V prvním dílu své studie o překládání české literatury do němčiny, Od Rukopisů k Rudišovi. Hledání cest české literatury 20. století k německému čtenáři, se Jan Lukavec věnoval zejména situaci 19. století a první poloviny století dvacátého, přičemž končil překlady čapkovskými. V druhém a posledním dílu začíná u Haška a přehled zakončuje u významné edice Tschechische Bibliothek. Letmo je pak naznačen i další vývoj až k současnosti.

O putování Josefa Švejka do Němec

Pro prezentaci české kultury v zahraničí měl velký význam Max Brod, mimo jiné propagátor díla Leoše Janáčka: libreta jeho oper přeložil do němčiny. Podle mnoha odborníků Brod také pro německé publikum objevil Haškova Švejka, když dva dny po Haškově smrti, tedy 5. ledna 1923, publikoval v německy psaných novinách Prager Tagblatt přeložené části první kapitoly. Dílo později také zdramatizoval, čímž ho pomohl uvést na německá jeviště. Jak shrnuje Petra Vavroušová,¹Vavroušová, Petra. Němčina jako zprostředkující jazyk při překladu Haškova Švejka do španělštiny. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav translatologie, 2013. brzy po Haškově smrti začal nakladatel Adolf Synek hledat vhodného překladatele, který by převedl román do němčiny vcelku. Hledání ovšem nebylo lehké, a to hlavně kvůli odmítavému postoji většiny české literární kritiky vůči Švejkovi. Nakonec se tohoto úkolu zhostila pražská německá židovská překladatelka Grete Reiner-Straschnow (1892-1944),²Brodovi bylo vyčítáno, že v překladu nezohlednil užití obecné češtiny, Reiner-Straschnow v textu využila tzv. „malostranskou němčinu“. která, jak konstatuje Ines Koeltzsch, patří k těm pražským literátkám daného období, které jsou kromě Mileny Jesenské do značné míry bohužel zapomenuty.³Koeltzsch, Ines: Praha rozdělená i sdílená: česko-židovsko-německé vztahy 1918-1938. Překlad Petr Dvořáček. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s. 154.

V Německu se Haškův Švejk již od počátku těšil značné přízni čtenářstva, což zřejmě „souvisí s celkovým zájmem o válečný román v německém prostředí na konci 20. let“. Piscatorova berlínská adaptace se podle některých hlasů dokonce stala „divadelní událostí světového významu“.⁴Podhajský, František A., ed.: Fikce Jaroslava Haška. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i., 2016, s. 234. Samotný román záhy získal uznání i německé literární kritiky, zatímco v českých zemích byl označován nanejvýš slovy „geniální blbina“ (se vzácnými výjimkami, jako byl Ivan Olbracht). Jak už v roce 1926 konstatoval literární kritik a publicista J. O. Novotný, německá a rakouská kritika oproti tomu „srovnávala takřka jednohlasně Švejka se Sanchem Panzou a Chaplinem a jeho tvůrce stavěla do jedné řady s Cervantesem, Rabelaisem a Dickensem“. Díky divadlu a filmu byla postava Švejka záhy rychle zpopularizována. Švejk byl v Německu i Rakousku oblíbený, stal se symbolem, proti němuž se vymezovala pravice a využívala jej levice. Vídeňský týdeník Kuckuck vydával od roku 1929 na pokračování fiktivní dopisy, které Švejk údajně psal po svém přestěhování do Vídně, kde se žení a stává otcem. Zároveň ale naráží například na Heimwehr, paramilitární jednotky pravicových sil, přičemž svým naivním chováním rozkrývá myšlení a mechanismy této organizace.⁵Švejk ve střední Evropě. Olomouc: Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, 2016. Když se k moci roku 1933 dostali nacisté, byl Švejk spolu s dalšími knihami pálen na hranicích. Zato dramatik Bertolt Brecht sepsal v roce 1943 v kalifornském exilu volné pokračování románu Švejk ve druhé světové válce.⁶Brecht, Bertolt: Stücke. Band 10 – Stücke aus dem Exil: Schweyk im zweiten Weltkrieg; Der kaukasische Kreidekreis; Die Tage der Commune. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1957.

