Stejně jako perská literatura v Česku má i česká literatura v perských překladech relativně dlouhou tradici. Oba tyto překladatelské směry se však liší jak ve výběru děl, tak v počtu čtenářů. Perská literatura byla českým čtenářům poprvé představena v překladu před více než sto lety zásluhou významných orientalistů, jako byl např. Jaromír Břetislav Košut. Většina překladů z perštiny se týká klasické literatury a poezie, ačkoli přeloženo bylo i několik povídkových sbírek z moderní literatury. Obecně však v češtině nenajdeme mnoho perských děl z 20. století, a už vůbec ne z období po revoluci 1978/1979.

V české literatuře v Íránu naopak převládá moderní próza, hlavně romány a povídky 20. století. Poezie a starší česká díla 19. století v perštině chybí.

S příchodem moderny začátku 20. století se v Persii začalo překládání děl západních literatur výrazně rozvíjet, a tento trend přetrvává dodnes. Důležitým momentem v íránské historii byla konstituční revoluce, kdy se země začala v širokém slova smyslu otevírat a snažila se najít své místo v novém světě. Írán se tak seznamoval s pojmy jako demokracie, moderna a další. Po nástupu dynastie Pahlaví snaha seznámit se se západní kulturou a adoptovat moderní myšlenky svobodného světa ještě zesílila. Čtenáři, kteří toužili poznat jinou kulturu a pochopit především nové moderní koncepty, vytvořili poptávku, na kterou reagovali překladatelé a vydavatelé množstvím překladů od nejdůležitějších děl až po neznámou západní literaturu. Součástí této velké literární sklizně byly i překlady české literatury, která se mezi íránskými čtenáři stala až překvapivě populární.

Jaké jsou příčiny tohoto úspěchu? Faktem je, že česká literatura se od počátku své historie a hlavně ve 20. století vyrovnávala s mnoha politickými a kulturními problémy. Stejně jako Íránci prožívali Češi v posledních 150 letech divoké události jako války, puče, revoluce – a tyto události se promítly do umění a literatury. Podobné životní a historické zkušenosti, nesvoboda a cenzura jsou témata, která íránští čtenáři poznali na vlastní kůži, což jim umožňuje se s českými texty ztotožnit. Česko je mezi íránskými intelektuály doposud považováno za jedno z kulturních a uměleckých center Evropy a jeho literatura má dobrý zvuk.

První překlady z češtiny pocházejí již ze 40. let minulého století. První samostatné dílo bylo přeloženo a vydáno v roce 1947 a jednalo se o Čapkovu Továrnu na absolutno. Později bylo v Íránu vydáno mnoho dalších děl od řady českých autorů. Například socialistická strana Túde na začátku 50. let ve svém časopise vydala několik prací levicových autorů, mimo jiné Julia Fučíka. Po íránské revoluci – soudě dle statistik íránské Národní knihovny – popularita české literatury ještě stoupla. Celkově byly během posledních 70 let v Íránu představeny a přeloženy práce více než sta českých autorů.

Zaměříme se podrobněji na nejdůležitější a nejpopulárnější české autory na íránském knižním trhu a jejich dílo.

Kafkova Proměna

Přestože se u Kafky i Kundery na domácí půdě stále vedou diskuze, zda jsou skutečně českými autory, v Íránu jsou s českou literaturou spojováni a patří k jejím největším jménům. Kafka je v Íránu jedním z neoblíbenějších českých autorů. Jeho knihy a hlavně myšlenky, filozofie a způsob vnímání a psaní ovlivnily mnoho íránských spisovatelů a umělců – mezi nimi i Sádeka Hedájata, patřícího k nejvýznamnějším a nejvlivnějším íránským spisovatelům. Hedájat je považován za jednoho ze zásadních představitelů íránského modernismu. Ve své předmluvě Kafkovy knihy V kárném táboře píše: „Je jen málo spisovatelů, kteří přinášejí nový styl, myšlenku a téma, popřípadě vnášejí do života nový smysl, který před nimi neexistoval – Kafka je považován za jednoho z nejumělečtějších spisovatelů této kategorie.“ Kafkovy knihy byly v Íránu vydány celkem více než 160krát a vyšly v celkovém počtu kolem 350 tisíc výtisků.

