Narodil jste se v České republice, ale od svých 6 let žijete ve Vídni, kde jste také absolvoval studia starořečtiny. Jste Němec, Čech, nebo se takto vůbec nedefinujete?

Jsem Čech, také minimálně svým občanstvím Rakušan a především Cikán. Němec nejsem. V Čechách mě sice často vnímají jako Rakušana a v německojazyčném prostředí jako Čecha, ale tak to je, když má člověk dvojí identitu. Snažím se oba světy a oba jazyky spojovat.
 
 
Píšete poezii, prózu, divadelní hry, překládáte z němčiny i do němčiny, točíte ale také filmy a provozujete vlastní nakladatelství zaměřené na překlady, zejména vaše vlastní. Co má pro vás ve vašich aktivitách přednost? Co vás nejvíce naplňuje a v kterém z těchto oborů se cítíte nejvíce na svém místě?

Mám takové tři nohy: Jednak dál pracuji jako klasický filolog na vědeckých článcích a připravuji pomalounku disertaci o starověkých a byzantských milostných románech. A jednak píšu česky i německy a překládám. Vědu mám na analyzování jazyka, narativních a poetických prvků, obsahu, zkrátka mě učí psát. Psaní mě učí překládat a překládaní zas analyzovat, a tak dokola. Když chce člověk přeložit třeba jakýsi verš, tak musí vědět, jak lze ideálně tentýž obsah v témže metru vyjádřit v cílovém jazyce. Na to je potřeba analýzy (vědy) a tréninku (psaní).
 
 
Vaše nakladatelství Kētos zahájilo svou činnost před rokem a půl a rovnou velmi naplno: jen několik měsíců jste potřeboval na každý z nových titulů. Jak to děláte? Čím to je, že většině nakladatelů to zdaleka nejde tak rychle?

Založení nakladatelství jsem s kolegou Anatolem Vitouchem připravoval velmi dlouho. Čekali jsme na příležitost, a ta se naskytla, když Ministerstvo kultury ČR navýšilo rozpočet na podporu překladů. Na překladu Váchalova Krvavého románu i s komentářem jsem pracoval s přestávkami pět let. Překladem Longova románu Dafnis a Chloé se zabýval můj profesor starořečtiny Georg Danek od roku 2009, já jsem se přidal 2013, a hotoví jsme byli až 2018. Nejsme tedy o moc rychlejší než ostatní, akorát jsme vydali hned po založení mnoho knih najednou, aby nás bylo vidět.
 
 
Jak jsou v německojazyčném zahraničí „úspěšní“ klasici české literatury, resp. poezie, jako Mácha, Nezval nebo Váchal, z jejichž díla jste pro německojazyčné publikum leccos uvedl vůbec poprvé?

Čeští klasici vůbec úspěšní nejsou, ale právě to hodlám svými překlady změnit. Dnes je v Německu a Rakousku známý tak akorát Švejk, vnímány jsou i současné české románové bestsellery, ale po Máchově Máji neštěkne pes. To je velká škoda, protože v německojazyčných zemích tím pádem nikdo netuší, na jakých základech je vystavěna tradice české literatury. Dosavadní německý nezájem o české klasiky poezie má několik různých důvodů, které by byly na dlouhé povídání. Hlavní však je, že se takový Mácha nebo Březina nebo Nezval nutně musí překládat zvukomalebně. Jsem přesvědčen, že němčina je velmi dobře schopna tento úkol splnit, ale musí se s ní umět zacházet.
 
 
Vaše plánované akce v Lipsku, Praze, Berlíně a ve Vídni – řada z nich s podporou ČLC – se přesouvají na období po karanténních opatřeních, pravděpodobně na podzim. Co to pro vás znamená?

Velmi to bolí. Na Lipském veletrhu jsme měli mít poprvé vlastní stánek. Křest překladu Máchova Máje měl proběhnout na stánku novin Frankfurter Allgemeine Zeitung, které, jak jsem se dnes s velikou radostí dozvěděl, přesto vydají recenzi. Jaro 2020 jsme připravovali s velkým předstihem. Měl to být náš průlom: devět akcí v Lipsku, šest ve Vídni, čtyři v Praze, jedna v Berlíně. Byly domluvené různé výstupy v rozhlase. Na Máchův Máj jsme připravovali plakáty. Obávám se, že na podzim už bude v médiích zájem o něco jiného, německý knižní trh pádí velmi rychle. Mrzí mě to hlavně pro naše současné české autory.
 
