Velice si vážím svého pozvání do skupiny ovlivňující podobu Portálu české literatury. Jako básník, jehož poezie nikdy nezískala žádné ocenění ani nominaci na žádné jiné ocenění, jsem tím mnohonásobně potěšen. Jako novinář, který se nikdy kriticky a odborně kultuře nevěnoval, jakbysmet.

Když jsem byl vedoucím brněnské regionální přílohy MF DNES, snažil jsem se uplatňovat na kulturu stejná kritéria zpravodajské relevance jako na ostatní „obory lidské činnosti“. Výsledkem byla nevraživost z té strany kulturní obce, které to umenšilo prostor. A slova chvály z té druhé strany, která to té první zlomyslně přála. Dost často to bylo za týden naopak.

Poezii jsem začal psát do sešitu, ze kterého jsem ji dával číst holkám. Do samizdatu jsem se neprosadil, protože jsem nevěděl, do které hospody chodí ti, kteří samizdat dělají. A místo do Prahy jsem jezdil s usárnou na Oslavku. Pak přišla sametová revoluce. Svoje novinářské ambice jsem si začal vybíjet jako kolportét Studentských listů. Když mi v nich otiskli aktuální básničku k úmrtí Ivana Blatného, byl jsem šťastný a myslel si, že to nemůžu v literatuře už dál dotáhnout. Ty jsem našel v archivu až po letech teprve nedávno.

Když nám v půlce devadesátých let v brněnské redakci Lidových novin oznámili, že nás za půl roku vyhodí z organizačních důvodů (což nebyla zdaleka tak rutinní věc jako v současnosti), vzpomněli jsme si s pár kolegy, že jsme také ještě básníci. V Brně všichni tehdy před psaním poezie ohmatávali šutry z Vysočiny a šňupali kunštátskou hlínu pod krucifixem, tak jsme ani do žádného vydavatelství s verši nešli a založili si Almanach Vítrholc. Tam jsme vydávali svoje básničky. Tisknul nám to kamarád a začali jsme s jejich čtením vystupovat po hospodách a klubech. To děláme do současnosti.

Vydali jsme několik almanachů a na naše akce pozvali mraky děvčat. Nás věhlas Brnem dosáhl takové úrovně, že dva kamarádi, kteří se vypracovali z šatnářů v divadle na vydavatele divadelních textů, mi nabídli vydání sbírky. Nazval jsem ji Zapalte Prahu a umístil do ní báseň Mrdat sekretářky. Regionální věhlas byl zaručen. Literární kritik, který to pak dotáhl na primátora, o mně napsal, že to dělám dobře a jsem zajímavý. Myslel jsem si, že to v literatuře už nemůžu dotáhnout dál. Z Hostu, z Petrova a přilehlých kaváren se se mnou stále ještě nikdo nebavil.

Tito lidé se mnou začali mluvit až poté, co jsem se s nimi začal potkávat nad ránem ve specifickém brněnském lokále Poslední leč. Když zjistili, že to, co mi u piva řeknou, může za příznivých klimatických podmínek mít i vliv na to, co udělá místní příloha nejprestižnějšího deníku, stal jsem se součástí kulturní scény.

Od té doby vyšlo devět Almanachů Vítrholc a pět mých samostatných sbírek. Tak jsem se etabloval na literární scéně, že na tu poslední za 11 měsíců od jejího vyjití nevyšla jediná recenze. To se zatím snad podařilo jenom Ivanu Wernischovi.

Protože mi je už delší dobu na literární scéně smutno a cítím se osamoceně, vymyslel jsem si a začal provozovat v únoru 2014 webovou stránku Nedělní chvilka poezie, kde zveřejňuji každou neděli ve 20:00 texty nějakého básníka. Tato práce mě baví, mám ji rád a chtěl bych za ni dostat pět minut před smrtí medaili za zásluhy o rozvoj literatury v našem (libovolném) regionu. Na práci pro Portál české literatury se velice těším. Když teď píši tento sloupek, říkám si, že to v literatuře už asi nemůžu dál dotáhnout. A také bych chtěl ještě dodat, že jsem nikdy nežádal o žádný literární grant.