Hedájat se podílel i na prvním překladu Kafkova díla do perštiny – byla jím povídka V kárném táboře. Tu přeložil z francouzštiny spolu se svým přítelem Hassanem Ghaemianem v roce 1948. Teprve když však Sádek Hedájat v roce 1950 představil Kafku íránským čtenářům překladem Proměny, byl to přelomový moment a Proměna je v Íránu dodnes nejprodávanější Kafkovou knihou. Proces byl do perštiny doposud převeden různými překladateli pětkrát. Poprvé ho přeložil z angličtiny Amír Džalal Al-dín Alam v roce 1974 a podruhé z němčiny Alí Asghar Haddad. Tyto dva překlady byly vydány každý více než patnáctkrát. Román Zámek byl podle dokladů íránské národní knihovny poprvé přeložen z němčiny Abdem Al-Rahmánem Sadríjem v roce 1961. Toto vydání už dnes ovšem není k sehnání. Většina Íránců zná román skrze Haddadův překlad z němčiny (2009) anebo Alamův překlad z angličtiny (1994). Oba překlady již mají za sebou desáté vydání. Román Amerika vyšel poprvé v roce 1984, ale není známo, z jakého jazyka byl přeložen. Posléze byl román přeložen ještě dvakrát z angličtiny a němčiny. Později bylo Kafkovo další dílo postupně překládáno převážně z francouzštiny, němčiny nebo angličtiny. V dnešní době najdeme na knižním trhu vedle těchto významných románů i zbytek Kafkova díla – povídkové sbírky, Dopisy rodině, Dopisy Felici, Kafkův deník atd.

Kundera a jeho Nesnesitelná lehkost bytí

Není snad přehnané říct, že nejvýznamnějším a nejoblíbenějším českým dílem mezi íránskými čtenáři je Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí. Kniha byla přeložena poprvé v roce 1986. Parvíz Homajunpúr ji přeložil z francouzštiny. Tento překlad byl doposud vydán 27krát. Díky úspěchu tohoto vydání se kniha později dočkala několika dalších překladů. Všechna díla Milana Kundery včetně jeho esejí a her byla do perštiny přeložena několikrát. Jen jeho poslední kniha Slavnost bezvýznamnosti ještě čeká na překlad. Nejvýznamnější překladatelkou díla Milana Kundery a Ivana Klímy je Forugh Púrjávarí. I když se nejvíce věnuje těmto dvěma autorům, má ve svém životopise i polské a ukrajinské autory (například Tadeusze Konwického nebo Světlanu Alexijevič). Púrjávarí vystudovala anglistiku, překládá z angličtiny a hodně se zajímá právě o literaturu východní Evropy. V roce 1992 přeložila Směšné lásky a o rok později Žert. V knihách Milana Kundery jsou sice vidět stopy politiky a historických událostí jako pražské jaro, ale více než o čemkoli jiném jsou jeho díla o lidském poznání a objevování. Filozofické úvahy a pronikavý tón jeho knih konfrontují čtenáře od samého počátku s problematikou lidské existence a nutí ho přemýšlet. Ukazuje člověka s jeho odlišnými zkušenostmi a hořkostí, frustrací a bolestí. Bolestí, která je těžkým břemenem, ale bez které bude člověk zevnitř prázdný a život nebude mít smysl. Kundera píše o věcech, které může pochopit každý na této planetě, proto je tolik oblíbený i u íránských čtenářů. Skrze životy obyčejných lidí poukazuje na politické a společenské poměry, což Iránce oslovuje. Toto je podle mnoha kritiků důvod, proč si Íránci jeho díla oblíbili a našli v nich sami sebe a částečně své životní příběhy. Kunderovo dílo bylo v Íránu vydáno více než 170krát v počtu kolem 400 tisíc výtisků.

