Díla mapující život významné osobnosti, totiž faktograficky laděné biografie, patří mezi čtenářsky úspěšnou, a tedy hojně vydávanou část knižní produkce. Pokud se však budeme pohybovat pouze ve sféře umělecké literatury, otevírá se nám skromnější svět tzv. biografického románu, díla, které balancuje na hranici mezi dokumentem a fikcí, faktografickou a krásnou literaturou, uměleckým zážitkem a „poučením“.

V polistopadové české próze lze vysledovat několik vln, v nichž se častěji objevovala próza s tématem života významné, zpravidla umělecké osobnosti, a to jak ve formě „čistého“ biografického románu, tak v různých žánrových variantách a přechodech.

Počátkem devadesátých let byly životy výrazných umělců (hlavně ovšem spisovatelů) prezentované především memoáry a deníky, které byly původně psané „do šuplíku“, protože v době svého vzniku nemohly vyjít. Nejčastěji se jednalo o autory, kteří se nesmířili s komunistickým režimem, a nesměli proto svobodně publikovat. Tato díla se zříkala jakékoliv fabulace (a tedy „lži“), nejvyšší hodnotou jim byla pravdivost a autentičnost vlastního života. Jmenujme například paměti a deníkové záznamy Václava Černého, Jana Zábrany, Ivana Diviše a dalších. Přestože se tato vlna poměrně brzy vyčerpala, ještě v roce 2003 byly vydány mimořádně úspěšné deníky režiséra „nové vlny“ šedesátých let Pavla Juráčka (Deník 1959–1974) a vydávání dalších částí jeho pozůstalosti stále pokračuje (Deník 1948–1956 vyšel v roce 2017).

V literatuře nového tisíciletí se pak celkově projevil nebývalý zájem o témata moderní české historie. Šlo zejména o traumatické události související s druhou světovou válkou, jako byl holocaust, nacistický teror, ale i následný odsun Němců, s komunistickým bezprávím a křivdami, s politickými vězni, kolektivizací apod. Hrdiny takto orientovaných próz však byly převážně postavy fiktivní, s důrazem na „obyčejného“ českého člověka (jedná se například o romány Jiřího Hájíčka, Kateřiny Tučkové, Jana Nováka, Radky Denemarkové a dalších).

Biografie velkých osobností s tímto trendem souzněly, ovšem vycházely zejména v rámci čistě faktografické produkce, která i přes jisté umělecké ambice zůstávala za branami krásné literatury. Alespoň připomenut by však měl být Pavel Kosatík, autor mnoha ceněných biografií. Postavám umělců a spisovatelů se věnují jeho díla Fenomén Kohout (2001), Ferdinand Peroutka I, II, (2000, 2003) či Ústně více (2006), kniha tematizující skupinu mladých literátů, jež si říkala šestatřicátníci a vstupovala do společenského života a literatury v padesátých a šedesátých letech (Jiří Kuběna, Václav Havel, Viola Fischerová, Věra Linhartová ad.). Kosatíkovo živé vyprávění, psychologizace i interpretace umělcova díla ukazují, že nejde pouze o přísně faktografické svazky.

Umělecky přesvědčivé biografické romány tak vycházely jen zřídka: na pólu blíže k faktografické literatuře se pohyboval například úspěšný román Dva proti říši Jiřího Šulce (2007), dobrodružný příběh popisující nejvýraznější událost českého odboje, atentát na Heydricha. Jedním z mála biografických románů nového tisíciletí byl román Lenky Procházkové Slunce v úplňku (2008) o Janu Palachovi, který si však pro svou didaktičnost a uměleckou nepřesvědčivost nezískal širší ohlas.

Naopak čtenářsky velice úspěšným se stal strhující román Jana Nováka Zatím dobrý (mimo jiné také oceněný jako Kniha roku 2005) věnovaný rodině Mašínů. V první části autor líčí život Josefa Mašína, zejména tu jeho životní etapu, kdy se stal členem protinacistického odboje a nefalšovaným hrdinou. Nejrozsáhlejší část je však věnována jeho synům, Josefu a Ctiradovi, a soustředí se na jejich – již ne tak jednoznačně přijímanou – formu protikomunistického odboje a dobrodružný útěk do Německa. Zatímco jejich dětství (a po emigraci život ve Spojených Státech) je spíše rozepsáním doložených fakt a skutečností, detailně popisovaný útěk staví především na psychologizaci a volnější fabulaci.