Haškův (a snad i Čapkův) úspěch byl v meziválečném období tak velký, že se někteří dokonce snažili jej jaksi „vyvažovat“.⁷Ondřej Vimr dokonce tvrdí: „Malý zájem o českou a slovenskou literaturu v zahraničí mohla mít paradoxně za následek i mezinárodní popularita děl Karla Čapka a snad i Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. Právě tito dva mezinárodně známí autoři nastavovali tematická a stylová očekávání od české literatury, které však další čeští ani slovenští autoři nenaplňovali.“ (Vimr, Ondřej: „Hledání kvality překladu a role překladatele“. In Šámal, Petr a kol. Literární kronika první republiky: události, díla, souvislosti. Praha: Academia, 2018, s. 226). Podobně píše britský bohemista Rajendra Chitnis, že „Čapek a Hašek (coby první představitelé moderní české literatury, kteří skutečně pronikli do světové literatury) vytvořili dva typy české literatury (populárně filozofický a hospodský), které uznává svět –⁠ další nejúspěšnější, Kundera a Hrabal, pak úspěšně plnili tuto představu. I když je krajně neúplná, dokonce zkresluje českou literaturu v mezinárodních očích. Relativní neúspěch současných autorů (Jáchyma Topola, Petry Hůlové, Daniely Hodrové, v minulosti Ladislava Fukse), se dá připisovat různým banálnějším okolnostem, ale je také výsledkem toho, že neodpovídají tomu, co zahraniční čtenář očekává od české literatury.“ Hypotézu ovšem nesdílí všichni badatelé. Jiří Holý, mimo jiné autor dvou obsáhlých německých přehledů české literatury 20. století, obecně soudí, že „popularita děl zahraničních spisovatelů většinou spíš otevírá než uzavírá cestu dalším téhož jazyka“. Tak Pavel Eisner i s tímto záměrem přeložil historický román z doby třicetileté války Bloudění katolického spisovatele (a ostrého kritika Haška i Karla Čapka) Jaroslava Durycha.⁸Durych, Jaroslav. Friedland: ein Wallenstein-Roman. München: R. Piper & Co., 1933. Odůvodňoval to tím, že by bylo žádoucí, „kdyby česká literatura měla venku jednou velký zisk také něčím jiným než je Švejk“.⁹Kasten, Tilman. „Pavel Eisner a Bloudění Jaroslava Durycha: Literární transfer, tvorba kánonu a identita“. In Česká literatura, 2014, 62(6), s. 745-783. Argumentoval také tím, že téma Albrechta z Valdštejna, které se v trilogii rovněž objevuje, by v Německu mohlo mít podobný úspěch, s jakým se se svými valdštejnskými texty setkali Ricarda Huchová a Alfred Döblin. Román pak vyšel ještě několikrát, navíc Eisner přeložil i tzv. Menší valdštejnskou trilogii.¹⁰Eisner přitom podle Tilmana Kastena „nefungoval pouze jako překladatel, ale do jisté míry zastupoval Durycha také jako literární agent, neobstarával pouze překlad textu, ale staral se i o smluvní náležitosti a propagaci knihy“.

Příznačné ovšem pro dobu nástupu nacistů bylo, že německé vydání Bloudění podle Tilmana Kastena potlačovalo signály, které Thomas Mann naznačovaly jeho český původ: nebylo v něm zmíněno, že se jedná o překlad z češtiny, Durychovo křestní jméno, identifikovatelné jako „slovanské“, bylo na obálce knihy zkráceno iniciálou „J.“ (i když na titulním listu bylo uvedeno celé, dodejme), a také Pavel Eisner, židovského původu, se skryl za pseudonym Marius Hartmann-Wagner.

Nacistická hrozba a překladatelský útlum

Do Československa se ovšem v téže době dostávali i někteří němečtí a případně rakouští literáti, kteří před nacistickým režimem utíkali, včetně nobelisty Thomase Manna a jeho bratra Heinricha,¹¹Heinrichova první žena Maria Kanová byla Češka, jejich dcera se provdala za Ludvíka Aškenazyho. kteří také získali československé občanství. Thomas Mann ovšem z češtiny nepřekládal, litoval prý ale, že jeho neznalost „krásné české řeči způsobila, že se nemohl hlouběji seznámit s českou národní literaturou, a tak její místo zaujala česká hudba, z níž měl rád Smetanu a Dvořáka pro jejich výrazně národní a přitom strhující melancholii, vyjádřenou později i v hudbě Janáčkově a Weinbergerově“.¹²Zřejmě šlo o Jaromíra Weinbergera (1896–1967).

