Fízl
Torst, 2007
Jazyk: Čeština
Ocenění
 2008 Magnesia Litera – Publicistika
Kontakty
E: petrplacak@c-box.cz

Ve studijních oborech, které se tak či onak týkaly umění psát, získala za minulého režimu zvláštní postavení teorie žánrů. Nabízela téměř botanicky exaktní klasifikaci literárních útvarů, jež se dala učit i zkoušet jako vzorečky v chemii nebo data v dějepise. V praxi pak poznatky dobře posloužily při dozoru nad kulturou, neboť umožňovaly maskovat ideologické výhrady kritikou formálních nedostatků: autoři bývali šikanováni třeba tím, že se některé jejich úvahy prostě neslučují s žánrem povídky, lyrické básně apod.

Nová kniha Petra Placáka Fízl by se podle zmíněné teorie snad ani nedala nikam zařadit. Chvílemi připomíná dobrodružný román pro chlapce, chvílemi historiografickou práci bohatě čerpající z archivních pramenů, chvílemi esej o vrůstání jedince do dějin. Lze ji vnímat jako humoristicky laděné memoáry i jako kingovský horor o nestvůrách pod povrchem každodennosti, jako jízlivý pamflet a politický manifest, ale třeba také jako heroickou legendu zakládající novou vrstvu národního bájesloví. Každá složka se tu stává oporou těm ostatním a celek se čte jako detektivka.

Asi nejvýraznějším čtenářským zážitkem z Placákova Fízla je pocit svobody. Tvar dílka ji přímo demonstruje, příběh vypráví o tom, jak k ní dospět. Autor je totožný s vypravěčem i hlavním hrdinou; v každé z těchto tří rolí se chová trochu jinak, ale vždy přiměřeně záměru, který si předsevzal. Hrdina Placák je výrazným typem, na němž autor Placák demonstruje „citovou výchovu“ té méně konformní části své generace, a to téměř výhradně v rovině jejího politického rebelantství, zatímco intimnější sféry, jaké v konfesích o věku dospívání obvykle převažují, cudně pomíjí. Místo erotických fantomů tu z nejtemnějších záhybů reality vystupují zlobné a groteskní figury „fízlů“, nejviditelnějších reprezentantů státní zhovadilosti. Pokřivená realita normalizace se už v dětské obrazotvornosti odrážela jako ošklivá pohádka: „Jedním z nejstrašidelnějších zážitků oněch dětských let byl televizní přenos z letiště, kde se dvě monstra, Husák s Brežněvem, vzájemně objímala a líbala na ústa – doslova se k sobě přisála jako nějaké obrovité pářící se pijavice, jejichž ústa jsou zároveň vyměšovací i rozmnožovací orgán. (…) Není divu, že se fízl, kterému démoni propůjčovali svou nadpřirozenou moc, stal ústřední postavou našeho klukovského světa a o setkání s ním se vyprávěly zkazky, při kterých příjemně mrazilo v zádech,“ čteme v úvodu.

Vlastní děj knihy začíná v květnu 1982. Petr, který se kvůli otci, významnému lékaři, bývalému partyzánskému veliteli a později přednímu chartistovi, nedostal na studia, půjčil kamarádovi z učňáku tatínkovu památeční pistoli, dle předpisů náležitě upravenou, aby nefungovala. Chlapec se s ní v hospodě pochlubil, někdo ho udal a státní bezpečnost toho využila k nepříjemnému popotahování celé rodiny odpůrce režimu. Petr prošel řadou výslechů a získal první zkušenosti s estébáckou brutalitou i s všelijakými psychologickými triky, které měly rozložit jedince a vnést nedůvěru do jeho společenského zázemí. Ve zkoušce obstál, nenechal se zlomit, ale naopak se zatvrdil. Setkání s „fízlem“ se mu stalo iniciací, jež směřovala k svérázné individuaci, jak by řekl Jung. Pod tlakem pronásledování se rozešel s loajalitami, které člověka běžně svazují. Vnitřně se osvobodil od závazků ke státu i společnosti, ale také od zásad klasické industriální etiky, tedy od pracovitosti, pořádkumilovnosti a výkonu, který je měřitelný ekonomickým úspěchem. Pravé hodnoty nalezl v tradičním terénu romantiků – rytířském středověku.

Jako vypravěč vlastního příběhu Placák s pobaveným úžasem opakovaně konstatuje, že k tomu snad nejvíc přispěl sám represivní systém. Kdyby se StB nezasadila o jeho vyloučení ze studia (v roce 1984 byl přijat na strojnickou fakultu ČVUT) a později o jeho opakované propouštění z různých špatně placených zaměstnání, nejspíš by mu ani nezbývalo dost času na podvratné aktivity, jimiž posléze přispěl ke zhroucení režimu.

Příhody mladičkého hrdiny by jistě uživily napínavý televizní seriál, v knize však zdaleka nejde jen o děj. Vypravěče Placáka dělí od hrdiny Placáka skoro čtvrtstoletí, a když se vrací k starým zážitkům, pracuje s nimi jako s faktografickým materiálem, který je třeba teprve přebrat a vyhodnotit, aby získal určitější smysl a tvar. Činí to se zralým odstupem, ironií, ale také s velkým smyslem pro poezii úletů. Věcně analyzuje svou historickou zkušenost s provozními mechanismy komunistického bezpráví, přitom však rozehrává paralelní představení na scéně jazyka a stylu. Žongluje s ozvěnami ušlechtilého chlapeckého čtiva i dobrodružných krváků, na skok se přiblíží veteránským konfesím starých anarchistů, vzápětí to vyváží provokativně reakční tirádou, za jakou by se nestyděl Durych nebo Bloy, ale odtud zas rychle zabočí k drsné mluvě undergroundu – to vše s přirozenou bravurou, která je na hony vzdálená vzdělaneckým hrátkám postmodernismu. Pointy a paradoxy mu ostatně přihrává sám život.

Part vypravěče se v knize střídá s obsáhlým pásmem dokumentů, které autor k popisovaným dějům nalezl v archivech StB. Živé, vnímavé, odvahou i humorem vyladěné svědectví je tak bezprostředně konfrontováno se stylistickým betonem policejních hlášení, v nichž „jazyk komunistické moci“ (pojem Petra Fidelia) dospěl k obzvláštní zrůdnosti, neboť tu od ideologických kejklů přešel k přímému zasahování do osudu rodin i jednotlivců. Touto nanejvýš výmluvnou textovou koláží, v níž příhody pikareskního hrdiny nazíráme z opačného úhlu pohledu, autor Placák celé dílo korunoval. Při nevyzpytatelnosti české justice ovšem nelze vyloučit, zda jeho autorství někdo nezpochybní ve prospěch příslušníků, kteří tyto elaboráty kdysi pracně namlátili do rozvrzaných psacích strojů. Copyright StB v knížce chybí, byť významná část textu pochází z jejích dílen.

Viktor Šlajchrt

Převzato z: Respekt 51–52/2007

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Torst
Rok: 2007
Ocenění
 2008 Magnesia Litera – Publicistika