Jan Novák. Foto: Richard Klíčník

V poslední době, tedy v prvním desetiletí nového milénia, se objevila ještě jiná vlna děl zpodobujících život umělce v proudu dějin. Žánrově šlo o variantu biografického, respektive autobiografického románu, totiž o tzv. memoáromán. Slovo „román“ zde naznačuje, že nejde jen o „prosté“ převyprávění vzpomínek svého autora, ale že tato díla mají vyšší literární ambici a více pracují s fikcí. Jedná se o díla starší generace autorů, kteří prožili nacismus i komunismus a měli potřebu vydat svědectví o svých osudech formovaných oběma totalitami. Příběh svého života tu představovali s nadhledem a odstupem zkušeností a proměn, zároveň ho však důkladně komentovali, psychologizovali a domýšleli nerealizované možnosti. Přinášelo jim to možnost zhodnotit, omluvit, vysvětlit vlastní jednání a tvorbu, ale také osvětlit mladší čtenářské generaci širší dějinné souvislosti ze svého úhlu pohledu.

Spíše faktograficky a esejisticky pojal vzpomínání na svůj život Ivan Klíma v publikaci nazvané Moje šílené století (2009). Jejím záměrem tak bylo nejen vykreslit autorův osobní život a názory, ale také co nejpřesvědčivěji zdokumentovat a vysvětlit příčiny, projevy a následky nacistické a komunistické diktatury a jejich vliv na život jednotlivce.

Naopak Pavel Kohout se v knize To byl můj život?? (2005) zaměřil spíše na sebeobhajobu životních postojů a činů. Opakovaně se tu vrací k traumatickému období 50. let a ke chvílím, kdy lidsky selhal a které se posléze snažil „napravit“ svou aktivitou v disentu a exilu. Nepřehlédnutelná je i polemika s již zmiňovaným faktografickým zpracováním jeho života z pera Pavla Kosatíka (Fenomén Kohout, 2001), ale také s vlastními, autobiograficky laděnými prózami (Z deníku kontrarevolucionáře, 1969, a Kde je zakopán pes, 1987).

Nejblíže k románové podobě a krásné literatuře vůbec mají autobiografické romány Oty Filipa. Jeho Sedmý životopis (2000), ale zejména pak Osmý čili nedokončený životopis (2007) jsou upřímnou zpovědí muže, který se prostřednictvím vyprávění o svém životě vyrovnává se ztrátou syna: ten spáchal sebevraždu poté, co byl jeho otec obviněn ze spolupráce s StB. Román je strhujícím vypravěčským počinem: autor tu vrší naléhavá emotivní vyznání, drásavé zpovědi i kuriózní příběhy a historky, popisy prostředí a zážitků, do nichž byl „vržen“ dějinami a svým přesvědčením, mísí patos i grotesku, napětí, tragiku doby, touhu po odplatě i smíření.

V následujícím desetiletí se pak opět objevilo několik výrazných, umělecky hodnotných biografických románů v pravém slova smyslu. Přes pečlivou a neskrývanou práci s dokumenty (deníky, vzpomínky, dopisy, dobové materiály) byly vnímány jako krásná literatura a po svém vydání vzbudily čtenářský i literárněkritický ohlas.

V centru těchto děl stojí velký umělec, který je průměrně vzdělanému čtenáři známý, ale zároveň je také tak trochu pozapomenutý a obestřený tajemstvím (nejčastěji spisovatel – jako kdyby toto hrdinovo povolání již předpokládalo umělečtější zpracování). Z jeho tvorby lze citovat, případně pak jejím prostřednictvím rozehrávat tu část umělcova života, která není moc známá. Autor románu se pak snaží na základě jeho uměleckého naturelu a díla zrekonstruovat také vnitřní, osobní život, uchopit onu vnitřní jiskru, která popisovanou osobnost odlišuje od běžných lidí. Od produkce prvního desetiletí se tato díla liší obdobím, z nichž si spisovatelé své osobnosti vybírají. Jako by se už etapa nacistické a komunistické minulosti jevila jako vyčerpaná či ohraná a autoři častěji sahají do starších, dosud tolik neprobádaných míst historie. Důraz se nyní klade na předcházející léta, totiž první polovinu 20. století.

Výjimku tvoří próza Flashky (2014) Evy Zábranové, již charakterizuje snaha připomenout a oslavit svého otce, spisovatele, editora a překladatele Jana Zábranu (1931–1984). Nejedná se o klasický biografický román, ale spíše o vzpomínky, do kterých se silně promítá osobnost autorky a její touha otevřít své vlastní „já“, ale i otevřeně poukázat na to, kdo se jen „vezl“ a kdo to „odnesl“. Informace o Janu Zábranovi jako člověku a spisovateli jsou zde méně spolehlivější a i přes hlášení se k otcovu ohlasu vlastně ani nejsou cílem autorčina počinu. Svou vyhroceností, příkrými soudy a vypjatou osobní rovinou, stejně jako doplňujícími vzpomínkami na přátele a významné osobnosti pohybující se kolem centrální postavy nejvíce upomínají na autentickou linii počátku devadesátých let.