Z hlediska překládání české literatury byl z těchto emigrantů významný Frederic Walter Nielsen (1903-1996), který v Čechách vydával vlastním nákladem do němčiny přeložené knihy o Masarykovi,¹³Masaryks Familienleben. Von Jan Ivan Herben,. Hradec Králové: Selbstverlag, 1937. výbor z Jana Nerudy nebo Havlíčkovy Tyrolské elegie.¹⁴Tiroler Elegien. Von Karel Havlíček Borovský. Hradec Králové: Selbstverlag, 1936. Jak uvádí Jana Weinbergerová, Tyrolské elegie nebyly zvoleny náhodou, ale měly být využity v rámci boje proti nacismu: „Nielsen totiž viděl paralelu mezi bojem Karla Havlíčka Borovského proti bachovskému absolutismu a bojem opakovaně vězněného německého publicisty Carla von Ossietzkého proti nacismu.“ V zájmu této aktualizace Nielsen „potlačil určité rakouské reálie, které nahradil obecnějšími pojmy, a především do textu vkládal výrazy a fráze užívané ve vojenském, policejním a fašistickém diskursu. Aktualizace je patrná i z charakteristiky postav, neboť četníci i zatýkající komisař se ve srovnání s originálem chovají hlučněji, hruběji, více rozkazují – jednoduše se více podobají příslušníkům gestapa“.¹⁵Weinbergerová, Jana. Fritz Walter Nielsen jako zprostředkovatel české kultury. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav translatologie, 2006.

Nielsen se pak chtěl aktivně podílet na obraně Československé republiky, takže v květnu 1938 v souvislosti s květnovou mobilizací předložil prostřednictvím Karla Čapka československému ministerstvu obrany plán na zřízení německé kontrapropagandistické rozhlasové centrály („Propaganda-Zentrale in deutscher Sprache“).¹⁶Už předtím nechyběly snahy pojímat překládání českých knih jako druh kulturní diplomacie. Jak píše Ondřej Vimr: „Například existovala snaha zajistit ve Švédsku a Norsku překlad Hovorů s T. G. Masarykem, protože dostupnost překladu ve skandinávských jazycích mohla dle předpokladů přispět k tomu, aby Tomáš Garrigue Masaryk získal Nobelovu cenu za mír, na kterou byl opakovaně nominován. Později se objevil návrh na vytvoření systému podpory překladu v rámci států sdružených v Malé dohodě, jenž měl vedle politické, obranné a hospodářské spolupráce také sbližovat národy v rovině kultury“. Edičních řad bylo podle Vimra navrženo celkem šest. Nicméně Hovory s T. G. Masarykem mezi válkami navzdory Čapkově popularitě a diplomatickému tlaku do skandinávských jazyků přeloženy nebyly. A také Malodohodový nakladatelský projekt zůstal jen na papíře. Sám Karel Čapek se v zahraničí „prosadil bez jakékoli státní podpory“. (Vimr, Ondřej: „Hledání kvality překladu a role překladatele“. In Šámal, Petr a kol. Literární kronika první republiky: události, díla, souvislosti. Praha: Academia, 2018, s. 226.). Objevovaly se ovšem soukromé iniciativy, které mohly překlad podpořit. To byl podle výzkumu Ines Koeltzsch (v připravovaném sborníku o Emilu Saudkovi, zprostředkovaném Václavem Petrbokem) případ vydání knihy Die Geschichten von Modche und Resi und anderen lieben Leuten (Prag: Tribuna, 1922) od Vojtěcha Rakouse. Podle všech indicií se zde „propojil osobní zájem překladatele Emila Saudka a zájem českožidovských kruhů a deníku Tribuna“.

V době okupace zřejmě nejhojněji vycházely německé překlady studií a sebraných rozhlasových projevů ministra školství a lidové osvěty protektorátní vlády Emanuela Moravce. A jen sporadicky byly některé z titulů, které by na území obsazeném nacisty zřejmě nemohly vyjít, dále vydávány v neutrálním Švýcarsku.¹⁷Například Karel Čapek (Čapek, Karel. Vom Menschen. Basel: Burg-Verlag, 1944). Někteří z výše zmiňovaných překladatelů nacistické obsazení Čech nepřežili: Grete Reiner-Straschnow, Vincy Schwarz a Camill Hoffmann za války zahynuli v koncentračních táborech. Jiní zemřeli v exilu (Otto Pick, Rudolf Fuchs). Pavel Eisner se už v té době věnoval hlavně překládání světové literatury do češtiny (Thomas Mann, Johann Wolfgang Goethe, Franz Werfel, ale i Cervantes či Romain Rolland), případně přípravě antologií jako Matky: kniha slovanské poesie lidové (Praha: Melantrich, 1950). Posledním jeho vydaným knižním překladem z češtiny byly zřejmě Halasovy Staré ženy.¹⁸Die alten Frauen. Praha: Fr. Borový, 1936.