Jaroslav Hašek a humor

Íránská veřejnost se s Haškem a jeho mistrovským dílem Osudy dobrého vojáka Švejka seznámila teprve před 17 lety v roce 2005. Knihu přeložil z maďarštiny Kámel Záheri, íránský překladatel dlouhodobě žijící v Budapešti. Švejk tehdy vyšel v původní verzi s obrazy Josefa Lady, sklidil velký úspěch a vyšel dodnes pětkrát. Prorežimní spisovatel Muhammad Rezá Najímí dokonce podle knihy napsal stejnojmennou divadelní hru. Konec Haškova příběhu ovšem poněkud ideologickým způsobem změnil: Švejk se nakonec probere a jako statečný voják ve válce s nepřítelem padne. Hra byla přestavena v Teheránu, kde sklidila úspěch u diváků i kritiky. Části původního Haškova románu však byly představeny čtenářům už mnohem dříve, konkrétně v roce 1945. Hassan Gháemiján přeložil jeho část pravděpodobně z francouzštiny a později v 80. letech přeložil jinou část Íradž Pezeškzád (známý představitel žánru politické satiry) a vydal ji názvem Švejk: Prostý voják. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Na kompletní vydání si však íránští čtenáři museli počkat do zmíněného roku 2005.

Jako antihrdina si Švejk se svým černým humorem a odmítavým postojem vůči zbytečné válce a totalitnímu režimu našel mezi Íránci své místo. Možná je to proto, že Švejkův příběh lze číst i jako palčivé vyprávění o životě v dnešním Íránu. Íránská společnost má za sebou osm let irácko-íránské války, která podle názorů mnoha lidí trvala zbytečně dlouho, přestože ji vláda mohla ukončit, a ušetřit tak mnoho životů. Vedle toho je v Íránu každodenním tématem cenzura a omezování svobody slova, které jsou také tematizovány v tomto díle.

Bohumil Hrabal

Už od konce druhé světové války měla česká literatura v Íránu silnou a důstojnou pozici, ale teprve od začátku nového milénia rozkvetla a dnes prožívá zlaté období. Počet knih přeložených během posledních 15 let je neuvěřitelný. V tomto období se objevilo mnoho do té doby neznámých autorů: není přehnané to nazvat českou horečkou. Jedním z českých autorů, kteří se dostali do Íránu teprve nedávno a způsobili velký rozruch, je Bohumil Hrabal.

Perští čtenáři se s Hrabalem poprvé seznámili v roce 2004 díky Parvízovi Davájímu. Parvíz Davájí je významný íránský spisovatel a filmový kritik, žijící od 70. let v Praze (v roce 1974 se Davájí vydal do Česka na vzdělávací pobyt a zůstal zde dodnes). V Íránu psal filmové recenze do různých časopisů a jako filmový kritik je obecně známý. I v emigraci zůstal aktivní jako filmový kritik a spisovatel a vedle toho do perštiny přeložil několik českých děl. Vedle toho je však činný i jako spisovatel, napsal několik povídkových sbírek. Davájí je jedním ze zakladatelů Ústavu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže.

Jeho mistrovský překlad Příliš hlučné samoty zanechal ve čtenářích hluboký dojem. Hořkost, samota, zoufalství a výzva lidských tužeb i boj lidské duše se sebou samou dokázaly oslovit. Parvíz Davájí se s výběrem knihy nemohl trefit lépe. Kniha byla během 15 let vydána 24krát. Je důležité zmínit, že právě tato kniha je prvním dílem české literatury, které bylo do perštiny přeloženo přímo z češtiny. Davájí je jedním z mála překladatelů z českého jazyka. Kniha byla později znovu přeložena nejméně 6krát různými překladateli z angličtiny, ale žádné z těchto vydání nemělo takový úspěch z hlediska kritiky ani prodejů.

