Aroma:

Tlumené, plné stop protikladných vůní. Jako by se česká próza už nikdy zcela nezotavila z šoku, kdy s pádem komunismu ztratila svoji klíčovou pozici, vymezenou od dob národního obrození na počátku 19. století jakožto nástroj k budování národnostní komunity, k vytváření sféry národně kolektivních hodnot a vzorových příkladů či později k funkci „svědomí národa“. Ztratila velká jména, fungující jako zavedené značky směrem do zahraničí (Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Arnošt Lustig, Ivan Klíma). A funguje jinak i doma: Po letech, kdy čtený autor plnil i roli společenské celebrity, přešla v 90. letech 20. století do pozice, kdy až na několik bestselleristů musí být u autora promlouvajícího v televizi doplněn atribut „spisovatel“; kdy současný český román nevychází už v průměru 20 000 výtisků, ale 400 výtisků, což i jeho autorovi palčivě klade otázku, zda ty stovky hodin investovaných do tvorby dávají vůbec nějaký smysl. Je to literatura vážná, která se nehodí do světa, jenž se rozhodl ubavit se k smrti. Hrát si až na výjimky (Chaim Cigan, Václav Kahuda, Ludvík Němec, Jan Němec) tato literatura neumí; chce ještě pořád problémy světa řešit, anebo aspoň analyticky rozkládat.

Chuť:

Lehká, hladká, zpočátku sladká, později hořká, unikavá. Nedaří se jí vyprávět o přítomnosti, což vyvažuje nekonečným exponováním minulosti; komunismus jako by pro ni nikdy neskončil, hraniční pásmo jako by nikdy nezmizelo. Není v ní takřka postav, jejichž chování by se nevysvětlovalo skrze kořeny v minulosti, ať už osobní, rodinné či národní (Jiří Hájiček, Radka Denemarková, Jakuba Katalpa). Opuštění rodné hroudy v ní hned zavání exotikou (Petra Hůlová, Martin Ryšavý, Jana Šrámková, Matěj Hořava). Takový výlet (ba i pohled) za hranice musí být před čtenářem ospravedlněn, musí být hodnotově vztažen k tomu, co je doma. „Naše“ a „cizí“ je pro ni pořád jednou ze základních opozic budování světa. Je to literatura poklidná, usazená, nedivoká; nechce dělat scény, vyvarovává se výbojů, nemá ráda nekontrolovatelné experimenty. Pokorná Šeherezáda, jež raději znovu a znovu trpělivě vypráví (Michal Viewegh, Petr Šabach, Emil Hakl, Miloš Urban, Kateřina Tučková).

Vyvážet by mohla hospodské historky, které jsou ale značně nepřenosné, pokud opustí prostor české pivní kultury. Žije ze středoevropského  dědictví anekdotičnosti, grotesknosti a fragmentárnosti. Má ráda postavy-figurky, zmítané na šachovnici velkých dějin silami rukou obrů, jež sedí za šachovnicí (Jiří Kratochvil, Irena Dousková, Tomáš Zmeškal). Umí pracovat s detailem, s analýzou nitra postavy v krizové situaci (Zuzana Brabcová, Tereza Boučková, Jan Balabán, Marek Šindelka). Svět kolem nás dokáže zajímavě zobrazovat jen tehdy, když si přednastaví určitý filtr-koncept, skrz nějž vytváří obraz spíše animované než hraný (Jáchym Topol, Patrik Ouředník, Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Vladimír Binar, Sylva Fischerová).

Povídka byla v českém kontextu vůči románu vždy vnímána jakožto odpad či pomocné práce, náčrty a skici. A posedlost vidinou napsat velký společenský román zjevně trvá dodnes. Možná proto je paradoxní, že současné české povídky se při pohledu zdálky zdají být mnohem výživnější než většina současných českých románů.

Dokončení:

Tvrdé, nahořklé a krátké. Bestsellery v ní vznikají (všeho)schopnou reklamní kampaní, chytrým načasováním a vnucováním textu, nikoli respektováním rysů bestsellerové anatomie. Recenzní ohlas žije skryt na stránkách časopisů specializovaných na literaturu, zatímco do masových médií se dostává jen výjimečně či nahodile. Proto musí autorská strategie směřovat k budoucímu posvěcení skrze filmovou adaptaci či psát na export, tedy vytvářet vědomě díla, která přežijí bez poškození cestu, která v případě malé kultury a společnosti, jíž ta česká bezesporu je, obnáší nejen jazykový, ale i kulturní transfer.

Zdá se, že současná česká próza nenabízí zjevně a jednoznačně velká díla. Produkci filtruje každoročně více než desítkou literárních cen, ale i z domácího pohledu je rozptyl oceněných děl mnohem markantnější než shoda. Spíše než několik výjimečných děl, jež by šlo servírovat jakožto hlavní chody, nabízí cosi jako tapas či švédský stůl: Řadu dílčích, malých soust, jež ale lze zajímavě a podle individuální chuti kombinovat a vytvářet tak ucelené chuťové mozaiky. Tak jako návštěvníkovi whisky baru, který se nemůže rozhodnout, co pít, zůstává vždy ta příjemná možnost, kdy může zkoušet další a další ochutnávkové vzorky. Podle toho, kolik snese, v malých dávkách, ale nadlouho.