Když se roku 1950 v korespondenci s germanistou Ladislavem Nezdařilem ohlížel za dosavadními překlady české poezie, smutně konstatoval, že „vyčerpávající podoby došli v německém překladu jen Vrchlický, Bezruč, Sova a Březina; profil jiných básníků je neúplný nebo nesprávný, nejčastěji umělecky bezcenný“. A skepticky hodnotil i práci vlastní, když sebekriticky soudil, že se neztotožňuje ani s jediným ze svých tištěných překladů veršů.¹⁹Nezdařil, Ladislav: Česká poezie v německých překladech. Praha: Academia, 1985, s. 248.

Začátky a stará účtování

Přesto ale tradice česko-německo-židovských literátů v roli překladatelů pokračovala. I když u některých jen krátce: pražský rodák Franz Carl Weiskopf (1900–1955) odešel roku 1953 do NDR, připravil ještě k vydání antologii československé lyriky nazvanou Brot und Sterne (1951), ale zemřel už po dvou letech. Podobně jihlavský rodák Louis Fürnberg (1909–1957) uspořádal antologii poezie Aus Böhmens Hain und Flur (1954), ale více nestihl. Od roku 1954 žil ve Výmaru, kde ovšem podle Jitky Nešporové zlomen politickým vývojem v NDR brzy zesnul.²⁰Nešporová, Jitka: Překladatel Ludvík Kundera. Disertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2014, s. 192.

Každopádně, jak dále konstatuje Nešporová, „k přerušení tvůrčí pauzy postupně začalo docházet od padesátých let“.²¹Nešporová, Jitka: Překladatel Ludvík Kundera. Disertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2014, s. 191. Na pokračování přerušené tradice se okrajově podílela i spisovatelka Lenka Reinerová označovaná někdy za „poslední žijící představitelku pražské německé literární scény“. Mimo jiné byla totiž i autorkou prvního německého překladu úryvků z Havlovy Zahradní slavnosti, a také překladatelkou povídek Jindřišky Smetanové.²²Hinter Prager Fenstern. Prag: Vitalis, 1997.

Ale především tradice přetrvávala v osobě světově uznávaného germanisty, emeritního profesora univerzity v Yale a propagátora české literatury v zahraničí Petra Demetze. Narodil se roku 1922 v pražské německé židovské rodině, vystudoval religionistiku, germanistiku a bohemistiku v Praze, v roce 1949 z Československa emigroval. Do němčiny přeložil, nejčastěji spolu se svojí ženou, díla řady českých autorů, např. Boženy Němcové, Jiřího Ortena, Františka Halase a Jana Čepa. Sám Demetz ještě během svých pražských studií germanistiky zažil Eisnera jako svého vysokoškolského učitele a hlásí se k jeho odkazu s tím, že by se rád počítal mezi „filology” pokračující v Eisnerově díle.²³I když s jeho teorií tzv. trojího ghetta nesouhlasí: „Trojí ghetto, to je vynález Pavla Eisnera. Na jedné straně to je výstižný pojem, ale na druhé straně to neexistovalo. Určitě nelze mluvit o nějakém ghettu. Prolínalo se to, každý mluvil s každým, i když věděl, že je z jiné skupiny, žádné oddělení neexistovalo. Ten pojem se vyjímá dobře v literární historii, ale v praxi to tak nebylo“. Demetz patří k odborníkům na kulturní dějiny Prahy, i když jeho přístup je spíše věcný až demystifikující: v mírném protikladu k A. M. Ripellinovi se snaží zpochybňovat představy o tom, že „Praha v sobě skrývá více tajemství magické a mystické povahy než kterékoli jiné evropské velkoměsto“: nově vzkvétající turistický průmysl si podle Demetze tuto mystickou aureolu z obchodních důvodů velmi ochotně pěstuje.

Ale především je Demetz jedním z nejzasvěcenějších vykladačů multikulturního literárního odkazu meziválečné Prahy (i jejího zániku).²⁴Demetz, Peter. Praha ohrožená 1939-1945: politika, kultura, vzpomínky. Praha: Mladá fronta, 2010.