V perském překladu vyšlo několik dalších děl Bohumila Hrabala, například Ostře sledované vlaky, Městečko, kde se zastavil čas, Dopisy Dubence, Obsluhoval jsem anglického krále, sbírka Kouzelná flétna a další. Všechny tyto knihy byly přeloženy z angličtiny, pouze sbírku Kouzelná flétna přeložil Parvíz Davájí z češtiny.

Karel Čapek

Čapkova díla se na íránském knižním trhu poprvé objevila před více než 60 lety, ale navzdory tomu nebyl Čapek dlouho veřejně znám a musel na svou popularitu dlouho čekat. Jako první vyšla Továrna na absolutno, kterou přeložil z francouzštiny Hassan Gháemiján. Kniha byla vydána v roce 1947 s předmluvou Sádeka Hedájata. Hedájat o Čapkovi píše: „Karel Čapek je považován za jednoho z největších současných československých spisovatelů, který si získal světovou slávu a jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků. Čapek prokázal obrovský literární talent a zanechal po sobě romány, hry, povídky a pohádky, z nichž všechny jsou svěží a chytlavé… Čapek navazuje na pragmatickou filozofii, která se mísí s pokorou a jednoduchostí, inklinuje spíše k filantropii a relativnímu optimismu. Zaměřuje se na jednoduché pravdy, které prospívají životu, a soucítí s prostými lidmi, vyhýbá se ambicím a objevování absolutní pravdy a gigantických cílů. Při této příležitosti je to, co je okázalé, utilitární a demagogické, v jeho spisech krutě zesměšňováno a stává se terčem satiry.“

S velkým odstupem vyšly v roce 1964 Povídky z jedné a druhé kapsy v překladu Írádže Nubachta. RUR přeložil Kámrán Fanní v roce 1970 z angličtiny a později byl přeložen a vydán ještě mnohokrát. Po íránské revoluci nastala dlouhá odmlka a z Čapkova díla nebylo vydáváno nic (snad kvůli Čapkově radikálnímu pacifismu, který režimu nekonvenoval), až do roku 1999, kdy Parvíz Motamedí přeložil z němčiny Válku s mloky. V posledních letech byly ještě v Íránu vydány hra Ze života hmyzu a Anglické listy, obě v překladu z angličtiny.

Václav Havel

Václava Havla íránští čtenáři v roli spisovatele neznali, protože až do nového milénia z jeho díla v perském překladu skoro nic nevyšlo. Během 90. let byly z angličtiny přeloženy a publikovány dvě jeho knihy, Dopisy Olze a Letní přemítání. V roce 2003 vyšly v Íránu jeho dvě hry Zahradní slavnost a Chyba, obě přeložené z angličtiny. Hry Pokoušení a Odcházení později přeložil z češtiny v Praze dlouhodobě žijící íránský překladatel Rezá Mirčí. V 70. letech se vydal na studijní pobyt do Prahy, kde studoval na ČVUT. Během let, kdy pracoval ve svém oboru, se ve volném čase snažil s velkým zájmem přiblížit Čechům íránský jazyk a literaturu. Založil proto v Praze nakladatelství, napsal persko-český slovník atd. V posledních letech se ale více zaměřuje na překlady českých literárních děl do perštiny. Mezi knihami, které v těchto letech přeložil, lze uvést ilustrovanou knížku „Kafka, člověk své a naší doby“ s texty Radka Malého nebo „Pokoušení“ od Václava Havla.

Havlovým možná nejvýznamnější dílem, které vyšlo v perštině, je esej Moc bezmocných. Přeložil ji z angličtiny Ehsán Kijáničáh. Kniha vyšla během dvou let čtyřikrát a je stále vyprodaná, což ukazuje, jak Havlova slova pronikají mezi čtenáře a jak se s texty ztotožňují a rozumí jí i s ohledem na politickou situaci.

