Debutoval sbírkou Palác schizofreniků (Pražská imaginace 1990), básně v ní obsažené psal v patnácti či šestnácti letech a sám o knize mluví jako o „diagnóze adolescenta“. O dva roky později vydal Animální evangelium (Mladá fronta, 1992) a soubor Já nezemřu zcela (Protis, 1996). „Nikde nejde o hru, o sentiment, laškování se slovy, všude jde o zkratkovitou a úpornou přesnost pojmenování. Pojmenování i iracionality a absurdnosti světa: brousení kosy sněhem,“ napsal Jiří Staněk o další Langerově sbírce Průsmyky (Host, 1997). O čtyři roky později mu rovněž v Hostu vyšla sbírka Pití octa (Host, 2001), za niž byl o rok později vyznamenaný Cenou Jiřího Ortena. „Je to poezie množství existenciálních otázek, pátrajících po smyslu bytí v odlidštěném světě a zároveň osobitá výpověď básníka snažící se upozornit na ty hodnoty, které neztratily svůj význam ani v proudu času. Sbírkou však prostupuje ještě jedna, pro Langrovu tvorbu zásadní otázka. Jak donutit jazyk, aby „vyjádřil nevyjádřitelné“, aby umožnil nahlédnout za klamnou hranici smyslových vjemů?“ ptá se v recenzi v časopise Host Miroslav Chocholatý. Langer je v Pití octa existenciální, otevírá osobní mýty, noří se do rodinných vzpomínek. „Zapálili jsme si omamnou cigaretu / a zabíjeli se smyšlenkami / Uprostřed Dušiček / my dva neživí / tančili tance nenávisti.“

Sbírka Hlásky (Dybbuk, 2007) ilustrovaná Adrienou Šimotovou je plná pesimistické poetiky a ostrých hran slov. Stará gesta (Dybbuk, 2009) pak neúprosně míří ke smrti, byť rámované touhou po tom, aby svět měl svůj smysl: „Nejsme dobrými lidmi / ani zlými bohy / něco mezi nesmírnými boky / Vesmíš!“ Langer je zastoupený v desítce básnických antologií, publikuje v časopisech, a to jak básně, tak fotografie. Natočil dokument Kremličkiana, Léto s básníkem Vítem Kremličkou. A řadu portrétů český literátů včetně Václava Kahudy, Marky Míkové, Bohumily Grögerové, Martina Reinera nebo Lubomíra Typlta.

Ukázka

—Já nezemřu zcela (Protis, 1996)