Někteří, jako Pavel Kosatík, přitom tvrdí, že právě v oblasti literatury existovala skoro po celou dobu trvání meziválečné republiky „čilá německo-česká výměna, jež mohla být pro jiné oblasti vzorem“.²⁵Kosatík, Pavel. Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2001, s. 197. Petr Demetz to zcela nepopírá, ale spíše klade důraz na to, jak tehdejší soužití vypadalo v každodenní praxi, která zdaleka nebyla ideální: „Německy hovořící Praha byla příliš malá a plná různých klik, aby mohla zaručit spontánnost a čerstvý vzduch, a jakmile se mladí lidé semknutí v nové a talentované skupině rozhlédli, rozhodli se odejít jinam – na místo, které bylo třeba méně magické, ale zato v něm byla spousta nakladatelů, novin a různorodých, střetávajících se názorů.“²⁶Demetz, Peter: Praha černá a zlatá: výjevy ze života jednoho evropského města. Praha: Prostor, 2012, s. 514n. I když dnes možná vnímáme pražské německé židovské literáty jako kompaktní skupinu, jak potvrzuje odborník na česko-německé literární vztahy Václav Petrbok, existovala i mezi nimi silná vnitřní pnutí: kupříkladu Eisner vnímal Maxe Broda jako silnou konkurenci a mezi oběma probíhaly bouřlivé spory ohledně strategií zprostředkování české kultury nebo interpretace Franze Kafky.²⁷Petrbok, Václav: „Böhmische und mährische Juden als Kulturvermittler zwischen Deutschen und Tschechen. Prolegomena zu einem vielseitigen Thema“. In: R. Bogner – M. Leber (Hg.): Neun plus eins Literarische Beziehungen zwischen Deutschland und seinen Nachbarn. Saarbrücken: Universaar Universitätsverlag, 2014, s. 75. Proto není divu, že Prahu postupně četní z těchto literátů opouštěli: „Mladí pražští spisovatelé, němečtí stejně jako německožidovští, odcházeli z Prahy už před revolucí v roce 1848 a hledali si náročnější redaktorská místa v Lipsku a ve Vídni; počínaje devadesátými lety 19. století odcházeli do Mnichova a do Berlína. K hromadným odchodům došlo v letech 1911–1912 a v roce 1920 i později; do Berlína odešel také Kafka. Pro odchod se rozhodli Rilke, Werfel, Paul Kornfeld a Ernst Weiss, kterých se hluboce dotkly výstřelky českého nacionalismu, a z významnějších pražských německých nebo německožidovských spisovatelů nakonec zůstali za první republiky pouze asi čtyři, mezi nimi Max Brod (zemřel v roce 1968 v Tel Avivu), Paul Leppin (zemřel v roce 1945 po návratu do Prahy), Johannes Urzidil (zemřel v roce 1970 v Římě) a Ludwig Winder (zemřel v roce 1946 v Londýně). Vyznívá spíše melancholicky než cynicky, konstatujeme-li, že jedinými, kdo zůstali, byli ti, kdo měli skvělá místa v novinách, která jim přinášela společenskou prestiž, byli nevyléčitelně nemocní nebo příliš staří na stěhování.“²⁸Demetz, Peter: Praha černá a zlatá: výjevy ze života jednoho evropského města. Praha: Prostor, 2012, s. 515.

Jako zprostředkovatelé české literatury ovšem působili i další autoři německého jazyka, kteří po roce 1945 Československo opustili dobrovolně či z donucení. To je i případ libereckého rodáka Otfrieda Preusslera (1923–2013), mimo jiné autora knihy Útěk do Egypta přes Království české, v níž jsou dějištěm pronásledování Ježíšovy rodiny bývalé Sudety. Především je ale Preussler autorem literatury pro děti, který se ovšem zasloužil i o úspěšné německé převyprávění Ladova Mikeše,²⁹Lada, Josef: Kater Mikesch: Geschichten vom Kater, der sprechen konnte. Aarau: H.R. Sauerländer, 1962. které se podle Jana Kvapila stalo součástí německého kánonu dětské literatury.³⁰https://ustecky.denik.cz/kultura_region/zemrel-pohadkar-otfried-preussler-20130222.html. Dále Preussler přeložil knížku Z deníku kocoura Modroočka.³¹Větší vliv měl ale v 70. a 80. televizní tvorba pro děti, která vnikala v koprodukci Československa a SRN (Srubar, Helena: Vplyv českých impulzov na detskú kultúru v NSR v 70. a 80. rokoch 20. storočia: Pan Tau a spol. in: Kultura jako nositel a oponent politických záměrů. Německo-české a německo-slovenské kulturní styky od poloviny 19. století do současnosti, Albis International 2009).

Spisovatel a literární historik Josef Mühlberger (1903–1985), rodák z Trutnova, byl nejen autorem dějin německé literatury v českých zemích a dějin české literatury,³²Ty roku 1987 ocenil Jürgen Serke jako „nejlepší monografii o literatuře sousedního národa v německém jazyce“ (Serke, Jürgen. Böhmische Dörfer: putování opuštěnou literární krajinou. Praha: Triáda, 2001, s. 448). ale vydal rovněž básnickou antologii Linde und Mohn.³³Mühlberger, Josef, ed. Linde und Mohn: 100 Gedichte aus 100 Jahren tschechischer Lyrik. Nürnberg: Clock und Lutz, 1964.

