„Koncem sedmdesátých let jsem se svou surrealistickou minulostí zúčtoval, vnitřně jsem se dostal do jiných souvislostí, do jakési ‚pěší‘ metafyziky, k postimaginárnímu psaní. (…) Vyjevila se mi nová poetika – poetika ‚šedi‘,“ vyznal se Petr Král roku 2003 v rozhovoru s Radimem Kopáčem. Jak probíhalo zrození autorovy „nové poetiky“, o tom by měl referovat nejen Králův generační souputník Stanislav Dvorský, ale nejspíše i literárněhistorický archeolog. Vždyť básnické sbírky Petra Krále v Čechách vycházejí jakoby na přeskáčku, jednou titul novější, podruhé titul starší. A teprve rokem 2004 počínaje má kulturní veřejnost víc jasno, poněvadž konečně vyšly též jeho další texty z let šedesátých.

Dlouhých deset let totiž uplynulo od knižního uveřejnění jiného umělcova básnického souboru z dávných časů sixties, tj. od vydání jeho Tyršovských přeháněk (Vokno, 1994) – a teprve teď se nám dostává k dispozici jeho erbovní raná sbírka Bar Příroda čili Budoucnost 5 km, nyní vydaná v Chermu. Má poněkud matoucí podtitul „Básně o lidech“ a vročení 1961–1967, leč Král sám tu podotýká, že závěrečnou báseň Hospoda U lidí sepsal až po svém posrpnovém odchodu do Paříže. Knihu ilustroval autorův umělecký spřízněnec Roman Erben a rozsáhlou studii (Po surrealistické schůzce na shledanou v baru Příroda…) pro toto vydání sepsal právě Stanislav Dvorský.

Ještě jedna informace je v „královském“ kontextu směrodatná: Jeho Bar Příroda tvoří spolu s Tyršovskými přeháňkami „jakýsi komplementární celek“ se souhrnným názvem Zábavné dějiny I a II, což je velice závažné konstatování. Nepochybně totiž jde o svého druhu „zábavné dějiny“ – zábavné svou trapností a krutostí, jakož i povahou osvobozujícího gesta, jímž je básník donucen s touto „zábavností“, rozuměj s notnou ubohostí takových malých historií a také s programovým vyprázdněním jazykových promluv jednotlivých protagonistů vyrovnávat, resp. jímž musí to vše reflektovat. Ke Králově tvorbě ze šedesátých let ostatně patří ještě oddíl Železná neděle – první část sbírky Chiméry a exil, vydané v Torstu roku 1998. Léta sixties bývají sice v Králově vývoji charakterizována jako surrealistická, Dvorský však toto zařazení označuje jako všehovšudy „zpola důvodné“ a jen za hru okolností.

Jak to bylo s Petrem Králem jako autorem sbírky Bar Příroda a jak to bylo s vlivy poetismu a iniciační surrealistické fáze na jeho poetiku, o tom důkladně a pronikavě vypovídá vpravdě minuciózní esejistické zamyšlení Stanislava Dvorského. Pokusme se však o reflexi těchto textů z dnešního hlediska! Sám Král jejich zacílení mimochodem charakterizoval velice přesně, když se nechal v rozhovoru s Kopáčem slyšet, že jeho básnický svět v šedesátých letech již „nebyl imaginární, ale skutečný, jen ve své intenzitě – a vzhledem k době – přerůstal do zvláštní obludnosti“. Z odstupu skoro čtyř desítek let je vědomí této obludnosti českého (a nejenom českého) časoprostoru opravdu fascinující a představuje také primární klíč k tehdejšímu arsenálu autorovy básnické imaginace a invence.

K tehdejšímu – ale jaký klíč si nalezneme k nynějšímu čtení Královy sbírky? Především je to čtenářské vědomí přímo gigantické marnotratnosti umělcova básnění: Z Krále hýřivě prýští nekonečné girlandy poetických pojmenování a přirovnání, jimiž vytváří, řečeno dnešním klišé, sugestivní „fikční světy“, nenasytně obohacované krásnými „skutečnými“ příměry. Jsou to světy žijící v sousedství mrtvých myší nebo prasklých prezervativů mezi míjejícími se tramvajemi, je to všehomír harašící v nádobí dneška, rujně zvracející na hroby básníků, rýmující Jilemnice a jitrnice a mající stydké pysky celé od borůvek. Je-li záhodno chápat Králův text povýtce jako „skutečnost ve skutečnosti“, pak je na místě mluvit o olbřímí „marnotratnosti v marnotratnosti“. Jako by Petr Král, pět kilometrů vzdálen od budoucnosti, vtělil několikero básnických sbírek do jedné jediné – a „skutečným“, čili transreálným zřením zde zvěčnil veškerou „ubohost lidských strašidel“, pro něž sepsal tyto „Básně o lidech“.

Nikoli pět kilometrů, ale bratru třicet let je od Baru Příroda vzdálena sbírka Masiv a trhliny, vydaná v nakladatelství H & H (s ne zcela úplnou a nikoli přesnou básníkovou bibliografií). V ní je již výrazně přítomný kategorický Králův transfer do „poetiky šedi“, resp. k „postimaginárnímu psaní“. Tento posun se projevuje v naléhavější fragmentárnosti, mozaikovosti básnění, v značném akcentování aforističnosti. Byly-li kdysi Královy cykly volným lunaparkem obrazivosti, nyní autorovi víc záleží na žánrovém zakotvení textu: Vytváří formálně uměřenější cykly, jež mohou vůči čtenářskému očekávání působit i jako básnický zápisník sui generis, rozčleněný do analogicky laděných oddílů – a tak jako kdysi, o poznání méně expresivně, zrcadlící nekonečný amalgám světa v proudu výjevů a reflexí. Ozývá se tu však i záměrně nedbale postulovaná a rozmarná chuť „přidat pár kroků k dějinám“, v nichž jsme napořád pokoušeni „vábením drobných špinavostí“.

Pokud tedy před čtyřmi desetiletími se Petr Král vzepjal k víc než velkolepému (a velkoryse marnotratnému) básnickému gestu, teď se, stále vzývaje svou bezednou marnotratnost veršotvořičskou, mnohem zřetelněji identifikuje s problematikou existenciální, je nápadně fenomenologičtější a konkrétní fenomény světa tvoří ony trhliny, v jejichž důsledku se masivy bortí. Jeho poezie se zdá být „čím dál přesnější ve zmizíku světa“. Nicméně je i moudřejší, klidnější, bystře kolem sebe vnímá šeď jsoucna. Ale jeho svět už nemá stydké pysky celé od borůvek.

Vladimír Novotný

Převzato z: Intelektuál 4/2004