Biografickému románu mnohem více odpovídají Dějiny světla (2013) Jana Němce, které popisují osobnost fotografa Františka Drtikola (1883–1961). Ačkoliv je z textu i závěrečné poznámky zřejmé, že autor důkladně nastudoval fakta z Drtikolova života i jeho doby, pro román je charakteristické, že se snaží „pravdivostní“, faktografickou stránku navenek nijak nezdůrazňovat. Spisovatelovou ambicí je spíše rozkrýt osobní, skrytou stránku jeho života. Důkladná znalost reálií se nejzřetelněji projevuje v popisu důlní katastrofy v umělcově rodné Příbrami, kterou Drtikol zažil v dětství, a evokací atmosféry během studií v Mnichově. Ačkoliv to nebylo zřejmě Němcovým záměrem, tyto pasáže vyznívají z románu nejpůsobivěji, zatímco třeba milostná trápení se zdají být mnohem silněji vyjádřena ve vložených autentických dokumentech, dopisech a deníkových záznamech, jež tvoří kapitolu románu nazvanou „Intermezzo“ – reálné dokumenty se vším sentimentem a patosem muže zklamaného v lásce najednou přebíjejí fabulované jemné předivo fikčních dojmů a impresí. Hranice fikce a dokumentu je napjatá, nicméně dojem z četby díla jakožto fabulovaného románu a svébytné umělecké prózy zásadně neruší.

Jinou cestou se vydal Martin Reiner ve svém Básníkovi (2014), románu o pohnutém osudu Ivana Blatného (1919–1990). Autor svou práci s fakty nijak nezastírá, naopak ji často přímo tematizuje. V některých pasážích se Reiner podrobně věnuje dokonce záležitostem spojeným s osobou Ivana Blatného jen velmi volně, například popisu televizního boomu v západní Evropě, jinde „novinářsky“ přepisuje rozhovory s osobnostmi, které se s Ivanem Blatným setkaly, a vzápětí sám hodnotí míru jejich spolehlivosti. Žurnalistický styl celé prózy ještě zvýrazňuje užívání 1. osoby plurálu, které má za úkol vtáhnout čtenáře do role detektiva spolu s autorem. Nad vyprávěním se tak stále vznáší „úkol“ vypátrat důvod, proč Blatný strávil tolik let v psychiatrických léčebnách, zda svoji nemoc pouze předstíral, či zda opravdu nebyl schopný normálního života, tedy rozluštit tajemství, hádanku, která Blatného tolik let obestírá ‒ tomu má napomoci i malá dávka fikce a autorské licence. Těchto míst, která autora staví spíše do role spisovatele než novináře či autora literatury faktu, se Reiner nechce vzdát, prokládá jimi text a navíc vkládá do textu i zcela fikční povídku, v níž si dovoluje hlubší introspekci ‒ ovšem raději do nitra jiné postavy. Jako by se u Ivana Blatného bál možnosti, že si bude „vymýšlet“ a znehodnotí tím svoji heuristickou práci. Román se snaží ozvláštnit střídáním různých poloh a úhlů pohledu, do textu komponuje i Blatného poezii.

Martin Reiner. Foto: martinreiner.cz

Zásadní problém – minimálně v literárněkritickém vnímání – nastal v okamžiku žánrového zařazení díla: dle použitých prostředků jde spíše o literaturu faktu, žurnalistickou prózu. V obecném povědomí, jemuž nahrává i nominace a posléze vítězství soutěži Magnesia Litera v kategorii próza, je však kniha zařazována do beletrie. Vyvstává tak otázka, co je příčinou recepce díla jakožto umělecké prózy, zda osobnost zobrazované postavy, tedy svébytného básníka, osobnost autora, známého jako tvůrce krásné literatury a pohybujícího se v literárních kruzích, nebo zvolené umělecké prostředky, které přesahují pouhou dokumentární rovinu.