A zmínit musíme také Franze Fühmanna (1922-1984), rodáka z Rokytnice nad Jizerou, který se později stal jedním z nejvýznamnějších spisovatelů NDR. Podílel se na překladech básní Vladimíra Holana, Vítězslava Nezvala a na přípravě antologií české poezie. Na těch spolupracoval se svým přítelem, literátem, překladatelem z němčiny, editorem a literárním historikem Ludvíkem Kunderou, který měl díky rakouskému původu matky odmalička silné jazykové zázemí jak v češtině, tak v němčině.³⁴Významná je obsáhlá Kunderova antologie Die Sonnenuhr: Tschechische Lyrik aus 11 Jahrhunderten (Leipzig: Reclam, 1993). Jejich spolupráce, již podrobně zdokumentovala Jitka Nešporová, byla velmi významná; podle Petra Demetze a Ladislava Nezdařila „renesanci překladatelské práce v NDR lze datovat přesně. Začala se stipendijní cestou (1954) brněnského básníka Ludvíka Kundery […] do (východního) Berlína a bryskně uzavřeným přátelstvím s Franzem Fühmannem, který pocházel ze severních Čech. K oběma, Kunderovi a Fühmannovi, se připojili přátelé a autoři, kteří větřili esteticky svěží závan.“³⁵Der Herrgott schuldet mir ein Mädchen: tschechische Lyrik des 20. Jahrhunderts. München: Piper, ©1994. Překlad citátu Jitka Nešporová. Nešporová, Jitka: Překladatel Ludvík Kundera. Disertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2014, s. 192. Ludvík Kundera dále spolupracoval například s Reinerem Kunzem (nar. 1933), německým lyrikem a prozaikem, překladatelem především Jana Skácela. A také s Eduardem Schreiberem (nar. 1939), rodákem z českých Obrnic, který do němčiny přebásnil i četné verše Ludvíka Kundery.

Nemoci a láska k české literatuře: Thiele, Roth, Bruss

Objevovali se ovšem i překladatelé, kteří s českými zeměmi neměli původně nic společného. To je i případ německého bohemisty a překladatele Eckharda Thieleho (1944-2018). Ve třinácti letech onemocněl dětskou obrnou a dva roky strávil na léčení v Janských Lázních, kde se naučil česky. Po studiu bohemistiky a rusistiky pak překládal ze slovanských jazyků včetně češtiny: mimo jiné přeložil romány Zikmunda Wintera, Vladislava Vančury, Ladislava Fukse či Ludvíka Vaculíka, ale také paměti Jaroslava Seiferta. Přeložil rovněž několik románů Karla Čapka, jemuž věnoval i monografii.³⁶Thiele, Eckhard. Karel Čapek. Leipzig: Philipp Reclam jun., 1988.

Další významnou osobností byla švýcarská bohemistka, literární kritička a vědkyně Susanna Roth (1950-1997). Česky se začala učit na počátku sedmdesátých let v Curychu v rámci studií slavistiky, roku 1972 dostala stipendium na Univerzitě Karlově v Praze. K české literatuře ji prý přivedla právě Praha, do které se tehdy podle vlastních slov zamilovala. Státní bezpečnost ji ovšem z ČSSR vypověděla a ona následujících osm let nedostala vízum. A teprve za situace, kdy nesměla do Prahy, se začala intenzivně zabývat českou literaturou.³⁷https://www.czechlit.cz/cz/cena-susanny-roth/o-cene/ Mezi četné české autory, jejichž díla přeložila, patří Daniela Hodrová, Petr Chudožilov, Josef Hiršal, Bohumila Grögerová, Jiří Kratochvil, Ladislav Klíma, Eda Kriseová či Jan Trefulka. Z tvorby Milana Kundery do němčiny přeložila téměř všechny beletristické (české i francouzské) knihy, které vyšly za jejího života. Věnovala se také překladům Bohumila Hrabala, o němž psala i teoreticky.³⁸Laute Einsamkeit und bitteres Glück: Zur poetischen Welt von Bohumil Hrabals Prosa (Bern, 1986); česky Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala: K poetickému světu autorových próz, Praha, 1993.

Trochu podobná byla cesta německého překladatele Joachima Brusse. Ten se prý do Prahy „zamiloval“ už v červenci 1968 u příležitosti zájezdu bonnského slavistického semináře do Československa. A pak už u češtiny prostě zůstal. Později mimo jiné působil jako ředitel Česko-německého fondu budoucnosti. Do němčiny přeložil dramata i eseje Václava Havla, ale také díla Pavla Kohouta či Zdeňka Jirotky.