 
Měl proběhnout i křest vaší vlastní české básnické sbírky v Café Fra. Na čem jste se chystal pracovat během své plánované dubnové pražské rezidence od ČLC?

Hodlal jsem se věnovat médiím, protože máme v programu i knížky pro české čtenáře, jako poprvé vydané prózy J. H. Krchovského, nové básnické sbírky Ondřeje Hložka a Adama Borziče, překlad Rilkova Korneta do češtiny nebo i mou vlastní sbírku. Také jsem chtěl zas prohloubit spolupráci s českými kolegy od filmu a divadla, především s Antonínem Šilarem, s nímž jsem se dělil o režii filmu Menandros & Thaïs. Jinak jsem měl provizorně domluvenou přednášku na ústavu translatologie. A samozřejmě jsem chtěl chodit do knihovny, sbírat materiál, ke kterému ve Vídni nemám přístup a překládat, převážně Karla Hlaváčka.
 
 
Co je možné dělat pro čerstvé knižní překlady básnických knih z češtiny v německojazyčném prostředí, jakou mají šanci oslovit čtenáře? Liší se v tomto smyslu nějak péče o „staré klasiky a bardy“ od péče o současné žijící básníky, jako je bestsellerista J. H. Krchovský nebo Zuzana Lazarová?

Samozřejmě se péče liší. Žijícím básníkům se musí organizovat čtení, čtení a ještě jednou čtení. Naše nakladatelství je ještě velmi mladé, tím pádem nejsou naše knížky všude po knihkupectvích, a vůbec je naše malinká kancelář v mé předsíni nesrovnatelná s tím, čeho jsou schopna velká nakladatelství. O to důležitější je přímý kontakt s čtenáři. Naše knížky žijících českých básníků se nám v Rakousku a Německu prodávají skoro výhradně na čteních. Dokážete si tedy představit, jaký má pandemie dopad. Lazarová, Krchovský, Borzič a Hložek mohou oslovit německojazyčné čtenáře tím, že je v jejich poezii cítit, u každého na jiný způsob, láska k jazyku a asociacím. Pro nás Čechy to zní jako samozřejmost, ale pro německojazyčnou poezii je přístup školený českou básnickou tradicí dost inovativní. Vydáváme na přeskáčku současné a klasické české autory také proto, aby se navzájem dovysvětlovali a podporovali.
 
 
Když jste r. 2018 poskytl rozhovor Lidovým novinám a Radimu Kopáčovi, zdůraznil jste, že vás zajímá dobrodružná, výpravná, dějová poezie a napínavý román, která může zaujmout v německém prostředí. Ale: píší čeští básníci dneška něco takového?

Většinou nepíší, ale dějová poezie a poetický přístup k napínavé próze je v české literatuře hlouběji zakořeněný než v německé. Ideální literatura je pro mě taková, která využívá všech možností jazyka, která je obsahově, dějově i formálně mnohovrstvá. Nebráním se vůbec literatuře, která dokáže precizně a jednoduše formulovat myšlenku, naopak. Jenom zároveň tvrdím, že je nutné, aby literatura dokázala oslovovat i emocionálně, podporovat svůj obsah formou, jak se to podařilo Krchovskému v Mumii na cestách. Jazyk je vůbec božský dar, tak podobně to říkal i Karl Kraus. Systém jazyka, jeho rytmus, melodie a v neposlední řadě jeho možnosti vyjádřit všechno možné všelijakým způsobem, vytvářet logické i emocionální asociace a souvislosti – to vše není jen sled zvuků sloužící komunikaci, ale neuvěřitelný nástroj a zrcadlo lidského i nadlidského světa. Kdo najde potěšení v Máchových aliteracích, rytmech a obrazech, uvidí v nich část kosmu – a zároveň nenaletí propagandě, která možností jazyka zneužívá pro své účely.
 
 
Čím to, že je v německém prostředí dnes poezie záležitost „pro mozek, a ne pro srdce“, jak jste řekl v onom rozhovoru?