Ivan Klíma

Mluvíme-li o české literatuře v Íránu, nemůžeme nezmínit jméno Ivana Klímy. Lze bez přehánění říct, že Ivan Klíma je dnes v Íránu nejpopulárnějším českým autorem. Přestože se Klíma dostal do Íránu relativně pozdě, posledních 15 let Klíma svým způsobem vládne. Bylo přeloženo mnoho knih z jeho díla a překladatelé stále vyhledávají další Klímovy texty. Jako první přeložila v roce 2006 Forugh Purjávarí jeho knihu Láska a smetí. Věhlas Ivanu Klímovi přinesla kniha, která v perštině vyšla pod názvem Duch Prahy a jiné eseje. Eseje, které Klíma napsal během svého života, zkoumají pohnuté dějiny Prahy za posledních padesát let, od nacistické okupace, přes pražské jaro a normalizaci, až po sametovou revoluci. Kniha získala takovou popularitu, že byla od roku 2008 vydána 22krát. Purjávarí přeložila v roce 2009 Čekání na tmu, čekání na světlo a později tituly Moje první lásky a jiné milostné povídky, Moje šílené století, Soudce z milosti, Poslední stupeň důvěrnosti, Ani svatí, ani andělé a Moje zlatá řemesla. Vše překládala z angličtiny. Několik dalších jeho knih bylo přeloženo jinými překladateli.

Výše jsme uvedli obraz a souhrn informací o nejpopulárnějších českých autorech, jejichž jména se opakovaně objevují na íránském knižním trhu. Vedle toho bylo během sedmdesáti let přeloženo mnoho dalších románů, básnických sbírek, povídek, článků a dalších textů od mnoha osobností české literatury, které už dnes buď není možné sehnat, nebo se nedočkaly velkého uznání. V tomto seznamu můžeme najít knihu Žalář nejtemnější od Ivana Olbrachta, Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka, Mikeš Josefa Lady, sbírky poezie Vladimíra Holana nebo Jaroslava Seiferta, Želary Květy Legátové, povídku „Bassaxofon“ Josefa Škvoreckého atd. Všechny tyto knihy byly přeloženy z angličtiny nebo jiného třetího jazyka, což ukazuje na zájem íránských čtenářů o literaturu obecně a českou zvláště. Pozornost si zasluhuje rozsah literárních témat na knižním trhu v Íránu. Íránští překladatelé se snaží překládat a čtenáři číst všechny druhy literárních textů, a proto, co se týče české literatury, vidíme širokou škálu témat a různých autorů s různými literárními přístupy a metodami, od spisovatelů levicového spektra jako Fučík a Olbracht přes Haška, Klímu a Havla a jejich názory na lidská práva a svobodu až po Hrabala a jeho poetické příběhy. Právě to činí Írán v zemích svého regionu jedinečným. Situace je ovšem do značné míry jiná, co se týče poezie. Kromě Jaroslava Seiferta a několika dalších básníků není česká poezie v Íránu známá, a to lze říct i o soudobé literatuře. Za posledních dvacet let se neobjevila téměř žádná díla současných českých autorů. Jedinou významnou výjimku představuje Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku Patrika Ouředníka. Mnoho jiných současných českých autorů íránští čtenáři neznají, ačkoli v poslední době zájem o moderní a současnou českou literaturu vzrostl a íránští nakladatelé usilují o vydání dalších děl. Velký zájem mají o autorky a jejich aktuální tvorbu. Příčinu absence moderní české tvorby lze zřejmě hledat v tom, že íránští překladatelé až na výjimky nemluví česky, a jsou tedy v drtivé většině odkázáni na překlady z třetích jazyků. To je způsobeno faktem, že žádná íránská instituce nenabízí výuku češtiny a tento obor ani není zastoupen mezi cizími jazyky na univerzitách. Íránci tak nemají možnost se tento jazyk naučit. Navíc historicky nebylo Česko pro íránské studenty na rozdíl např. od Francie příliš populární destinací. Na tom je určitě potřeba více pracovat, protože moderní česká literatura má jistě také hodně co říct a může íránským čtenářům otevřít nové pohledy na českou kulturu a byla by škoda, kdyby o ni byli ochuzeni.