Josef Kroutvor

Benátky

Benátky
Concordia, 1992
Jazyk: Čeština
Autorská práva v zahraničí
Dilia
W: http://www.dilia.cz

Když po mnohaměsíční, zábavné i strastiplné cestě dorazil Karel Hynek Mácha pěšky do Benátek, cíle své nejdelší skutečné pouti, napsal si do deníku pouhé: „Venezia, ó Venezia!“ Jinak se už přízračnému a propadajícímu se městu, zrcadlenému ve stojatých vodách laguny, příliš nevěnoval. Svoje dojmy evokoval snad ještě ve čtrnácté kapitole Cikánů, ale Benátky ho možná i trochu zklamaly.
Je nemožné jmenovat všechny umělce, kteří v Benátkách žili nebo pobývali. Pravděpodobně stejný, ne-li větší, je seznam těch, kteří do vodního města projektovali své cítění, myšlení a fiktivní děje s pozadím uhrančivé kulisy. Kouzlu Benátek zcela propadl básník Ezra Pound, který na ostrůvku mrtvých San Michele nalezl i svůj hrob. Během italské cesty byl Benátkami fascinován také Goethe, ale ten v nich neviděl archaické, antické město, ale spíš prostor mnoha střídajících se kultur. Totéž, možná jakousi obdobu mramorově se lesknoucího Petrohradu, spatřil v Benátkách i ruský emigrant v Americe, básník a esejista Josif Brodskij. Ten o městě karnevalů, commedie dell arte, Goldoniho frašek a hudebních gejzírů Vivaldiho nebo Albinoniho napsal zřejmě svoji literárně nejcennější esej Vodoznaky. Kdo chce proniknout k benátské esenci, nemůže minout básníkův klíč k pomyslné bráně do města se znakem lva a se svatým Markem jako jeho patronem a strážcem.
Literární publicista Tomáš Mazal, autor svědectví o Bohumilu Hrabalovi a reportáže Putování k Port Arthuru, vydal drobnou, typograficky a výtvarně pozoruhodně vypravenou knížku „fragmentů z poznámek“ Benátky. Jako by v ní někdy až riskantně a očividně obkresloval přístup k Benátkám, jaký ve Vodoznacích popsal Brodskij. Také on s přítelem-básníkem, kterého pečlivě označuje Miloš D. – nač takové inkognito: jde přece o českého literárního italofila Miloše Doležala, autora básnické pocty malíři Pieru della Franceskovi Sansepolcro –, navštěvuje Benátky v sychravém prosincovém čase, očekávaje správně, že tato doba mimo sezónu obdaruje hosta nezvyklým tichem, nerušeným upachtěnou povrchností turistických záplav. Obdobně jako Brodskij i Mazal se snaží ve městě chvíli vcítit do kůže Benátčana a být člověkem, který v pozdním ránu snídá na piazzetách, odpoledne bloumá v ulicích skoro liduprázdných a pozoruje obyvatele města popíjející šálky silného cappuccina nebo sklenku červeného. Češi jsou ubytováni u italského bohemisty a bohéma tělem i duší Sergia Corduase, žáka mytického Angela Marii Ripellina. Ten rovněž autora „fragmentů z poznámek“ upozorní, kupodivu mobilní zprávou, na jiné světlo, které na jihu padá z nebe k zemi a ozařuje vše dramatičtěji, ostřeji, divadelněji… Tím je ovšem magické srovnání jihu a severu vyčerpáno. Mazalův text se nekoncentruje na poezii místa, ale spíš na topografii a faktografii, jako by slova měla doprovázet autorovy benátské fotografie, jež výmluvností překračují verbální popis.
K jádru benátského fenoménu se paradoxně neváží Mazalovy fragmentární poznámky, ale četné citace z výše uvedených i jiných autorů, kteří hlouběji pronikli k proměnlivému, pohyblivému a nesterilnímu duchu města. Naštěstí citace tvoří skoro čtvrtinu knížky a vždy jsou to pasáže hutné, brilantní, a to nejen ty, které Mazal opsal z Vodoznaků, ale třeba i z méně známých charakteristik Benátek, jež zaznamenal Hermann Hesse.
Povrchnost nebo těkavost, jež Benátkám nesluší, je patrná i z věcných chyb, které by se na tak úsporné ploše neměly objevit. Nesprávně je zde uvedeno jméno skladatele a houslisty Torcelliho, rodáka z nedalekého Piranu; v textu je jméno zkomoleno na Torelli. Netuším, proč autor cituje z archaického překladu Mannovy Smrti v Benátkách, pocházejícího z roku 1927; snad aby svým poznámkám dodal přídech patiny. V neposlední řadě je diskutabilní Mazalova interpretace Veroneseho obrazu Hostina v Leviho domě z Galleria dell Accademia, který měl být podle autorových slov původně obrazem Poslední večeře, ale zvrtl se ve „velkou žranici ctnostných občanů, mouřenínů, lancknechtů, trpaslíků, šašků, skřetů, opilců, psů a koček“.
Rezultátem Mazalových Benátek není lyrický průzkum ani esejistická studie, která by mohla konkurovat zdařilým benátským portrétům a literárním vedutám. Vzniklo subjektivně pojímané leporelo, skládanka povrchních dojmů, sugerujících čtenáři představu, že Benátky se vlastně nepotopí do moře a do máchovské nicoty, ale že se zatmí a zaniknou v japonských fotoaparátech nebo v prázdných bytech osiřelých paláců, do nichž mimo sezónu zavítají snobští a patinou posedlí Američané. Jakýmsi nevalně utajovaným snobstvím jsou načichlé i Mazalovy Benátky…

Jan Suk

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Concordia
Rok: 1992
Autorská práva v zahraničí
Dilia