Z hlediska kvantity je jedním z nejpilnějších překladatelů Karl-Heinz Jähn (nar. 1932). Jeho záběr je obdivuhodně široký: od zásadních děl českého románu (Bohumil Hrabal, Škvoreckého Zbabělci) přes poezii (Konstantin Biebl) a detektivky (Václav Erben, Jiří Marek) až po dětskou literaturu (Zdeněk Adla, Zdeněk Miler a jeho krteček).

Rozdvojená literatura

Celkově bylo překládání české literatury po roce 1945 v důsledku politického rozdělení fragmentarizované. Některé tituly (německy) vycházely převážně v komunistické části Německa či v pražském nakladatelství Artia, jako romány Antonína Zápotockého, Aloise Jiráska³⁹U toho ovšem sahala tradice jeho německých překladů až do 19. století.a Jana Otčenáška nebo Fučíkova Reportáž psaná na oprátce, i když ta vyšla v prvním německém vydání už roku 1946 ve Vídni, tehdy ovšem ještě rozdělené na čtyři okupační zóny.⁴⁰Reportage unter dem Strang geschrieben. Wien: Globus, 1946. Díla samizdatová a exilová vycházela zase převážně v SRN a dalších německy mluvících demokratických zemích. A někteří literáti, kteří se někdy i v socialistickém Československu pohybovali na hranici toho, co byl stát ochotný tolerovat, vycházeli souběžně v NDR i SRN. To byl především případ držitele Nobelovy ceny za rok 1984 Jaroslava Seiferta, ale i dalších (Ludvík Aškenazy, Bohumil Hrabal, Miroslav Holub). Někdy se také stávalo, že kniha vyšla ve východním Berlíně⁴¹Erkundungen: 24. tschechische und slowakische Erzähler /Herausgegeben und mit einem Nachwort versehen von Karl-Heinz Jähn. Berlin: Volk und Welt, 1979. a posléze byla v licenčním vydání pod jiným názvem publikována na Západě.⁴²Ein Loch Welt: Tschechische und slowakische Erzähler /Herausgegeben und mit einem Nachwort versehen von Karl-Heinz Jähn. München: Damnitz Verlag, 1980. Jak uvádí Ute Raβloff, v NDR bylo vydávání i recepce řízeny kulturně politicky, zatímco v západních německy mluvících zemích šlo o výsledky „osobních iniciativ jednotlivých překladatelů a vydavatelů“.⁴³Raβloff, Ute: K politizaci kulturních vztahů na příkladu německojazyčných antologií slovenské literatury 1918-1989. In Kultura jako nositel a oponent politických záměrů. Německo-české a německo-slovenské kulturní styky od poloviny 19. století do současnosti. Ústí nad Labem: Albis international, 2009, s. 475.

Vedle nadále vycházejících knih Jaroslava Haška a Karla Čapka je po roce 1945 zřejmě nejpřekládanějším českým autorem do němčiny Milan Kundera, a to i když nebudeme započítávat jeho poslední díla napsaná původně francouzsky. Někteří němečtí kritici o jeho dílech nadšeně psali, že se pohybují „na hranici dokonalosti“.⁴⁴Kliems, Alfrun: „Československý literárny exil a jeho nemecká recepcia: pokus o rekapituláciu“. In Kultura jako nositel a oponent politických záměrů: německo-české a německo-slovenské kulturní styky od poloviny 19. století do současnosti. Ústí nad Labem: Pro Česko-německou a Slovensko-německou komisi historiků vydává nakl. Albis international, 2009, s. 518. Tematizována ovšem u něj byla i otázka, nakolik mají být jeho díla interpretována v kontextu disidentské a exilové literatury, respektive zda se dokázal oprostit od údajné „disidentské zatuchliny“, ale jestli zároveň rozchodem s původní zemí nezačal jeho textům chybět „jakýkoli základ“. Kupříkladu zmíněný Demetz Kunderův beletristický vývoj posuzoval kriticky: psal o bezpříběhové epice, v níž autor plní už jen vlastní solipsistické požadavky na sebe sama.⁴⁵Kliems, Alfrun: „Československý literárny exil a jeho nemecká recepcia: pokus o rekapituláciu“. In Kultura jako nositel a oponent politických záměrů: německo-české a německo-slovenské kulturní styky od poloviny 19. století do současnosti. Ústí nad Labem: Pro Česko-německou a Slovensko-německou komisi historiků vydává nakl. Albis international, 2009, s. 519.

Když v letech 1999 až 2007 v Německu vycházela Tschechische Bibliothek a Kunderovi bylo nabídnuto, že do ní bude zařazen, návrh prý přátelsky, ale rozhodně odmítl.

