou vytvořil s Davidem Böhmem, Magnesii Literu 2014 v kategorii Literatura pro děti a mládež.