Vystudoval herectví a dějiny umění, spolupracoval s Českou televizí a s Českým rozhlasem na dramatických pásmech pro děti, cyklus Příběhy malého Lucifera vyšel jako součást básní v próze Manévry (Q, 1992). „Poezie Jaroslava Pížla působí v kontextu současného českého básnictví poněkud extravagantně. Především proto, že primární u tohoto autora nebývá sémantická výpověď, nýbrž zvuková kvalita textu, jakási hudba slov či orální literatura. Pížl, který ostatně své básně často osobitě interpretuje a hlasem i gesty dotváří, vrací vnímatele k akustickým pramenům řeči, k uvědomění si, že slova byla prvotně zvuky,“ vysvětlila své rozhodnutí porota Ceny Jiřího Ortena. Následovaly Exteriéry (Bonaventura, 1994), malé básně v rytmizované próze Svět zvířat (Torst, 1996) a básně v próze Vodní hry (Petrov, 1998).

Rodinný život (Petrov, 2000) charakterizuje Dora Kaprálová v recenzi pro MFDnes takto: „Pokud čtenář přijme autorem nabízený princip hry, rytmus plouživých valčíkových melodií, zjistí, že je kniha ve své podstatě oslavným místopisem rodiny. Rozkoš z pošetilé pomalosti, blížící se leckdy stavu halucinogenního vytržení duše i těla, vyvažuje Pížl ve svých textech běsnými obrazy rodičovské únavy. A nutno říci, že tak činí s provokativní noblesou a ironií.“

Po pěti sbírkách poezie přišel Pížl se románem Sběratelé knih (Petrov, 2004). Tradiční kniha v knize odkazuje k detektivkám i ke sci-fi. „V titulu je zároveň pojmenována situace spisovatele vůbec: z určitého pohledu je každý autor literárního díla sběratel impulsů z jiných textů, kompilátor, tu geniální tavič vlivů, tu pouhý vykradač. A děj Pížlovy knihy se stává metaforou této situace,“ píše Lukáš Foldyna v Hostu. Zatím poslední knihou autora je pokračování Sběratelů knih nazvané Adrenalin (Druhé město, 2010). Opět je to trochu horor, trochu detektivka a trochu thriller, nicméně kultivovaně i akčně vyprávěný.

Ukázka

—Vodní hry (Petrov, 1998)