To se děje poezii i u nás. Stala se „vážným uměním“ a ztratila emoce, ke kterým patří také humor. V německé poezii je tato tendence znát ještě víc než v české. Souvisí to zřejmě s Druhou světovou válkou, po které se německojazyčná poezie musela znovu vynalézt. Po rozkvětu v padesátých a šedesátých letech dostali básníci najednou strach psát působivě, aby se vyvarovali nařčení z kýče nebo staromilectví. Jazyk se čím dál více abstrahoval, spílání publiku se stalo normou a vytratila se schopnost psát plynulé verše. Příklad příšerného rýmování je Handkeho hra Über die Dörfer.
 
 
Jak jste postupoval při překladu básní, které jsou v překladatelsky extrémně náročném vázaném verši (Krchovský, Březina, Mácha)?

Různě. Dbám o to, aby překlad byl obsahově precizní, a zároveň napodobuji co nejvěrněji metriku originálu. U krátkých básní hledám někdy jiné metrické varianty, které odpovídají tempu originálu, ale zároveň dovolují věrný překlad obsahové skladby, aby například vynikla pointa. U rýmů je důležité, aby byly kontrastní a významotvorné, a aby svou významotvorností nešly původnímu textu proti srsti. K překladům Máchova Máje a básní Krchovského a Březiny jsem napsal docela obsáhlé doslovy, v nichž se věnuji i konkrétním technikám překladu. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že překlad bude i obsahově preciznější, pokud si překladatel vezme čas na to, aby se pokusil co nejvěrněji napodobit i všechny formální aspekty. Tím se jeho práce totiž tak zpomalí, že je přímo nucen znova a znova kontrolovat význam každého slova.
 
 
Píšete své vlastní básně německy i česky. V čem je to jiné?

V obou jazycích funguje trochu jinak obrazotvornost, rytmika a zvukomalebnost. Němčina je rytmičtější než čeština, má jasnější akcenty. Básnické obrazy lze v češtině vytvářet velmi dobře zvukomalebnými slovy. Čeština má hromady synonym a nuancí, krásné názvy živočichů a umí kreativně vytvářet nová slova sufixem. V němčině se obrazy zas dobře vytvářejí jednoznačnými technickými výrazy. Rád se nechávám inspirovat jedním jazykem pro druhý.
 
 
V čem může být pro české čtenáře pozoruhodný Rilke ve vašem novém překladu (Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho)?

Do zdánlivé prózy svého Korneta schoval Rilke množství významotvorných poetických prvků. Jedna kapitola je například psána v zcela pravidelných pětistopých jambech, jimiž Rilke ilustruje pohyb tanečníků během hodů na zámku. Tyto formální prvky jsem věrně napodobil, a dovoluji si tvrdit, že jako první. Dbal jsem o to, aby překlad zněl stejně jako originál, a nevytvářel jsem zbytečnou virtuozitu na místech, kde v němčině panuje strohost.
 
 
Režíroval jste spolu s Antonínem Šilarem film Menandros & Thaïs. Chystáte se na další film, třeba zase s velmi starobylou předlohou a s kombinací češtiny a němčiny?

Uvidíme. Určitě chceme dál spolupracovat.
 
 
Jaké máte další plány, zejména překladatelské a nakladatelské?

Ještě 2020 má vyjít můj komentář k Váchalovu Krvavému románu v češtině a připravuji překlad básnické sbírky Pozdě k ránu Karla Hlaváčka. Jinak pracuji na překladu všech starořeckých básnířek, to ovšem do němčiny. Postupně chci vydat v nakladatelství Kētos průřez českou poezií od romantismu přes symbolismus a surrealismus po underground.
 
 
Ondřej Cikán (*1985 v Praze, žije od roku 1991 ve Vídni) je dvojjazyčný spisovatel, překladatel ze starořečtiny a obousměrně mezi češtinou a němčinou. Společně s Antonínem Šilarem režíroval česko-rakouský film Menandros & Thaïs (www.menandros.cz) podle vlastní románové předlohy. V roce 2018 založil nakladatelství Kētos, zaměřené na poetické překlady z češtiny do němčiny a působící jak v německojazyčných zemích, tak i v ČR (www.ketos.at). Do němčiny přeložil mj. Máchův Máj (2012 a 2020), Váchalův Krvavý román (2019) a Březinovy Tajemné dálky (2019). Do češtiny přeložil Rilkovu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho (2019) a společně s Markétou Kulhánkovou byzantský epos Digenis Akritis (2018). V roce 2020 vyjde jeho první česká básnická sbírka Nejsladší potrava.