Písničkář a divadelník Jiří Suchý (nar. 1931) vydal novou sbírku poezie: dal jí titul Kaluž a na její hladině nechal zazrcadlit věčné téma básníků – milostnou touhu. A vtiskl mu natolik suverénní výraz, že čtenář chvílemi nevěřícně kroutí hlavou: A kde je autorův věk? A únava? A stereotyp? Vždyť Suchý „pracuje v celé řadě oborů umělecké činnosti“ a „poezii a písňové texty publikuje od roku 1960“, píše se na záložce.

Šestnáct nových básní, proložených autorskými kresbami, má natolik ladné tvary a spontánně rytmickou řeč, stejně jako jsou jejich obrazy v dobrém slova smyslu všední, že všecku pozornost čtenáře soustředí na obsah. Texty se rozvíjejí do drobných i rozsáhlejších příběhů a jako múzu i hlavní postavu si volí ženu v množném čísle: jednou to je spořádaná dívka „sladká jako spánek“ či madam „zralé krásy“, jindy šantánová „tanečnice s tangem v duši“ nebo dáma z „rajónu prostitutek“, dokonce i na „pionýrku“ dojde řada. Proměnlivé fluidum těchto femmes vábí, provokuje smysly – a básník upadá do mile snivé, nedělní nálady, jakou kdysi vyvolávali básníci poetismu, přivolává si k ruce slovní humor („malíř pokojů si vede domů štětku“), ale taky špetku smutku (protože „láska je těžká jako olovo“) a vysílá svého lyrického hrdinu vstříc rozmarným slastem.

Kaluž je knížka, kterou napsal požitkář, milovník žen z masa a kostí, ale i chimér a prchavých zázraků, melancholických snění i ostrých, sebeironizujících pohledů do vlastní duše. Suchý sice pracuje s dávnými a trochu omšelými básnickými rekvizitami, některé jeho verše se dají označit za klišé – ale energie, kterou jim jeho poetický génius dává a kterou produkuje zmíněná milostná touha, je dokáže znovu rozsvítit. Jenže co když touha, která dneska „nezná meze“, zítra umře, ptá se básník. A hned má odpověď: pak je tu ještě „naděje / že smrt je lepší nežli žití“.

Radim Kopáč

Převzato z: Mladá fronta Dnes 10. ledna 2008