Projekt, který nemá obdoby

Což nic nemění na tom, že jde o projekt, který v jistém smyslu završil snahy předchozích překladatelských generací, protože je to „dosud nejucelenější kolekce“ významných děl české literatury,⁴⁶https://cesky.radio.cz/ceska-knihovna-v-nemecku-posouva-vzajemne-vztahy-8604519 „edice, jaká nemá obdoby“.⁴⁷Holý, Jiří: Edice, jaká nemá obdoby. Lidové noviny, 2007, 20(109), s. 18. Tvoří ji 33 svazků, které německým čtenářům představují díla 213 českých autorů, od Jana Husa přes Komenského až po Ludvíka Vaculíka a Evu Kantůrkovou.

„Duchovními otci“ celého projektu, kteří zodpovídali za výběr jednotlivých titulů, byli vedle výše zmiňovaného Petra Demetze a Eckharda Thieleho také český spisovatel (a dlouholetý velvyslanec ČR v Německu a Rakousku) Jiří Gruša, profesor slavistiky na postupimské univerzitě Peter Kosta a berlínský profesor germanistiky Hans-Dieter Zimmermann.

Projekt nezahrnoval texty, které byly již dříve do němčiny přeloženy, jako Nerudovy Povídky malostranské, Babičku Boženy Němcové, Osudy dobrého vojáka Švejka či Zbabělce Josefa Škvoreckého. Místo toho vydavatelé zvolili z díla Jana Nerudy jeho cestopisy, od Boženy Němcové její soukromé dopisy a z Haška „nejstarší švejkoviny“, tzv. Uršvejka. Vedle filosofických textů je v souboru obsažena i korespondence hudebních skladatelů Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka či publicistika Karla Havlíčka Borovského.

Hans-Dieter Zimmermann

Jiří Gruša vznik edice vysvětloval i svými osobními zážitky: když se, zbaven československého občanství, dostal roku 1980 do Německa, zjistil prý, že Němci o Češích vědí málo, což je také důvod mnoha politických nedorozumění. Přítomností edice v německém kontextu „existuje kompendium obsahující české výkony v určitém velmi solidním provedení. Už nemůžete jako vzdělaný Němec tvrdit, že Češi jsou národ bez dějin nebo s druhořadou kulturou, jak bývalo zvykem v německém nacionalismu. To je skutečnost, která se nedá popřít.“ I když česká literatura v Německu rozhodně nepatří k těm nejpřekládanějším, obecné povědomí o ní mohlo posílit také hostování České republiky na Lipském knižním veletrhu v roce 2019⁴⁸http://www.iliteratura.cz/Clanek/41321/lipsky-knizni-veletrh-2019-cesi-vhlavni-roli-a-hledani-kunderovych-nastupcu- a vlna německých překladů nejnovějších titulů, kterou to provázelo.⁴⁹Soudobé situaci se obsáhleji věnují jiné texty, například Česká poezie v německojazyčném prostoru (2000–2020) nebo Česká literatura v německojazyčném prostoru.

Každopádně pokud nějakého Čecha zmiňovali v posledních letech němečtí prezidenti Joachim Gauck a po něm Frank-Walter Steinmeier, jsou to (pro někoho kupodivu) soudobí literáti, Kateřina Tučková, Radka Denemarková a Jaroslav Rudiš.⁵⁰Podle Frank-Waltera Steinmeiera svou prací Rudiš „ukazuje, že hranice lze překonat a že kultura to zvládne i v pandemických časech“. Německý prezident vyznamená Rudiše. Ukazuje, že lze překonat hranice, říká. Magazín – Aktuálně.cz [online]. [cit. 24.09.2021]. Dostupné z: https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/nemecky-prezident-steinmeier-vyznamena-jaroslava-rudise/r~21c8ad081c4711ec8fa20cc47ab5f122/. Dodejme, že už roku 1973 někdejší spolkový kancléř Willy Brandt před podepsáním sousedských smluv s ČSSR prohlásil, že jméno Julia Fučíka je v rámci kulturních dějin českých významné „pro vás i pro nás“. Což nasvědčuje tomu, že kromě toho, že jazyk má být podle některých esencí národa, může paralelně sloužit k vzájemné komunikaci mezi národy; ke znovuobjevování starých a budování nových kulturních vazeb, k řešení přetrvávajících bolestných traumat z minulosti i k vytváření společné budoucnosti.⁵¹Autor děkuje za pomoc a konzultace Petru Brodovi, Petru Demetzovi, Jiřímu Holému, Veronice Jičínské, Jitce Nešporové a Václavu Petrbokovi.