V roce 2014 vyšla spíše nenápadná próza, která s tématem umělecké osobnosti pracuje zcela jinak než Básník, totiž Medvědí tanec Ireny Douskové. Na rozdíl od předchozích děl si vybírá pouze krátký úsek života Jaroslava Haška (1883–1923), který nahlíží jakoby zvnějšku, nesnaží se proniknout do tajných hnutí mysli velké osobnosti, spíše opatrně přihlíží a popisuje, na pomoc si pak bere postavy z okolí, kterým se Hašek nějak „připletl“ do jinak nudného maloměstského života. Dokumentární rovina je zastoupena hlavně zmínkami o „známých“ faktech z Haškova života (ruská manželka Šura, zmínky o Švejkovi, Haškovy fejetonistické úvahy), nejviditelněji pak vloženými dobovými novinovými články, zdánlivě s Haškovou osobou nesouvisejícími, jakož i přetiskem frašky „Aféra se psem“, již měl Hašek napsat místním ochotníkům. Tyto materiály však nepůsobí příliš organicky, spíše jako prvotní signál, že v románu nejde pouze o nezávaznou fabulaci, která je jinak autorčinu naturelu vlastní. Postup spisovatelky se pak jeví jako opačný ve srovnání s Reinerovým románem: zatímco Básník působí dojmem faktografického románu, jemuž chce autor „navrch“ naložit nějaké to umění a beletristický potenciál, Dousková prvotně píše román, v němž akcentuje i „svá“ témata (například židovství), který až dodatečně proloží fakty a dokumenty.

Próza romanistky Lucie Tučkové nazvaná Suzanne Renaud. Petrkov 13 (2013) je věnovaná básnířce a překladatelce, jejíž osud ovlivnila před i poválečná doba a umění; její těžiště však leží v první polovině 20. století. Životopis pozapomenuté umělkyně (narozena v Grenoblu 1889, zemřela v Havlíčkově Brodě 1964), žijící ovšem v manželství se slavným básníkem Bohuslavem Reynkem a v blízkosti známých osobností, vychází zejména z její korespondence. Zobrazuje střet dvou světů, v kterých střídavě pobývala, českého a francouzského, a posléze dějinnými událostmi vynucené setrvání v komunistickém Československu. Autorka se nesnaží zakrývat, že jí jde o zejména o onu „Wahrheit“, ovšem detailní zdokumentování nalezených faktů, střídání přítomného času a vyprávěcího préterita, vševědoucí vypravěč, snaha psychologizovat, vysvětlovat a domýšlet i prokládat román texty básnířky poukazuje na ambici rozehrát i něco více, nabídnout svébytné autorské vidění skutečnosti.

Mimochodem oblibu meziválečného období a zejména příslušníků avantgardy můžeme evidovat i v proudu čistě faktografických próz, byť s jistým uměleckým nábojem: v tomto období vyšly vzpomínky na rodinu spjatou s předválečným kulturním životem (publikace Vrstvami Staši Fleischmannové, 2014) či reedice v samizdatu vydaných memoárů věnované Jiřímu Weilovi (Mrazilo – tálo Jaroslavy Vondráčkové, 2014). Důkazem obliby i čtenářského potenciálu tohoto tématu a žánru jsou pak další reedice již dříve vydaných knih, například třetí vydání publikace Jany Černé Adresát Milena Jesenská (2014). Tato vlna může být reakcí na opomíjení tohoto období a osobností v polistopadových letech: autoři devadesátých let se totiž nechtěli vracet k období tolik propagovanému během normalizace, natož pak poukazovat na levicové kořeny a ideály avantgardy.

V současnosti tento trend vydávání uměleckých biografických románů spíše ustává, a to i přes značný literárněkritický ohlas a literární ocenění zmiňovaných děl. Nejvíce diskusí vyvolalo jejich žánrové a kvalitativní zařazení, tedy snaha odlišit, co je ještě umělecká próza a co už pouze literatura faktu. Komerční úspěch i společenský ohlas zatím vzbudil zejména Reinerův Básník, tedy dílo stojící spíše na pólu dokumentárním, stále však vnímaný jako součást umělecké beletrie.

V posledních letech však prózy na rozhraní beletrie a literatury faktu ustupují knihám, jež již nezakrytě stojí v poli čisté faktografie a dokumentaristiky. O tom ostatně vypovídá i podoba, literárněkritické přijetí či ocenění knih, v jejichž centru stojí významný umělec (opět nejčastěji spisovatel). Největší úspěch v poslední době totiž sklidily dvě biografie, které ovšem románem nazvat nelze (příznačně jde o díla napsaná novináři): v roce 2014 vyšla mimořádně kladně přijatá kniha Alice Horáčkové Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale. V roce 2017 publikoval Marek Švehla obsáhlý svazek s titulem Magor a jeho doba, za nějž v následujícím roce získal prestižní literární ocenění Magnesia litera v kategorii Objev roku.